ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.25.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 25/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyň A) M. S., a B) H. B., proti žalovaným 1) Z. Š., a 2) M. Š., o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 95/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2000, č. j. 20 Co 566/99-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. března 2000, č. j. 20 Co 566/99-53, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 19. listopadu 1998, č. j. 23 C 95/97-31, ve výrocích o věci samé, tj. ve výroku o určení, "že povinnost žalovaných k vyklizení bytu 2+1, I. kat., ve II. poschodí domu čp. 60 v P., (dále jen "předmětný byt", resp. "byt"), uložená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18.12.1992, sp. zn. 32 C 355/92, není nadále vázána na podmínku zajištění přiměřeného náhradního bytu zásadně rovnocenného bytu vyklizovanému" (výrok označený jako 1), a ve výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost "byt vyklidit a odevzdat žalobkyním do 15 dnů od právní moci rozsudku" (výrok označený jako 2); ve výroku o nákladech řízení (výroku označeném jako 3) citovaný rozsudek změnil tak, že jejich výši určil částkou 12.725,- Kč, jinak jej potvrdil. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání.
Odvolací soud mimo jiné dovodil, že byl - li žalovaným nájem bytu vypovězen a v návaznosti na to jim byla stanovena povinnost k jeho vyklizení po zajištění přiměřeného náhradního bytu, pak od okamžiku zániku nájemního práva do zajištění přiměřeného náhradního bytu jim svědčí právo bydlení, v jehož průběhu může nastat situace, kdy v důsledku změny poměrů nebude namístě zajišťování přiměřeného náhradního bytu pro žalované. Ze zjištění, že žalovaný bydlí v rodinném domě ve V., který byl dostavěn a kolaudován za trvání manželství žalovaných, pak dovodil, že současná bytová potřeba žalovaného je uspokojena bydlením v uvedeném rodinném domě. Jelikož dům je způsobilý pro bydlení obou žalovaných a žádný vážný důvod, pro nějž by žalovaná nemohla v rodinném domě bydlet, zjištěn nebyl, pak - a to i vzhledem k ustanovení §18 zákona o rodině - lze podle názoru odvolacího soudu dovodit, že rovněž bytová potřeba žalované je s ohledem na její možnost bydlení v rodinném domě vyřešena; je přitom nerozhodné, že dům je ve výlučném vlastnictví jen některého z žalovaných, a bez právního významu je rovněž okolnost, že mezi nimi došlo k citovému ochlazení. Po vyřešení naznačených předběžných právních otázek shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v daném případě došlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku by bylo trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), a v němž uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnili právní závěr, že zde došlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku by bylo v rozporu s dobrými mravy trvání na zajištění určené bytové náhrady. V dovolání sice připustili, že žalovaný bydlí v rodinném domě ve V., avšak současně namítli, že stejnou možností nedisponuje žalovaná. Je tomu tak proto, že žalovaný jako výlučný vlastník domu si z důvodů vyložených oběma žalovanými v nalézacím řízení nepřeje, aby v něm bydlela rovněž žalovaná. Přitom je přesvědčen o oprávněnosti svého počínání, neboť má zato, že svůj oddělený majetek není povinen poskytnout k uspokojení potřeb žalované, byť je jeho manželka. Taková povinnost pro něj z ustanovení §18 zákona o rodině nevyplývá. Odvolacím soudem provedený výklad citovaného ustanovení je podle přesvědčení žalovaných "v hrubém rozporu se zásadami vlastnického práva, vyjádřenými nejen v ust. §123 a násl. obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu - dále jen "obč. zák."), ale i čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vlastník věci je totiž zcela nepochybně i po uzavření manželství oprávněn s věcí samostatně nakládat a v případě nemovitosti je oprávněn i rozhodnout, kdo a za jakých podmínek bude s ním tuto nemovitost užívat. Druhou stranou tohoto výlučného oprávnění vlastníka je i absence jakéhokoli zákonem stanoveného právního důvodu, který by druhému z manželů proti vůli vlastníka umožnil nemovitost užívat". Podle názoru žalovaných je žalované napadeným rozhodnutím upřeno právo na zajištění určené bytové náhrady, ačkoli u ní nedošlo ke změně poměrů, neboť jinou možnost bydlení nemá. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. žalovaní namítli, "že skutková zjištění týkající se bydlení žalované byla činěna v rozporu s ustanovením §120 a násl. o.s.ř. ... soud mohl učinit zjištění pouze z výslechu pracovníka bezpečnostní agentury, nikoli z listiny, která tlumočí obsah výpovědi pracovníka této bezpečnostní agentury. ... Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že soud I. stupně jako svědka vyslechl pracovníka bezpečnostní agentury ... zpráva obsahuje tato pozorování do určité míry v modifikované podobě". Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. března 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnými osobami (žalovanými), řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), avšak dospěl k závěru, že není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovanými v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaní přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřeli, když uvedli, že jejich včasnému návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl přesto, že podle jejich názoru jde o rozhodnutí zásadně právně významné.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá - nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Především je zapotřebí zdůraznit, že právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. prosince 1992, č. j. 32 C 355/92-7, jímž bylo po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. žalovaným uloženo byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Obsahem tohoto vztahu je mimo jiné právo žalovaných v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobkyň výkon tohoto práva strpět (§712 odst. 6 věta první obč. zák.). Toto právo není již právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §§685 a násl. obč. zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je časově omezené. Rovněž na výkon tohoto práva platí obecné ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.
Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud - podle §80 písm. c/ o.s.ř. - určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění přiměřeného náhradního bytu). V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci (čemuž brání ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř.); jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Je - li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady. Po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do "patnácti dnů" od právní moci rozsudku, do "patnácti dnů" od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
V napadeném rozhodnutí řešil odvolací soud otázku, zda ze skutečnosti, že v době od zániku práva nájmu k předmětnému bytu (do zajištění přiměřeného náhradního bytu) byl za trvání manželství žalovaných dostavěn a kolaudován rodinný dům ve V., který je ve výlučném vlastnictví jednoho z nich, lze usoudit na změnu poměrů, v jejímž důsledku není namístě zajišťování přiměřeného náhradního bytu pro žalované; především však - vzhledem k učiněným zjištěním - řešil předběžnou otázku, totiž otázku právního důvodu bydlení manžela (nevlastníka) v domě druhého z manželů (vlastníka) za trvání manželství, a způsob řešení této otázky žalovaní v dovolání zpochybnili.
Zmíněná předběžná právní otázka by mohla být otázkou zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku, neboť na jejím řešení je založen závěr týkající se změny poměrů. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil, jestliže na základě zjištěných skutečností (za trvání manželství žalovaných byl dostavěn a kolaudován rodinný dům ve V., který je ve výlučném vlastnictví jednoho z nich) dovodil závěr, že na základě existujících rodinných vztahů má žalovaná právní důvod bydlení v domě ve vlastnictví žalovaného, a na základě toho závěr o nastalé změně poměrů na straně obou žalovaných, jejichž bytová potřeba může být uspokojována bydlením v rodinném domě žalovaného ve V.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí uveřejněném pod pořadovým číslem 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, str. 160, podle něhož manžel, který užívá za trvání manželství byt v domě patřícím druhému z nich, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu manželů. Z tohoto důvodu nelze manžela, který není vlastníkem rodinného domu, považovat za osobu, která v domě náležejícím druhému manželovi bydlí bez právního důvodu. Uvedený právní důvod bydlení manžela - nevlastníka zaniká až rozvodem manželství, a manžel (spolu)vlastník domu se může úspěšně domáhat jeho vyklizení podle §126 odst. 1 obč. zák. Pro úplnost je zapotřebí dodat, že podle právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a z 14. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 1801/2000, nelze přes nedostatek výslovné zákonné úpravy ani dovodit, že rozvedenému manželovi (nevlastníkovi), který má byt vyklidit, nepřísluší bytová náhrada, nýbrž je nutno jeho právní postavení - při zániku jeho právního důvodu bydlení - posoudit analogicky (§853 obč. zák.) podle ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je ustanovení §713 odst. 1 obč. zák., které upravuje nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl za trvání manželství odvozen - stejně tak jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého - od existence manželství, a jemuž tento právní důvod bydlení rozvodem manželství zanikl. Co do druhu (kvality) bytové náhrady je pak třeba nárok rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt v domě ve (spolu)vlastnictví druhého z nich, posoudit podle obecné úpravy nároku rozvedeného manžela na bytovou náhradu, obsažené v ustanovení §712 odst. 3 větě druhé obč. zák., které je ustanovením obsahem i účelem nejbližší (§853 obč. zák.) této situaci. Vznikne-li totiž podle ustanovení §704 odst. 1 obč. zák. uzavřením manželství právo společného nájmu bytu manžely, na kterýžto případ (odkazem na ustanovení §705 odst. 1 obč. zák.) míří ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák., jde o situaci obdobnou té, kdy manželovi - nevlastníkovi vznikne uzavřením manželství právo bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů. Rozvedenému manželovi - nevlastníkovi tedy přísluší v případě povinnosti vyklidit byt v domě patřícím druhému z nich právo na náhradní byt, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v §712 odst. 3 větě první obč. zák.; jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 2 o.s.ř. a proto je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost), aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace. Zbývá dodat, že i kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, čímž by se dovolání stalo ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. přípustným, byl by dovolací přezkum vyhrazen, jak již bylo výše naznačeno, jen pro řešení závažných právních otázek (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). V dovolacím řízení by pak bylo lze přezkoumávat pouze správnost právního posouzení věci, respektive odvolacím soudem provedené řešení vymezených právních otázek, a způsobilým dovolacím důvodem by tudíž byl - vedle dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. - již jen důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Protože by jím nemohl být dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., jímž lze vyjádřit námitky proti skutkovým zjištěním, nemohla by být v dovolacím řízení přezkoumána správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, jak mimo jiné požadovali dovolatelé.
Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyním v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř. ve spojení s částí dvanáctou /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlavou první /Přechodná ustanovení k části první/, bodem 10. zákona č. 30/2000 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková