ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1799.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1799/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně J. A., zastoupené advokátem, proti žalované S., k. s., o zajištění náhradního bytu po dobu oprav v bytě žalobkyně, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 198/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 19 Co 77/2005-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 36 C 198/2003-44, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zajistit žalobkyni po dobu provádění oprav v „bytě č. 5 ve třetím podlaží domu na adrese v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) náhradní byt druhé kategorie o velikosti 2+1 v B.; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 19 Co 77/2005-84, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt vykazuje statické poruchy svislých i vodorovných dělících konstrukcí, trhliny značného rozsahu, značnou vlhkost a plíseň, že v důsledku toho bylo rozhodnutím Úřadu městské části B. ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města B. nařízeno žalobkyni (a dalším osobám vyjmenovaným v rozhodnutích) vyklizení předmětného bytu, že uložená vyklizovací povinnost nebyla podmíněna zajištěním bytové náhrady, že na návrh žalované nařídil soud prvního stupně exekuci vyklizením předmětného bytu bez bytové náhrady a že rozhodnutí o nařízení exekuce bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 13. září 2005, sp. zn. 20 Co 874/2004. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že požadavek, aby soud uložil povinnost zajistit bytovou náhradu, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu, a že bylo-li rozhodnuto o vyklizení stavby podle zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezakládá toto rozhodnutí pronajímateli občanskoprávní povinnost zajistit nájemci přiměřený náhradní byt; proto žalobu zamítly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zdůraznila svou snahu domoci se oprav v předmětném bytě a popsala dosavadní průběh všech řízení, které ohledně toho (a rovněž následného vyklizení bytu) proběhly. Souhlasila sice s názorem, že rozhodnutí o vyklizení stavby „neukládá pronajímateli občanskoprávní povinnost poskytnout přiměřený byt“ a že „taková povinnost pro pronajímatele nevyplývá ani ze zákona č. 50/1976 Sb.“, avšak namítla, že „taková povinnost vyplývá přímo z příslušných ustanovení občanského zákoníku“; zde odkázala na ustanovení §687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a poté i na ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 102/1992 Sb. Je-li tedy nezbytné provést v bytě určité úpravy znemožňující jeho obývání, má podle názoru žalobkyně pronajímatel povinnost zajistit nájemci náhradní bydlení; je proto nemyslitelné, aby se nájemce nemohl práva na náhradní byt domoci soudní cestou. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. listopadu 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci samé.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadené rozhodnutí je založeno na právních závěrech, že požadavek, aby soud uložil povinnost zajistit bytovou náhradu, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu, a že bylo-li rozhodnuto o vyklizení stavby podle zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezakládá toto rozhodnutí pronajímateli občanskoprávní povinnost zajistit nájemci přiměřený náhradní byt. Žalobkyně správnost uvedených právních závěrů v dovolání napadla. Z pohledu napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že požadavek, aby soud „uložil povinnost zajistit bytovou náhradu“, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, jako obranu ve sporu o vyklizení bytu; mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá. Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že rozhodnutí o vyklizení stavby podle §96 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (citovaný zákon byl zrušen ke dni 1. ledna 2007 zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/ – srov. §197 bod 3. a §198 tohoto zákona/), nezakládá pronajímateli občanskoprávní povinnost zajistit nájemci přiměřený náhradní byt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 76 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/). Způsob zajištění bytové náhrady (i způsob průkazu tohoto zajištění) upravuje zákon č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. I když ustanovení §1 odst. 1 citovaného zákona identifikuje pronajímatele jakožto subjekt, se kterým se počítá při zajištění bytové náhrady primárně, a teprve podpůrně je k této aktivitě povolána obec, není tato skutečnost výrazem pronajímatelovy právní povinnosti, nýbrž toho, že se logicky předpokládá jeho zájem, aby bytová náhrada zajištěna byla (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozhodnutích z 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1546/2000, z 20. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 51/2002, a z 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 619/2003, a sdílí jej i v posuzovaném případě.
Rozhodnutí odvolacího soudu založené na výše uvedených právních názorech je – vzhledem k uvedenému – výrazem standardní soudní praxe.
Lze proto uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu