ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1789.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1789/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Stavebního bytového družstva P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) T. L., zastoupené advokátem a 2) J. L., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 6 C 83/2002, o dovolání 1. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 2005, č. j. 14 Co 597/2004-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – jih jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, č.j. 6 C 83/2002-90 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 5. 11. 2002, č.j. 6 C 83/2002-18, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2004, č.j. 14 Co 10/2004-58), přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 10 o velikosti 3+1 ve třetím podlaží domu č.p. 922 v P., ulici P. (dále jen „předmětný byt“), dané žalobcem žalovaným, určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení. Pokud šlo o naplnění výpovědního důvodu, bylo podle soudu prvního stupně v řízení prokázáno, že ke dni podání žaloby a vydání jeho rozhodnutí ze dne 5. 11. 2002 dluh na nájemném za období leden až srpen 2002 a z vyúčtování služeb za rok 2001 v celkové výši 31.721,- Kč trval a uhrazen byl až v průběhu odvolacího řízení. Soud prvního stupně dále vyšel z toho, že výjimečné zamítnutí žaloby s poukazem na dobré mravy by vyžadovalo objektivní existenci tíživé sociální situace a příčinnou souvislost s neplacením nájemného. Protože se však v případě žalovaných jednalo již o opakované a dlouhodobé porušení povinností vyplývajících z nájmu, jehož příčinou byla hráčská závislost 2. žalovaného, přestože finanční situace žalovaných jim jinak dovolovala řádné placení nájemného a služeb spojených s užíváním bytu, nepřihlédl soud prvního stupně k argumentaci 1. žalované, že se spoléhala na to, že 2. žalovaný za užívání bytu platil, neboť žalovaní byli v době vzniku dluhu manželé, kteří za své závazky odpovídali společně a nerozdílně. Hráčskou závislost 2. žalovaného zohlednil soud prvního stupně jako okolnost hodnou zvláštního zřetele ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák., pro kterou vázal vyklizovací povinnost žalovaných na zajištění náhradního ubytování a nikoli jen přístřeší.
K odvolání 1. žalované Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 1. 2005, č.j. 14 Co 597/2004-136, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, pokud jim bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu a určeno, ke kterému datu nájemní poměr skončí. Změnil však výrok soudu prvního stupně o formě bytové náhrady tak, že žalovaným přiznal právo na náhradní byt a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud v případě námitky neplatnosti výpovědi z nájmu odkázal na odůvodnění svého předcházejícího zrušovacího usnesení s tím, že svůj právní názor nezměnil. Jestliže je podle odvolacího soudu výpověď součástí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, postačí, že je žaloba jako procesní úkon zmocněncem podepsána, byť na titulní stránce, a tím je podepsána i výpověď jako hmotně právní úkon. V otázce výkonu práva žalobce se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyl v rozporu s dobrými mravy, a odkázal na pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. K jinému závěru však dospěl v otázce formy bytové náhrady, neboť přihlédl ke skutečnosti, že 1. žalovaná byla v době jeho rozhodování samoživitelkou a starala se o dvě děti útlého věku, rovněž vzal v úvahu, že 1. žalovaná dále plnila svoje platební povinnosti řádně.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá v jeho potvrzujícím výroku 1. žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a v něm uplatněný dovolací důvod podřazuje ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením platnosti výpovědi z nájmu bytu odvolacím soudem, neboť podle jejího názoru nestačí, že je žaloba jako procesní úkon podepsána zmocněncem na titulní straně, pokud má odvolací soud za to, že je tím řádně podepsán i hmotněprávní úkon výpovědi. Dále dovolatelka zpochybňuje i závěr odvolacího soudu, že hmotněprávní úkon výpovědi byl učiněn řádně k tomu zmocněnou osobou. Podle dovolatelky je pojmovou náležitostí písemné formy právního úkonu podpis jednající osoby (§40 odst. 3 obč. zák.) umístěný na konci textu, kterým se účastník právního vztahu ztotožňuje s písemným projevem vůle. Nevyhovuje-li listina tomuto požadavku je právní úkon v ní obsažený absolutně neplatný, jak vyplývá i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. 21 Cdo 133/2000 nebo 21 Cdo 2708/2000). Proto je dovolatelka toho názoru, že jí jako nájemci dosud nebyla doručena řádná výpověď. Žalobce totiž udělil svému zástupci dne 26. 9. 2002 pouze tzv. procesní plnou moc, která jej neopravňuje k podání výpovědi z nájmu bytu za žalobce. Navíc odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje, jakými úvahami byl odvolací soud při hodnocení důkazů ohledně platnosti výpovědi z nájmu bytu veden, a to s ohledem na absenci podpisu na konci textu žaloby, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Dovolatelka dále poukazuje i na odlišnou soudní praxi odvolacího soudu právě v otázce umístění podpisu na titulní straně žaloby, jejíž součástí je i výpověď z nájmu bytu. Dovolatelka je současně přesvědčena, že okolnosti, které odvolací soud shledal pouze jako důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání vyšší formy bytové náhrady, jsou z hlediska dobrých mravů způsobilé odepřít žalobci výkon práva spočívající v podání výpovědi z nájmu bytu. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo sice jeho druhým rozhodnutím ve věci, kterým však rozhodl stejně jako ve svém dřívějším rozhodnutí, zrušeném usnesením odvolacího soudu.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Dovolatelka především namítá, že plná moc, kterou udělil žalobce svému zástupci k zastupování v řízení, neopravňovala zástupce dát jménem žalobce žalovaným výpověď z nájmu bytu.
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2144/98, uveřejněný pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 420/2002) byla-li zmocněnci udělena zmocnitelem písemně plná moc k zastupování ve všech právních věcech a k vykonávání veškerých (tedy nikoli pouze procesních) úkonů, aniž zároveň určité věci či právní úkony byly z oprávnění vyloučeny, jde o obecnou (generální) plnou moc, která zmocněnce opravňuje rovněž k tomu, aby jménem zmocnitele podal výpověď z nájmu bytu, tedy učinil svou povahou hmotně právní úkon. Byl-li tedy zástupce žalobce dle plné moci ze dne 26. 9. 2002 zmocněn, aby žalobce „ve všech právních věcech zastupoval“ a „aby vykonával veškeré úkony“, pak pokud odvolací soud dovodil, že byl zmocněn i k dání výpovědi žalovaným, rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou a jím přijaté řešení dovolatelkou namítané právní otázky nečiní z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu.
K námitce dovolatelky, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu je výkonem práva žalobce v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud konstatuje, že podle jeho ustálené judikatury (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) nelze rovněž otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Dovolatelka dále zpochybňuje správnost závěru, že k platnosti výpovědi z nájmu obsažené v žalobě postačuje, aby podpis zmocněnce, který výpověď jménem pronajímatele dává, byl uveden v záhlaví žaloby. Tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a proto jí lze přiznat zásadní právní význam. Dovolání je tak pro řešení této právní otázky přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §40 odst. 3 občanského zákoníku písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou.
Písemná forma právního úkonu tedy předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu (srov. Občanský zákoník, Komentář, 8. vydání, Praha: C.H.Beck, 2003, str. 206). Žádný právní předpis však nestanoví, kde má být podpis na listině zachycující písemný projev vůle umístěn. Jestliže soudní praxe připustila, aby výpověď z nájmu bytu byla zahrnuta do žaloby, a zároveň běžně akceptuje, že podpis zástupce účastníka je obsažen v záhlaví podání, není důvodu zpochybňovat platnost výpovědi jen proto, že podpis zástupce pronajímatele není umístěn za textem výpovědi obsažené v žalobě, nýbrž v záhlaví žaloby. Princip, že text psaný pod podpisem nereprezentuje relevantní projev vůle osoby, která se podepsala, se podle soudní praxe (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, sešit 3, pod č. 25) i odborné literatury (srov. Eliáš, K.: Právní úkony na soukromých listinách se zvláštním zřetelem k jejich podepisování, Ad Notam 1996, č. 3, s. 58) vztahuje bezvýjimečně pouze k některým úkonům – typicky k závěti. Ohledně jiných soukromých listin nevládnou požadavky tak rigorózní, neboť je třeba dát přednost vážně míněnému a obsahově nezávadnému projevu vůle před bezúčelnými formalitami; např. součástí písemně uzavřené smlouvy se stávají i ty listiny, označené v rámci smluvních ujednání za součást smluvního textu, ačkoli nebyly podepsány (srov. Eliáš, K: op. cit. s. 59). Rovněž dle judikatury Ústavního soudu základním principem výkladu smluv (právních úkonů) je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran a povaha soukromého práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I.ÚS 625/03). Neobstojí ani poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 133/2000 a 21 Cdo 2708/2000. Především se citovaná rozhodnutí týkají náležitostí pracovněprávních úkonů, které jsou upraveny zákoníkem práce speciálně (a jak se v těchto rozhodnutích výslovně uvádí, občanský zákoník není na tyto vztahy použitelný ani analogicky). Nadto uvádí-li se v těchto judikátech, že náležitostí písemné formy právního úkonu je podpis umístěný na konci textu listiny, je tím pouze vyjádřeno, že takové umístění podpisu je obvyklé, nelze však dovozovat, že umístění podpisu na jiném místě listiny způsobuje neplatnost právního úkonu.
Nedůvodná je též námitka vady řízení, jež má spočívat v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatečné odůvodnění. Odvolací soud srozumitelně vyložil, proč považuje výpověď za platnou i z hlediska umístění podpisu. Je-li žaloba i plná moc součástí spisu a o jejich obsahu není jakýchkoli pochyb, není zřejmé, jaké „úvahy, jimiž byl soud při hodnocení důkazů veden“ dovolatelka v odůvodnění rozsudku postrádá. Požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř., jež se vzhledem k přezkumné povaze odvolacího řízení uplatní ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu pouze přiměřeně (§211 o.s.ř.), tak byly v dané věci zachovány.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitých dovolacích důvodů správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo a vzhledem k tomu, že napadený rozsudek není postižen ani vadami řízení, k nimž přihlíží dovolací soud i bez návrhu, bylo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
Žalovaná 1/ neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti 1. žalované právo. Žalovaný 2/ dovolání nepodal, přesto je vzhledem k nedílnosti práva společného nájmu bytu manžely účastníkem dovolacího řízení a vztahují se na něj závěry ohledně nákladů řízení mezi žalobcem a 1. žalovanou. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu