ECLI:CZ:US:2002:3.US.588.2000
sp. zn. III. ÚS 588/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 2. května 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě, ve věci ústavní stížnosti JUDr. B. G., CSc., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. července 2000, č. j. 10 Co 283/2000-20, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. září 1999, č. j. 27 C 190/99-5, o zastavení řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. července 2000,
č. j. 10 Co 283/2000-20, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 2. října 2000
se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze
dne 28. července 2000, č. j. 10 Co 283/2000-20, kterým bylo
potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. září
1999, č. j. 27 C 190/99-5, o zastavení řízení. Uvedeným
rozhodnutím odvolacího soudu se cítí být dotčen v základních
právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 27 C 190/99,
jejž si Ústavní soud vyžádal, dále z ústavní stížnosti, jakož
i jejích příloh, bylo k předmětné věci zjištěno následující:
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 28. září 1999,
č. j. 27 C 190/99-5, zastavil řízení, když žalobce, takto:
stěžovatel v řízení před Ústavním soudem, neuhradil ani po
opakované výzvě soudní poplatek. K odvolání stěžovatele Krajský
soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil
usnesení soudu prvního stupně, a to poté, co dospěl k závěru, že
stěžovatel nezaplatil soudní poplatek ze žaloby ani v dodatečné
lhůtě, kterou mu soud stanovil. Krajský soud v Plzni zároveň
usnesením ze dne 28. července 2000, č. j. 10 Co 285/2000-25,
potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. února
2000, č. j. 27 C 190/99-16, jímž soud prvního stupně nepřiznal
stěžovateli v předmětné věci osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. července
2000, č. j. 10 Co 283/2000-20, o zastavení řízení, podal
stěžovatel dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. listopadu 2000, č. j. 33 Cdo 2441/2000-37, odmítnuto, když
Nejvyšší soud ČR v předmětné věci neshledal porušení §237 odst.
1 písm. f) o. s. ř., ve znění platném do 31. prosince 2000.
Ústavní stížnost jednak vytýká odvolacímu soudu porušení
§7 a §9 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
neboť zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku ještě
předtím, než se tento poplatek stal splatným. Dle názoru
stěžovatele jeho splatnost nastala teprve doručením usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 28. července 2000, č. j. 10 Co
285/2000-25, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu
Plzeň-město ze dne 25. února 2000, č. j. 27 C 190/99-16,
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. K doručení uvedeného
usnesení odvolacího soudu stěžovateli došlo dne 13. září 2000.
Uvedený názor stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že ve věci nejde
o poplatek stanovený pevnou sazbou, takže jeho splatnost, jak se
domnívá, nastává až třetí den od doručení výzvy soudu k jeho
zaplacení a za doručení takové výzvy soudu k zaplacení soudního
poplatku lze dle něj považovat i usnesení soudu, jímž byla
pravomocně zamítnuta žádost o osvobození od soudního poplatku.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 11. ledna 2002 Krajský soud v Plzni k předmětné ústavní
stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 10 Co poukazuje na
obsah spisu 27 C 190/99 Okresního sodu Plzeň-město, z něhož
pokládá za zřejmé, že stěžovatel si byl vědom své povinnosti
současně s návrhem na zahájení řízení uhradit soudní poplatek
500,-Kč, jak mu to ukládá ustanovení §4a zákona o soudních
poplatcích, v tehdy platném znění. Uvádí-li v návrhu na zahájení
řízení, že na nákladech řízení účtuje částku 500,-Kč za soudní
poplatek, měl tak dle soudu učinit v kolcích této hodnoty,
nalepených na originálu návrhu na zahájení řízení (§8 odst. 1
uvedeného zákona). V rámci rekapitulace věci se ve vyjádření dále
uvádí, že první výzvu k zaplacení soudního poplatku stěžovatel
obdržel dne 13. srpna 1999, další dne 6. září 1999, přičemž těmto
výzvám stěžovatel nevyhověl. Pro uvedené Okresní soud Plzeň-město
usnesením ze dne 28. září 1999, č. j. 27 C 190/99-5, dle
ustanovení §9 odst. 1, odst. 2 zákona o soudních poplatcích
řízení zastavil. Do tohoto usnesení podal stěžovatel odvolání
a požádal o osvobození od soudních poplatků. Poté, co nereagoval
na opakovanou výzvu k doložení svých majetkových a výdělkových
poměrů, usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. února
2000, č. j. 27 C 190/99-16, stěžovateli osvobození od soudních
poplatků přiznáno nebylo. K odvolání podaného stěžovatelem bylo
předmětné rozhodnutí Krajským soudem v Plzni potvrzeno. Jakkoli
jsou usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
a usnesení o zastavení kmenového řízení stejného data, soud
odvolací rozhodl nejdříve ve věci osvobození od soudních poplatků
a až následně o zastavení řízení ve věci samé. Ve vyjádření se
z uvedeného důvodu nepovažuje za rozhodující řazení předmětných
usnesení ve spise.
Předsedkyně senátu 10 Co Krajského soudu v Plzni spatřuje
určité pochybení soudu v tom, že usnesení odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o nepřiznání osvobození od
soudních poplatků, nebylo stěžovateli doručeno dříve, nežli
krajský soud rozhodoval o odvolání stěžovatele do usnesení
o zastavení řízení. Zároveň ale vyjadřuje přesvědčení, že toto
procesní pochybení nemělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
a stěžovatele v jeho právech nepoškodilo. Rozhodnutí o předmětné
ústavní stížnosti účastník řízení ponechává na uvážení Ústavního
soudu.
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od
ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění
věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání
ze dne 18. prosince 2001 a účastník řízení ve vyjádření ze dne
11. ledna 2002, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního
jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od
jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního
jednání v předmětné věci upuštěno.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Při posouzení věci Ústavní soud vycházel ze skutkových
zjištění, jež jsou mezi účastníky řízení nesporná. Dle těchto bylo
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. července 2000, č. j.
10 Co 285/2000-25, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu I. soudu
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, stěžovateli doručeno
dne 13. srpna 2000 (č. l. 28 spisu Okresního soudu Plzeň-město sp.
zn. 27 C 190/99); usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.
července 2000, č. j. 10 Co 283/2000-20, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku, bylo stěžovateli doručeno rovněž dne 13. srpna
2000 v téže poštovní zásilce, jako rozhodnutí předchozí (č. l. 28
spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 27 C 190/99).
Na posuzovanou věc v rovině práva jednoduchého dopadají
ustanovení §9 odst. 1 a odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, a §138 odst. 1 o. s. ř., u obou zákonů ve znění
platném v předmětné době.
Uvedené ustanovení zákona o soudních poplatcích ve vazbě na
danou věc zakotvilo důvod zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku, a to ani v dodatečné lhůtě stanovené soudem,
pokud již soud nezačal jednat ve věci samé. Dle ustanovení §138
odst. 1 o. s. ř., ve zněmí platném v předmětné době, může předseda
senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození
od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka
a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo
bránění práva.
Je-li soudem rozhodováno k návrhu účastníka o osvobození od
soudního poplatku dle §138 odst. 1 o. s. ř., je účelem tohoto
rozhodování posouzení poměrů účastníka, jakož i svévole nebo
zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva.
Do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí není tedy otázka
povinnosti zaplatit soudní poplatek konečným způsobem rozhodnuta.
Pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být
účastníku řízení, za účelem možnosti uplatnění práva na soudní
ochranu, poskytnut reálný časový prostor pro úhradu soudního
poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé.
Způsobem shodným interpretuje vzájemnou vazbu uvedených
zákonných ustanovení i judikatura. Lze v této souvislosti kupř.
odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 21. května
1996, sp. zn. 37 Co 177/96, dle něhož pokud nebylo rozhodnuto
o žádosti žalobce o osvobození od soudního poplatku, nelze ho
vyzvat, aby v určené lhůtě soudní poplatek zaplatil a nelze ani
vydat usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku; jestliže takové žádosti nebude vyhověno, je zapotřebí
žalobce znovu vyzvat k zaplacení předmětného soudního poplatku.
Z pohledu naznačených kautel v rovině práva jednoduchého
v předmětné věci Krajský soud v Plzni tím, že rozhodl téhož dne
jak o nepřiznání osvobození od soudního poplatku tak i o zastavení
řízení ve věci samé pro nezaplacení soudního poplatku a dále obě
tato rozhodnutí byla stěžovateli doručena jednou poštovní
zásilkou, tj. ve stejném dnu, nebyla stěžovateli poskytnuta reálná
možnost soudní poplatek zaplatit a pokračovat v řízení ve věci
samé. Tímto postupem soud nedostál účelům zákonné úpravy, jak tato
vyplývá ze vzájemné vazby ustanovení §9 odst. 1 a odst. 2 zák. č.
549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a §138 odst. 1 o. s. ř.,
u obou zákonů ve znění platném v předmětné době.
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění
kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje
tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého
práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku
interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení v základním
právu a svobodě.
V posuzované věci svým postupem odvolací soud vytvořil
faktický stav, znemožňující zákonem stanoveným postupem domáhat se
soudní ochrany, jenž pak nelze než kvalifikovat jako porušení
základního právo na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1
Listiny, Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.
července 2000, č. j. 10 Co 283/2000-20, zrušil [§82 odst. 1,
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů].
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. května 2002