ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.751.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 751/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Ing. V. B., správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva V. – v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. B. a 2) Z. B., zastoupeným advokátem, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných V. s.r.o., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 93/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2005, č. j. 15 Co 8/2005-196, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2005, č. j. 15 Co 8/2005-196, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 21. října 2004, č. j. 6 C 93/99-176, v zamítavém výroku ohledně částky 52.350,- Kč s příslušenstvím v podobě žalovaných poplatků z prodlení, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2005, č. j. 15 Co 8/2005-196, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 21. října 2004, č. j. 6 C 93/99-176, v zamítavém výroku ohledně žalovaných poplatků z prodlení z přisouzených částek 11.778,- Kč a 10.872,- Kč a v nákladových výrocích IV. a V., a dále ve výrocích II. a III. o nákladech odvolacího řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. prosince 2003, č. j. 6 C 93/99-117, výrokem I. zamítl žalobu na vyklizení, resp. přivolení k výpovědi z nájmu „bytu, který se nachází v řadovém domě č. p. 151 na pozemku st. p. č. 259 zapsaném na LV č. 17 k. ú. a obci V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), výrokem II. zamítl rovněž žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 75.000,- Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, resp. poplatku z prodlení v případě existence nájemního poměru žalovaných k předmětnému bytu, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. dubna 2004, č. j. 15 Co 123/2004-141, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a zrušil jej ve výrocích II. a III. a v tomto rozsahu věc vrátil – se závazným právním názorem – soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 21. října 2004, č. j. 6 C 93/99-176, výrokem I. uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 11.778,- Kč a výrokem II. uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně v téže lhůtě částku 10.872,- Kč (dále též jen „přisouzené částky“), ohledně částky 52.350,- Kč včetně žalovaných poplatků z prodlení žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejší účastnice (výroky IV. a V.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že dne 1. dubna 1976 byl mezi tehdejším JZD D. V. a prvním žalovaným sepsán zápis o dohodě o odevzdání a převzetí předmětného bytu (dále jen „dohoda ze dne 1. dubna 1976“), že v dohodě ze dne 1. dubna 1976 byla sjednána tehdejší úhrada za užívání bytu (dnešní nájemné z bytu) částkou 302,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. dubna 1976, že od této doby se výše nájemného nezměnila a že ke zvýšení nájemného nedošlo ani po prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Dále zjistil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 26 K 20/97, byl prohlášen konkurs na majetek Zemědělského družstva V., že dalším usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. srpna 1997, sp. zn. 26 K 20/97, byl správcem konkursní podstaty ustanoven Ing. V. B., že podle výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P. listu vlastnictví 17 pro obec a katastrální území V. je vlastníkem předmětného domu úpadce, že rozhodnutím Katastrálního úřadu P. ze dne 8. ledna 1999, sp. zn. 110 V6 – 1579/98, byl zamítnut návrh vedlejší účastnice na straně žalovaných na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle dohody o převodu nemovitostí uzavřené dne 25. září 1992 mezi úpadcem a vedlejší účastnicí, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 30 Ca 111/99, bylo citované rozhodnutí katastrálního úřadu potvrzeno, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. srpna 2002, č. j. 28 Cm 1355/97-185, byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice na vyloučení mimo jiné i předmětného domu ze soupisu konkursní podstaty úpadce s odůvodněním, že vlastnické právo na ni převedeno nebylo, a že citovaný rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2003, č. j. 15 Cmo 15/2003-215. Vzal rovněž za prokázáno, že od března 1997 platili žalovaní nájemné vedlejší účastnici v domnění, že ona je vlastnicí předmětného domu, že dopisem ze dne 19. prosince 1997 byl žalovaný vyzván k placení nájemného z bytu na tam uvedený účet úpadce se zdůvodněním, že ZD V. vstoupilo do konkursu a že předmětný dům je součástí konkursní podstaty, a že žalovaný byl k placení nájemného z bytu vyzván ještě dopisem ze dne 2. června 1999, jehož přílohou byl rovněž výpis z katastru nemovitostí listu vlastnictví 378 pro obec a katastrální území V. osvědčující vlastnické právo Zemědělského družstva V. – v likvidaci k předmětnému domu. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že vlastníkem předmětného domu a pronajímatelem bytu je úpadce a že žalovaným svědčí nájemní právo k předmětnému bytu. Dále rovněž dovodil, že podle dohody ze dne 1. dubna 1976 činí nájemné z bytu pouze 302,- Kč měsíčně, neboť pronajímatel neprokázal zvýšení nájemného právně relevantním způsobem, tj. splněním oznamovací povinnosti podle §13 vyhlášky č. 176/1993 Sb., v důsledku čehož ztratil nárok na částku z titulu zvýšení nájemného. Proto také za této situace soud prvního stupně nepřipustil navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, jímž měla být prokázána výše nájemného z bytu v žalované době. Poté zavázal prvního žalovaného k zaplacení částky 11.778,- Kč, tj. k zaplacení nájemného za dobu od března 1997 do května 2000, celkem 39 měsíců po 302,- Kč; oba žalované pak zavázal, aby společně a nerozdílně zaplatili částku 10.872,- Kč, tj. nájemné za dobu od června 2000 do května 2003, celkem 36 měsíců po 302,- Kč. Ve zbytku, tj. pokud bylo za žalovanou dobu požadováno nájemné v částce vyšší jak 302,- Kč měsíčně, konkrétně v částce 1.000,- Kč měsíčně, žalobu zamítl. Současně žalobu zamítl i ohledně žalovaných poplatků z prodlení, byť uvedl, že žalovaní byli v prodlení s placením nájemného a nárok na zaplacení poplatku z prodlení byl opodstatněný. Vzal totiž v úvahu, že „žalovaní ve skutečnosti po celou dobu od převzetí bytu platili nájemné pravidelně, bohužel ve prospěch jiné osoby – vedlejšího účastníka – v dobré víře, že je vlastníkem tohoto bytu … nelze žalovaným přičítat … a po nich spravedlivě požadovat, aby právně relevantním způsobem reagovali na právně neuspořádané vztahy mezi žalobcem a vedlejším účastníkem, které byly vyřešeny až soudní cestou“. Z těchto důvodů „shledal požadavek na zaplacení poplatku z prodlení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku“.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 2. února 2005, č. j. 15 Co 8/2005-196, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (v napadeném zamítavém výroku III. ohledně částky 52.350,- Kč a žalovaných poplatků z prodlení a v nákladových výrocích IV. a V.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejší účastnice.
Odvolací soud pokládal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, neshledal pochybení v hodnocení provedených důkazů a ztotožnil se rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně, tj. s právními závěry, které soud prvního stupně přijal ve vztahu k zamítavému výroku ohledně částky 52.350,- Kč a žalovaných poplatků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Na existenci vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzuje z toho, že soud prvního stupně a ani odvolací soud neprovedl jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, kterým by prokázal své tvrzení, že nájemné z předmětného bytu bylo v žalované době (od března 1997 do května 2003) minimálně 1.000,- Kč měsíčně. Zde podotkl, že částkou 302,- Kč měsíčně bylo nájemné stanoveno téměř před třiceti léty. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil správnost právního závěru, který soud prvního stupně a potažmo odvolací soud učinil ve vztahu k žalovaným poplatkům z prodlení z přisouzených částek s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti zdůraznil, že žalovaní byli dopisy z 19. prosince 1997 a ze 14. prosince 1999 upozorněni, že jediným vlastníkem předmětného domu a tudíž pronajímatelem bytu byl a je úpadce, přičemž jeho vlastnické právo bylo doloženo připojeným výpisem z katastru nemovitostí. Vzhledem k uvedeným písemnostem museli mít žalovaní přinejmenším pochybnost o tom, kdo je oprávněn nájemné z bytu vybírat. Jestliže přesto nevěděli, kdo je pronajímatelem bytu, mohli částky z titulu nájemného skládat do „úřední“ úschovy a tím by se vyhnuli nebezpečí vzniku povinnosti platit poplatky z prodlení. Žalobce je také přesvědčen, že uložil-li soud zaplatit žalovaným dlužné nájemné, měl jim rovněž uložit, aby zaplatili poplatek z prodlení, neboť podle jeho názoru nemůže soud poplatek z prodlení snížit či dokonce nepřiznat. Zde upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 25 Cdo 2895/99, podle něhož požadavek věřitele na zaplacení úroků z prodlení nelze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. února 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalobce, nemůže být dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil sice v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak tímto rozsudkem nebylo ohledně nároků na zaplacení částky 52.350,- Kč a žalovaných poplatků z prodlení rozhodnuto jinak než v prvním (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo ohledně těchto nároků o rozsudky zamítavé).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci použil dovolatel ve vztahu k výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 52.350,- Kč a žalovaných poplatků z prodlení z této částky, dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jehož prostřednictvím namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na naplnění této vady usuzuje z toho, že soud prvního stupně a ani odvolací soud neprovedl jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, kterým by prokázal své tvrzení, že nájemné z předmětného bytu bylo v žalované době (od března 1997 do května 2003) minimálně 1.000,- Kč měsíčně. Dovolatel však přehlíží, že k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.
Lze proto uzavřít, že dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 52.350,- Kč a žalovaných poplatků z prodlení z této částky, není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání proti zmíněnému výroku podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně žalovaného poplatku z prodlení s přisouzených částek, založen na právním závěru, že – z důvodů tam uvedených – lze pokládat tento žalobní požadavek za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka správnost uvedeného právního závěru v dovolání zpochybnila. Zde je zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Předpokladem pro tento závěr však je, že soud se při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vypořádal se všemi zjištěnými právně relevantními okolnostmi, tj. přihlédl jak k právně významným okolnostem na straně žalobců, tak i k okolnostem na straně žalovaných a všechny tyto zjištěné okolnosti také náležitě zhodnotil. Dovolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci takto odvolací soud nepostupoval, a proto napadenému potvrzujícímu rozhodnutí přisoudil zásadní právní význam pro řešení otázky, zda požadavek na zaplacení žalovaných poplatků z prodlení z přisouzených částek lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí v tomto směru zásadně právně významné, stává se tím dovolání proti zmíněné části potvrzujícího výroku týkajícího se věci samé (žalovaných poplatků z prodlení z přisouzených částek) přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Ve vztahu k části potvrzujícího výroku týkajícího se žalovaných poplatků z prodlení z přisouzených částek existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k příslušenství pohledávky (pohledávky z titulu dlužného nájemného) v podobě poplatku z prodlení z přisouzených částek.
Podle §685 odst. 1 věty první obč. zák. nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. Podle §686 odst. 1 obč. zák. nájemní smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Nájemní smlouva musí mít písemnou formu. Podle §696 odst. 2 obč. zák. se úhrada za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo záloha na ně platí spolu s nájemným, nebude-li účastníky dohodnuto nebo právním předpisem stanoveno jinak. Nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení (§697 obč. zák.). Podle §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výše poplatku z prodlení činí za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Soudní praxe dovodila, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, uveřejněném pod C 1046 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rovněž dovodil, že uplatnění práva věřitele na zaplacení úroků z prodlení vůči dědicům dlužníka není samo o sobě zneužitím práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V rozsudku, na nějž v dovolání odkázal dovolatel, tj. v rozsudku ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod C 375 ve svazku 4 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud dovodil (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí), že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. Z uvedeného vyplývá, že ustálená soudní praxe připustila, že ve vztahu k požadavku na zaplacení úroků z prodlení není vyloučena úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V rozsudku ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že uvedené právní závěry lze bez dalšího vztáhnout i na povinnost zaplatit poplatek z prodlení v případě nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu. K tomuto právnímu názoru se přiklání také v projednávané věci.
V projednávané věci zastává Nejvyšší soud názor, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud – v rozporu s uvedenou judikaturou – nepřihlédl ke všem v úvahu připadajícím právně významným okolnostem. Nijak se totiž nevypořádal se skutkovým zjištěním, že žalovaný byl žalobcem opakovaně, a to s vysvětlením situace, písemně vyzván k placení nájemného na účet úpadce a že dokonce mu byl i zaslán výpis z katastru nemovitostí osvědčující vlastnické právo úpadce k předmětnému domu. Tato skutková zjištění jsou nepochybně právně významná při úvaze, zda jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to proto, že z nich vyplývá, kdo by mohl být pronajímatelem bytu a komu tudíž mělo být nájemné placeno. Bylo-li nájemné i poté placeno jinému subjektu (vedlejší účastnici), nemohli být žalovaní – vzhledem k uvedeným okolnostem – neochvějně přesvědčeni, že platí nájemné vlastníku domu a pronajímateli bytu. Lze přisvědčit žalobci v názoru, že v případě pochybností (ty u nich na základě zaslaných písemností přinejmenším vzniknout mohly) měli žalovaní využít institutu „úřední“ úschovy. Jestliže se odvolací soud při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. uvedenými okolnostmi prospívajícími žalobci nezabýval (ve skutečnosti je opomenul), lze jeho právní posouzení věci pokládat za neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy v tomto směru použit opodstatněně.
Za této situace dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil – v tomto rozsahu – k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu