ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1732.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1732/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Ing. V. B., správce konkurzní podstaty úpadce Z. d. V. – v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. B. a 2) Z. B., zastoupeným advokátem, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných V-F. s. r. o., o zaplacení dlužného nájemného, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 93/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 2006, č. j. 15 Co 603/2005-248, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 2006, č. j. 15 Co 603/2005-248, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. prosince 2003, č. j. 6 C 93/99-117, výrokem I. zamítl žalobu na vyklizení, resp. přivolení k výpovědi z nájmu „bytu, který se nachází v řadovém domě č. p. 151 na pozemku st. p. č. 259 zapsaném na LV č. 17 k. ú. a obci V., okr. P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), výrokem II. zamítl rovněž žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 75.000,- Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, resp. poplatku z prodlení v případě existence nájemního poměru žalovaných k předmětnému bytu, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. dubna 2004, č. j. 15 Co 123/2004-141, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a zrušil jej ve výrocích II. a III. a v tomto rozsahu věc vrátil – se závazným právním názorem – soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 21. října 2004, č. j. 6 C 93/99-176, výrokem I. uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 11.778,- Kč a výrokem II. uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně v téže lhůtě částku 10.872,- Kč (dále též jen „přisouzené částky“), ohledně částky 52.350,- Kč včetně žalovaných poplatků z prodlení žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejší účastnice (výroky IV. a V.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že dne 1. dubna 1976 byl mezi tehdejším JZD D. V. a prvním žalovaným sepsán zápis o dohodě o odevzdání a převzetí předmětného bytu (dále jen „dohoda ze dne 1. dubna 1976“), že v dohodě ze dne 1. dubna 1976 byla sjednána tehdejší úhrada za užívání bytu (dnešní nájemné z bytu) částkou 302,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. dubna 1976, že od této doby se výše nájemného nezměnila a že ke zvýšení nájemného nedošlo ani po prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Dále zjistil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 26 K 20/97, byl prohlášen konkurs na majetek Z. d. V., že dalším usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. srpna 1997, sp. zn. 26 K 20/97, byl správcem konkursní podstaty ustanoven Ing. V. B., že podle výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P. listu vlastnictví 17 pro obec a katastrální území V. je vlastníkem předmětného domu úpadce, že rozhodnutím Katastrálního úřadu P. ze dne 8. ledna 1999, sp. zn. 110 V6 – 1579/98, byl zamítnut návrh vedlejší účastnice na straně žalovaných na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle dohody o převodu nemovitostí uzavřené dne 25. září 1992 mezi úpadcem a vedlejší účastnicí, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 30 Ca 111/99, bylo citované rozhodnutí katastrálního úřadu potvrzeno, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. srpna 2002, č. j. 28 Cm 1355/97-185, byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice na vyloučení mimo jiné i předmětného domu ze soupisu konkursní podstaty úpadce s odůvodněním, že vlastnické právo na ni převedeno nebylo, a že citovaný rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2003, č. j. 15 Cmo 15/2003-215. Vzal rovněž za prokázáno, že od března 1997 platili žalovaní nájemné vedlejší účastnici v domnění, že ona je vlastnicí předmětného domu, že dopisem ze dne 19. prosince 1997 byl žalovaný vyzván k placení nájemného z bytu na tam uvedený účet úpadce se zdůvodněním, že ZD V. vstoupilo do konkursu a že předmětný dům je součástí konkursní podstaty, a že žalovaný byl k placení nájemného z bytu vyzván ještě dopisem ze dne 2. června 1999, jehož přílohou byl rovněž výpis z katastru nemovitostí listu vlastnictví 378 pro obec a katastrální území V. osvědčující vlastnické právo Z. d. V. – v likvidaci k předmětnému domu. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že vlastníkem předmětného domu a pronajímatelem bytu je úpadce a že žalovaným svědčí nájemní právo k předmětnému bytu. Dále rovněž dovodil, že podle dohody ze dne 1. dubna 1976 činí nájemné z bytu pouze 302,- Kč měsíčně, neboť pronajímatel neprokázal zvýšení nájemného právně relevantním způsobem, tj. splněním oznamovací povinnosti podle §13 vyhlášky č. 176/1993 Sb., v důsledku čehož ztratil nárok na částku z titulu zvýšení nájemného. Proto také za této situace soud prvního stupně nepřipustil navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, jímž měla být prokázána výše nájemného z bytu v žalované době. Poté zavázal prvního žalovaného k zaplacení částky 11.778,- Kč, tj. k zaplacení nájemného za dobu od března 1997 do května 2000, celkem 39 měsíců po 302,- Kč; oba žalované pak zavázal, aby společně a nerozdílně zaplatili částku 10.872,- Kč, tj. nájemné za dobu od června 2000 do května 2003, celkem 36 měsíců po 302,- Kč. Ve zbytku, tj. pokud bylo za žalovanou dobu požadováno nájemné v částce vyšší jak 302,- Kč měsíčně, konkrétně v částce 1.000,- Kč měsíčně, žalobu zamítl. Současně žalobu zamítl i ohledně žalovaných poplatků z prodlení, byť uvedl, že žalovaní byli v prodlení s placením nájemného a nárok na zaplacení poplatku z prodlení byl opodstatněný. Vzal totiž v úvahu, že „žalovaní ve skutečnosti po celou dobu od převzetí bytu platili nájemné pravidelně, bohužel ve prospěch jiné osoby – vedlejšího účastníka – v dobré víře, že je vlastníkem tohoto bytu … nelze žalovaným přičítat … a po nich spravedlivě požadovat, aby právně relevantním způsobem reagovali na právně neuspořádané vztahy mezi žalobcem a vedlejším účastníkem, které byly vyřešeny až soudní cestou“. Z těchto důvodů „shledal požadavek na zaplacení poplatku z prodlení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku“.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 2. února 2005, č. j. 15 Co 8/2005-196, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (v napadeném zamítavém výroku III. ohledně částky 52.350,- Kč a žalovaných poplatků z prodlení a v nákladových výrocích IV. a V.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejší účastnice.
Odvolací soud pokládal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, neshledal pochybení v hodnocení provedených důkazů a ztotožnil se rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně, tj. s právními závěry, které soud prvního stupně přijal ve vztahu k zamítavému výroku ohledně částky 52.350,- Kč a žalovaných poplatků z prodlení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 26 Cdo 751/2005-209, odmítl dovolání proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. října 2004, č. j. 6 C 93/99-176, v zamítavém výroku ohledně částky 52.350,- Kč s příslušenstvím v podobě žalovaných poplatků z prodlení (výrok I.); výrokem II. zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. října 2004, č. j. 6 C 93/99-176, v zamítavém výroku ohledně žalovaných poplatků z prodlení z přisouzených částek a v nákladových výrocích IV. a V., a dále ve výrocích II. a III. o nákladech odvolacího řízení, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve vztahu ke zrušujícímu výroku II. zaujal dovolací soud názor, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) odvolací soud – v rozporu s tam uvedenou judikaturou – nepřihlédl ke všem v úvahu připadajícím právně významným okolnostem; nijak se totiž nevypořádal se skutkovým zjištěním, že žalovaný byl žalobcem opakovaně, a to s vysvětlením situace, písemně vyzván k placení nájemného na účet úpadce a že dokonce mu byl i zaslán výpis z katastru nemovitostí osvědčující vlastnické právo úpadce k předmětnému domu. Podle názoru dovolacího soudu šlo – z důvodů uvedených v citovaném rozsudku – o právně významná skutková zjištění pro úvahu, zda jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Jestliže se odvolací soud při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. uvedenými okolnostmi prospívajícími žalobci nezabýval (ve skutečnosti je opomenul), pokládal dovolací soud jeho právní posouzení věci za neúplné a tudíž nesprávné.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 15. února 2006, č. j. 15 Co 603/2005-248, vyhověl žalobě ohledně příslušenství z přiznaných částek a uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku částku 66.818,- Kč a oběma žalovaným povinnost zaplatit žalobci v téže lhůtě částku 31.447,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů.
V citovaném rozsudku odvolací soud mimo jiné uvedl, že již dovolací soud „konstatoval existenci skutkových zjištění majících nepochybně význam při úvaze, zda mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, z nichž vyplývá, kdo mohl být pronajímatelem bytu a komu tudíž mělo být nájemné placeno … účastníci neuplatnili – a to se týká zejména žalovaných – žádná nová tvrzení ani důkazy k nim …“. Dále rovněž uvedl, že „respektoval s odkazem na ust. §243d odst. 1 věty první za středníkem o.s.ř. právní názor dovolacího soudu a vzal tedy tato skutková zjištění za podklad svého rozhodnutí“. Poté konstatoval, že „na základě toho pak nutně musel dospět k závěru, že v dané věci podmínky pro použití ust. §3 odst. 1 o. z. nejsou dány a požadavek žalobcův na zaplacení poplatků z prodlení z dlužného nájemného není výkon práva v rozporu s dobrými mravy“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především namítli, že jim žalobce nedoručil kvalifikovanou výzvu k úhradě nájemného a že pouze tvrdil, že jim zaslal výzvu s požadavkem hradit nájemné ve výši 1.000,- Kč, ačkoliv byli povinni platit nájemné v částce trojnásobně nižší. Dále zpochybnili správnost právního závěru, který odvolací soud učinil ve vztahu k žalovaným poplatkům z prodlení z přisouzených částek s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Podle názoru žalovaných měl odvolací soud při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. zohlednit i další rozhodné skutečnosti, zejména pak to, že situaci nezavinili, že neměli možnost ji ani ovlivnit, že od okamžiku, „kdy bylo postaveno na jisto, že žalobce je oprávněným vlastníkem … bytu, nájemné mu řádně a včas hradili“, že i samotný žalobce „přispíval k nejistotě žalovaných, kdo je oprávněným vlastníkem jimi užívané nemovitosti“, že po celou dobu nájemné platili subjektu, o němž se podle dostupných informací domnívali, že je vlastníkem předmětného domu, a že nakonec nájemné zaplatili dvakrát, a to vedlejšímu účastníkovi i žalobci. S přihlédnutím ke všem okolnostem projednávané věci mají za to, že měli být zavázáni k zaplacení poplatku z prodlení nanejvýš „pouze v poměrné výši“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyvracel správnost dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. února 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.
Dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnili dovolací důvody podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž zpochybnili správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák.) a podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, na jejichž základě dovodil, že žalobní požadavek na zaplacení příslušenství z přisouzených částek není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.); jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení uplatněného nároku podle §3 odst. 1 obč. zák.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu rozhodná pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k příslušenství pohledávky (pohledávky z titulu dlužného nájemného) v podobě poplatku z prodlení.
V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud mimo jiné uvedl, že „respektoval s odkazem na ust. §243d odst. 1 věty první za středníkem o.s.ř. právní názor dovolacího soudu a vzal tedy tato skutková zjištění za podklad svého rozhodnutí“ a že „na základě toho pak nutně musel dospět k závěru, že v dané věci podmínky pro použití ust. §3 odst. 1 o. z. nejsou dány a požadavek žalobcův na zaplacení poplatků z prodlení z dlužného nájemného není výkon práva v rozporu s dobrými mravy“.
Zde je zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší soud ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 26 Cdo 751/2005-209, odvolacímu soudu vytkl, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. – v rozporu s tam uvedenou judikaturou – nepřihlédl ke všem v úvahu připadajícím právně významným okolnostem, neboť se nijak nevypořádal se skutkovým zjištěním, že žalovaný byl žalobcem opakovaně, a to s vysvětlením situace, písemně vyzván k placení nájemného na účet úpadce a že dokonce mu byl i zaslán výpis z katastru nemovitostí osvědčující vlastnické právo úpadce k předmětnému domu. Uvedeným názorem, tj. názorem, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. je zapotřebí se vypořádat i s tímto skutkovým zjištěním, byl odvolací soud – ve smyslu §243d odst. 1 věty první za středníkem o.s.ř. – zavázán. Nejvyšší soud tak ve zrušujícím rozhodnutí nevyjádřil (a ani vyjádřit nemohl) názor, že žalobě na zaplacení příslušenství z přisouzených částek je třeba s ohledem na uvedené skutkové zjištění vyhovět za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jak se – vzhledem k odůvodnění napadeného rozsudku – mylně domníval odvolací soud. Z toho pak rovněž vyplývá, že odvolací soud – veden v dalším řízení uvedeným mylným názorem – vyšel při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. pouze z citovaného skutkového zjištění a v rozporu s judikaturou uvedenou ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 26 Cdo 751/2005-209, nepřihlédl ke všem v úvahu připadajícím právně významným a v řízení zjištěným okolnostem (uvedeným na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí), které ve skutečnosti opomenul, jak správně – s přihlédnutím k obsahu dovolání – namítli žalovaní. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl použit opodstatněně.
Za této situace dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu