ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2116.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2116/2017-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyň a) A. V. , W., b) I. S. , A., zastoupených JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované V. V. , P., zastoupené JUDr. Leošem Lejskem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 171/16, o zaplacení 133.332 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 22/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j. 12 Co 363/2016-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni a) 4.189 Kč a žalobkyni b) 1.982 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivo Kouly, advokáta se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 5. 2016, č. j. 18 C 22/2016-76, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) částku 106.666 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobkyni b) částku 26.666 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a o nákladech řízení účastníků (výrok III. a IV.). Soud prvního stupně zjistil, že vlastnicemi nemovitostí – parcely č., jejíž součástí je dům – objekt bydlení č. p., vše v katastrálním území R., zapsáno na LV č. u Katastrálního úřadu pro hlavní město P., Katastrální pracoviště Praha, jsou (mimo I. V. s podílem 1/18) žalobkyně a) s podílem 2/9, žalobkyně b) s podílem 1/18 (obě na základě usnesení soudu o vypořádání SJM a o dědictví 36 D 944/2009-100 ze dne 23. 5. 2012, které nabylo právní moci dne 30. 12. 2012) a žalovaná s podílem 2/3 (podle smlouvy darovací ze dne 23. 6. 2008 s právními účinky ke dni 8. 10. 2008 a ze dne 30. 5. 2012 s právními účinky k témuž dni), že nemovitosti užívá od roku 1992 žalovaná s rodinou a že dne 1. 11. 1999 byla mezi původními spoluvlastníky (v rozsahu 2/3) S. V. a T. V. jako pronajímateli a F. V. (manželem žalované) jako nájemcem uzavřena nájemní smlouva, kterou byl sjednán nájem předmětných nemovitostí na dobu určitou 50 let za účelem bydlení nájemce a jeho rodinných příslušníků. Uzavřel, že v žalobou vymezeném období od 1. 1. 2013 do 30. 4. 2016 užívala nemovitosti výlučně žalovaná se svojí rodinou, což činila nad rámec svého spoluvlastnického podílu, respektive také v rozsahu spoluvlastnických podílů žalobkyň a) a b), čímž jim vznikl nárok na zaplacení finanční náhrady ve smyslu §137 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a §1122 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále je „o. z.“), ve výši odvozené podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů z obvyklé ceny za užívání předmětných nemovitostí. Jako nedůvodnou posoudil žalovanou vznesenou námitku promlčení, protože promlčecí doba je v daném případě tříletá (nejedná se o bezdůvodné obohacení). Soud neshledal důvodnou ani obranu žalované, že předmětné nemovitosti užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 11. 1999, neboť okamžikem, kdy se žalovaná stala spoluvlastníkem nemovitostí (s účinky dne 8. 10. 2008 a dne 30. 5. 2012), došlo ve vztahu k její osobě k zániku nájemního (užívacího) vztahu ve smyslu §584 obč. zák. v důsledku splynutí osoby pronajímatele a osoby nájemce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 12 Co 363/2016-106, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 31.139,12 Kč s příslušenstvím žalobkyně a) a o zaplacení částky 7.784,28 Kč s příslušenstvím žalobkyně b), jinak jej ve věci samé potvrdil [tedy ohledně zaplacení částky 75.526,88 Kč s příslušenstvím žalobkyni a) a částky 18.881,72 Kč s příslušenstvím žalobkyni b)], současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalovaná užívá nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu, ale na rozdíl od něj s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, a ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, dovodil, že za stavu, kdy v projednávané věci došlo k omezení spoluvlastnického práva žalobkyň bez dohody či rozhodnutí většiny, tedy svévolným jednáním žalované, vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok na bezdůvodné obohacení, který se promlčuje v subjektivní dvouleté lhůtě, námitku promlčení proto odvolací soud shledal částečně (za období od 1. 1. 2013 do 21. 12. 2013) důvodnou. Ohledně nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 11. 1999 uvedl, že je právním úkonem mezi spoluvlastníky na straně jedné a osobou třetí na straně druhé a na vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované z titulu užívání společné věci nad rámec odpovídajícímu jejímu spoluvlastnickému podílu nemá vliv. Zároveň dodal, že na základě této nájemní smlouvy nemohlo žalované a jejímu manželu F. V. vzniknout právo společného užívání bytu manžely, neboť smlouva se ve smyslu §663 obč. zák. týkala nemovitostí jako celku, a že spoluvlastníkovi nelze zřídit právo nájmu bytu ve společném domě vzhledem k tomu, že jeho právo byt užívat vyplývá z ustanovení §123 obč. zák., respektive §1012 o. z. Zákonný nárok žalobkyň vyloučených z užívání nemovitosti nepovažoval za rozporný s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které směřovalo proti výrokům, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a výslovně též proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Poukazem na odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zpochybnila závěr odvolacího soudu, že poté, co se stala spoluvlastnicí nemovitostí, je užívá na základě svého (spolu)vlastnického práva. Nesouhlasí ani s tím, že jí na úkor žalobkyň jako dalších spoluvlastnic, které nemovitosti neužívají, vzniklo bezdůvodné obohacení s odůvodněním, že jako manželka, jíž nesvědčí právo společného nájmu k nemovitostem, je užívá toliko na základě odvozeného práva vedení společné domácnosti s manželem - výlučným nájemcem nemovitostí podle nájemní smlouvy ze dne 1. 11. 1999, a že touto nájemní smlouvou, uzavřenou k celému předmětu spoluvlastnictví s třetí osobou, je i ona omezena ve výkonu spoluvlastnického práva. Konečně poukázala i na rozpor nároku žalobkyň s dobrými mravy, zejména s ohledem na prostředky, které spolu s manželem investovali na opravy a rekonstrukce nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.
Žalobkyně ve vyjádření nepovažovaly otázku případné existence nájmu manžela žalované pro posouzení jejich nároku za rozhodnou a poukázaly na skutečnost, že žalovaná dlouhodobě užívala nemovitosti fakticky bezplatně. Navrhly, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolání podané včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.”. Vyšel přitom z toho, že žalobkyně mají postavení samostatných společníků ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř. a z tohoto důvodu je třeba přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich posoudit zvlášť.
Dovolání žalované ve vztahu k žalobkyni b) není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož dovoláním napadeným (potvrzujícím) výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč.
Ani dovolání ve vztahu k žalobkyni a) neshledal dovolací soud přípustným, neboť dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Podle §3028 odst. 1, 2 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Proto se nárok žalobkyně, který vznikl do 31. 12. 2013, posuzuje podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „obč. zák.“), a nárok vzniklý od 1. 1. 2014 podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „o. z.“).
Soudní praxe dlouhodobě zaujímá právní názor, že je pojmově vyloučeno, aby vlastník užíval byt v domě ve svém vlastnictví z jiného právního důvodu než z titulu vlastnického práva k domu, v němž se byt nachází; je tedy pojmově vyloučeno, aby byl současně zavázaným i oprávněným z užívacího vztahu. To platí i v případech spoluvlastnického vztahu k domu, neboť žádný ze spoluvlastníků nemůže být v užívacím vztahu k ostatním spoluvlastníkům; i v takovém případě může spoluvlastník užívat byt pouze z titulu svého (spolu)vlastnického práva k domu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1258/98 (ústavní stížnost podaná proti citovanému usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/2000), a ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1155/99, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2104/99, a ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1464/2005). Závěr odvolacího soudu, že žalovaná jako spoluvlastnice nemovitostí je může užívat pouze na základě oprávnění vlastníka podle §§123 obč. zák., respektive §1012 o. z., uvedené judikatuře odpovídá.
V souladu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněným pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je i závěr odvolacího soudu, že užívá-li žalovaná společné nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu a činí tak bez dohody či rozhodnutí většiny, tedy svévolným jednáním, vzniká na její straně bezdůvodné obohacení podle §451 a násl. obč. zák. a §2991 a násl. o. z., které je povinna ostatním spoluvlastníkům vydat.
Judikatura také dovodila, že užívání nad rámec spoluvlastnického podílu nastává i v situaci, kdy spoluvlastník umožní třetí osobě, aby užívala společnou věc nad rámec jeho podílu, například na základě nájmu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, nebo ze dne 13. 1. 206, sp. zn. 22 Cdo 3983/2015), a že v případě uzavření takové smlouvy bez souhlasu ostatních spoluvlastníků, vzniká na jeho straně bezdůvodné obohacení. Žalovaná se proto nemůže dovolávat omezení svého spoluvlastnického práva poukazem na nájemní smlouvu ze dne 1. 11. 1999 uzavřenou s F. V., neboť ve vztahu k němu je jako právní nástupkyně S. V. a T. V. pronajímatelkou.
Konečně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil při právním posouzení věci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., nyní §2 odst. 3 o. z. Citované ustanovení obsahuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002). V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). Při úvaze, že výkon práva žalobkyň není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem na straně všech účastnic, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovoláním je napadán rozsudek i v té jeho části, ve které odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc těmito výroky odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění zjevně nepřevyšujícím 50.000 Kč, takže přípustnost dovolání proti nim je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu