ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1974.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1974/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) Ing. M. J. a b) I. J., zastoupených advokátem, proti žalované R. V., o zaplacení 21.914,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 263/2001, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. dubna 2005, č. j. 22 Co 127/2005-150, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit jim částku 21.914,- Kč s příslušenstvím v podobě tam specifikovaného poplatku z prodlení. Žalobu odůvodnili tvrzením, že žalovaná (nájemkyně bytu č. 1 v domě č. o. 9 v ulici N. ve S. – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) jim dluží z titulu nezaplaceného nájemného z předmětného bytu za dobu od listopadu 1997 do listopadu 2000 žalovanou částku s příslušenstvím.
Žalovaná v průběhu řízení dne 4. června 2004 zemřela. Žalobci v podání ze dne 11. října 2004 uvedli, že v předmětném bytě i nadále bydlí syn žalované L. V., který možná bude uplatňovat přechod nájmu bytu ve smyslu §706 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době úmrtí žalované (dále jen „obč. zák.“); navrhli proto – s odkazem na ustanovení §107 nebo 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění (dále jen „o.s.ř.“), aby „soud připustil změnu účastníka řízení, a to na straně žalované … aby žalovaným ve věci byl L. V. … namísto zemřelé žalované“.
Okresní soud ve Svitavách (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. ledna 2005, č. j. 4 C 263/2001-141, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení účastníků. V odůvodnění citovaného rozhodnutí uvedl, že žalovaná dne 4. června 2004 zemřela bez zanechání závěti a že dědické řízení probíhající ve věci sp. zn. D 692/2004 Okresního soudu ve Svitavách bylo pravomocně ke dni 18. listopadu 2004 zastaveno podle §175h odst. 1 o.s.ř., neboť zůstavitelka (žalovaná) nezanechala žádný majetek. Výrok o zastavení řízení odůvodnil konstatováním, že jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (ve smyslu §104 odst. 1 o.s.ř.), ztratila-li žalovaná úmrtím způsobilost být účastníkem řízení a nemá-li zároveň žádného právního nástupce, s nímž by bylo možno v řízení pokračovat; z těchto důvodů řízení zastavil podle §104 odst. 1 věty první o.s.ř.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 29. dubna 2005, č. j. 22 Co 127/2005-150, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle §219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud především dovodil, že pokud žalovaná zemřela a tudíž v průběhu řízení v důsledku úmrtí ztratila způsobilost být účastníkem řízení, nelze aplikovat ustanovení §107a o.s.ř. o procesním nástupnictví při singulární sukcesi a lze zde použít pouze ustanovení §107 o.s.ř. o procesním nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení. Poté rovněž dovodil, že bylo-li dědické řízení po zůstavitelce (žalované) rozhodnutím Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. října 2004, č. j. D 692/2004-17, pravomocně ke dni 18. listopadu 2004 zastaveno podle §175h odst. 1 o.s.ř., neumožňuje povaha věci v řízení pokračovat, a je proto podle názoru odvolacího soudu namístě řízení podle §107 odst. 5 o.s.ř. zastavit.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost výslovně opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, 239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a §239 odst. 3 o.s.ř. V dovolání obsáhle zrekapitulovali průběh řízení v projednávané věci, obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a namítli, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, když dovodil, že v důsledku úmrtí žalované brání povaha věci pokračování v tomto řízení (se synem žalované L. V.). Za zásadně právně významnou pokládají otázku, „zda úmrtím nájemce a přechodem práva nájmu k předmětnému bytu na ostatní členy domácnosti přechází či nepřechází dlužné nájemné za dobu do úmrtí nájemce na nájemce, na kterého přešlo podle ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku právo nájmu k předmětnému bytu“. V této souvislosti vyjádřili přesvědčení, že „společně s tímto nájemním právem přešly i povinnosti z předmětného nájmu vyplývající, v tomto případě povinnost uhrazení dlužného nájemného“. Na podporu tohoto názoru odkázali na „ustálenou judikaturu ve vztahu k možnosti podání výpovědi z nájmu bytu a následně podání žaloby na přivolení soudu k této výpovědi podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v případech, kdy došlo k změně vlastníka a nájemce dluží neuhrazené nájemné minulému vlastníkovi jako minulému pronajímateli“. Současně poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. června 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, řešící problematiku vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytu bez právního důvodu v případě úmrtí jednoho z uživatelů. Domnívají se, že jim postupem soudů obou stupňů bylo „odňato právo na soudní ochranu, právo na spravedlivý proces, byla porušena rovnost účastníků před soudem, soud dovolatelům jako odvolatelům odepřel ochranu jejich vlastnických práv“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. dubna 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, jak v odůvodnění rozhodnutí dovodil rovněž odvolací soud (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť – s přihlédnutím k obsahu napadeného rozhodnutí – nelze než dovodit, že směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §107 odst. 5 o.s.ř.; proto se již nezabýval přípustností dovolání z pohledu ustanovení, o něž ji dovolatelé rovněž opřeli. Dovolání však není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existenci uvedených vad dovolatelé nenamítli a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
I když dovolatelé výslovně neoznačují uplatněný dovolací důvod, jsou dovolací argumenty z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) podřaditelné dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu citovaného ustanovení jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Teorie procesního práva a ve shodě s ní i soudní praxe řadí mezi podmínky řízení rovněž podmínky řízení na straně účastníka.
K podmínkám řízení na straně účastníků patří rovněž způsobilost být účastníkem řízení (§19 o.s.ř.). Podle §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení (mít procesní práva a povinnosti) má ten, kdo má (podle hmotného práva) způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost mít práva a povinnosti mají především fyzické osoby (§7 obč. zák.) a vedle nich také právnické osoby (§18 odst. 1 obč. zák.) a stát (§21 obč. zák.). Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (§7 odst. 1 obč. zák.) a zaniká smrtí (§7 odst. 2 obč. zák.).
Podle §103 o.s.ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Podle §107 odst. 1 věty první o.s.ř. jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat. Podle §107 odst. 5 věty první o.s.ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Ztráta způsobilosti být účastníkem řízení brání pokračování v řízení zejména tam, kde účastník nemá žádného právního nástupce, který by převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Tak je tomu mimo jiné rovněž při zastavení dědického řízení po zemřelém účastníku řízení podle §175h odst. 1 a 2 o.s.ř. (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 361).
Povahou věci se ve smyslu ustanovení §107 o.s.ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Při úvaze, zda povaha věci umožňuje pokračování v řízení s procesním nástupcem žalované, bylo potřebné přihlédnout k tomu, že procesním nástupcem účastníka – fyzické osoby, která po zahájení řízení ztratila způsobilost být účastníkem řízení, mohou v témže řízení být – jak vyplývá z ustanovení §107 odst. 2 o.s.ř. – jen její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
V projednávané věci ztratila žalovaná dnem úmrtí (4. června 2004) způsobilost být účastnicí řízení. Dědické řízení po žalované bylo rozhodnutím Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. října 2004, č. j. D 692/2004-17, které nabylo právní moci dne 18. listopadu 2004, zastaveno podle §175h odst. 1 o.s.ř., jelikož zůstavitelka nezanechala žádný majetek. Za této situace nelze než dovodit, že zde není nikdo, kdo by vstoupil do jejích práv a povinností, o něž v posuzované věci jde.
Pro úplnost zbývá dodat, že měla-li žalovaná v době zahájení řízení (ke dni 13. prosince 2000) způsobilost mít práva a povinnosti a tedy ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř. též způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení a ztratila-li způsobilost být účastníkem řízení až v průběhu řízení, nepřipadalo v úvahu zastavení řízení podle §104 odst. 1 (věty první) o.s.ř., jak dovodil soud prvního stupně, nýbrž jen podle §107 odst. 5 o.s.ř., jak uzavřel odvolací soud. Lze ovšem konstatovat, že toto (formální) pochybení nemohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolací námitka, že zde existuje právní nástupce žalované podle ustanovení §706 odst. 1 obč. zák., konkrétně její syn L. V., se kterým žalovaná v předmětném bytě vedla společnou domácnost až do své smrti, neobstojí. I kdyby tomu tak bylo, je zapotřebí zdůraznit, že osoby uvedené v §706 odst. 1 obč. zák. nevstupují do závazků nájemce vzniklých přede dnem jeho smrti a ani do případných práv – nároků nájemce vzniklých před jeho smrtí. Případné nedoplatky nájemného jsou tedy povinni uhradit dědici nájemce podle režimu §470 obč. zák. (srov. např. Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání 2004, nakladatelství C. H. BECK, strana 1043, a dále např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněného pod č. 53 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 113/2004).
Za nepřípadný lze pokládat také odkaz dovolatelů na judikaturu týkající se výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., a to především proto, že v případech, které mají na mysli dovolatelé, šlo o důsledky změn v osobě pronajímatele, zatímco v tomto případě jde o ztrátu způsobilosti být účastníkem řízení v důsledku úmrtí nájemkyně. Nepřiléhavý je také poukaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. června 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004; v této věci – na rozdíl od posuzovaného případu – šlo původně o dvě žalované, které měly zaplatit společně a nerozdílně žalobcům částku z titulu bezdůvodného obohacení a v průběhu řízení zemřela (pouze) jedna z nich.
Potvrdil-li tedy odvolací soud za situace shora popsané usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, je jeho rozhodnutí správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o.s.ř. usnesením zamítnuto.
Výrok týkající se náhrady nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť jiný postup – vzhledem ke ztrátě způsobilosti R. V. být účastnicí řízení v průběhu řízení – nepřipadá v úvahu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu