ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1720.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 1720/2018-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně M. V. , P., zastoupené Mgr. Lenkou Langmaierovu, advokátkou se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, proti žalovanému Bytovému družstvu Golem , se sídlem v Praze 4, Tatarkova 726/16, IČO 26125081, zastoupenému Mgr. Terezou Langnerovou, advokátkou se sídlem v Šestajovicích, Poděbradská 1163, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 99/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2017, č. j. 70 Co 462/2017-100, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2017, č. j. 70 Co 462/2017-100, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. září 2017, č. j. 12 C 99/2015-90, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 3. 2017, č. j. 12 C 99/2015-66, zamítl návrh žalobkyně, aby soud určil, že výpověď nájmu bytu v 1. nadzemním podlaží domu na adrese P., daná a doručená dne 11. 2. 2015 žalobkyni žalovaným je neoprávněná.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. 9. 2017, č. j. 12 C 99/2015-88, byla žalobkyně vyzvána, aby uhradila soudní poplatek z odvolání ve lhůtě 3 dnů od doručení tohoto usnesení. Usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 8. 9. 2017.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně na výzvu soudu nereagovala, soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 9. 2017, č. j. 12 C 99/2015-90, řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017, zastavil s odůvodněním, že žalobkyně ve stanovené lhůtě nezaplatila poplatek z odvolání (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dne 6. 10. 2017 odvolání, v rámci něhož mimo jiné uvedla, že „se nachází v tíživé životní situaci“, že „se nachází v insolvenčním řízení, kde jí je strháváno z důchodu cca 6 200 Kč“, a že „z toho důvodu nemůže uhradit stanovený soudní poplatek“.
Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 19. 12. 2017, č. j. 70 Co 462/2017-100, potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro zastavení odvolacího řízení, neboť soud prvního stupně vyzval žalobkyni k zaplacení poplatku z odvolání, k čemuž jí stanovil lhůtu 3 dny, přičemž soudní poplatek v této lhůtě (a ani dodatečně) uhrazen nebyl. Dále uvedl, že i přesto, že žalobkyně byla v rámci výzvy k zaplacení poplatku z odvolání poučena o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků, této možnosti nevyužila.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v rámci kterého vytýkala odvolacímu soudu, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neposoudil odvolání žalobkyně ze dne 6. 10. 2017 zároveň jako žádost o osvobození od soudních poplatků, ač dle jeho obsahu tak posouzeno být mělo. Dále dovolatelka uvedla, že podání návrhu na osvobození od soudního poplatku má stejný účinek jako zaplacení soudního poplatku a že soud má usnesení o zastavení řízení změnit i v případě, že je podán návrh na osvobození od soudního poplatku dříve, než usnesení o zastavení řízení nabude právní moci. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst . 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při výkladu ustanovení §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. VI zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“, se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §138 odst. 1 o. s. ř., může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.
Podle §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.
Výkladem ustanovení §9 odst. 7 věty prvé zákona č. 549/1991 Sb. v obdobné situaci se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2446/2013, ve kterém uvedl, že výkladem tohoto ustanovení a contrario je sice možné dospět k závěru, že po vydání usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nemá podání návrhu na osvobození od soudního poplatku zásadně právní relevanci, neboť zákonodárce na tuto možnost výslovně nepamatuje (zrušení usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku spojuje pouze s dodatečným zaplacením soudního poplatku), avšak s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. jeho rozsudek ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 31/2008-41, popř. rozsudek ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 As 74/2011-251, publikovaný pod č. 2410/2011 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) i judikaturu Ústavního soudu (např. jeho nález ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000), dospěl k závěru, že je na místě upřednostnit takový výklad, jímž lze dovodit, že bylo-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku napadeno odvoláním (a nenabylo tudíž právní moci), musí soud o případném návrhu na osvobození od soudního poplatku podaném sice po vydání usnesení o zastavení řízení, avšak do pravomocného skončení řízení, rozhodnout. Konflikt dvou protichůdných, ovšem prima facie možných, právních výkladů ustanovení §9 odst. 7 věty prvé zákona č. 549/1991 Sb. je třeba vyřešit pomocí aplikace teleologických a systematických argumentů ve prospěch „postiženého“ účastníka řízení. Usnesení, kterým soud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.), totiž váže soud a účastníky teprve ve chvíli, kdy nabude právní moci. Právní moc usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je přitom v civilním řízení odložena do uplynutí lhůty k podání odvolání. Podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud (§206 odst. 1 o. s. ř.).
Ve světle shora uvedeného lze uzavřít, že neobstojí právní závěr odvolacího soudu, že účastník může účinně požádat o osvobození od soudního poplatku pouze do uplynutí lhůty, kterou mu soud stanovil k zaplacení soudního poplatku za řízení, a že návrh na osvobození od soudního poplatku, který účastník řízení podal teprve spolu s odvoláním proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku („opožděně“), nemá právní relevanci.
Odvolací soud pochybil i v tom, že se nezabýval obsahem podání žalobkyně, označeným jako odvolání. Podání účastníků řízení je třeba posuzovat v souladu se zásadou bezformálnosti, z níž vyplývá, že soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015). Proto mělo být podání žalobkyně posouzeno rovněž jako její žádost o osvobození od soudních poplatků z důvodu jejích nepříznivých majetkových poměrů, neboť tato vůle je z něj patrná.
I pro usnesení odvolacího soudu je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí (§154 odst. 1, §167 odst. 2 a §211 o. s. ř.), proto odvolací soud neměl potvrdit usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, i když bylo v době vydání správné, neboť důvod pro zastavení řízení nebyl v době vydání usnesení odvolacího soudu s ohledem na podanou žádost o osvobození od soudního poplatku z odvolání dán.
Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože bude na soudu prvního stupně, aby posoudil žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků, dovolací soud zrušil i jeho rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy neprodleně přikročil ke zrušení napadeného rozhodnutí, jež má stejné účinky. Odklad vykonatelnosti pak v dané věci nepřicházel v úvahu, neboť napadeným rozhodnutím nebyla dovolatelce uložena žádná povinnost k plnění, a jde tak o rozhodnutí, které není podkladem pro soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu