ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2178.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2178/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce F. H. proti žalované V. H., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 3/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 2003, č.j. 57 Co 94/2003-143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 2003, č.j. 57 Co 94/2003-143, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 6. 2002, č.j. 11 C 3/99-116, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 6. 2002, č.j. 11 C 3/99-116 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 27. 9. 2000, č.j. 11 C 3/99-65, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2001, č.j. 9 Co 710/2001-89, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), uložil žalované vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „dům č.p. 136 včetně příslušenství na stavební ploše parcela č. 168 a stavební plochu parcela č. 168 a zahradu parcela č. 65/29 ve V., M. 1/16, zapsané na LV č. 616 pro k.ú. V. u Katastrálního úřadu v P.“ (dále „předmětný dům“ a „předmětné nemovitosti“) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 1. 1990, sp.zn. 6 C 10/90, že rozsudkem téhož soudu ze dne 5. 5. 1995, sp.zn. 6 C 2/93, který nabyl právní moci dne 12. 7. 1995, bylo vypořádáno bezpodílového spoluvlastnictví účastníků tak, že předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce a bylo mu uloženo zaplatit žalované částku 828.920,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, že žalobce pohledávku žalované z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dosud neuhradil, neboť nemá potřebné finanční prostředky, že se je opakovaně snažil získat prodejem předmětných nemovitostí, že k realizaci prodeje nedošlo pro nesouhlas žalované s podmínkami nabízenými žalobcem (vyklizení předmětného domu a přestěhování do náhradního ubytování jím zajištěného do doby, než dojde k prodeji a než bude pohledávka žalované uspokojena z kupní ceny), že vztahy mezi účastníky jsou konfliktní a byly několikráte řešeny prostřednictvím policie a v přestupkovém řízení, že žalobce je ženatý, má nezletilé dítě a žije s ním i s manželkou v pronajatém bytě, že žalovaná je invalidní a do budoucna lze očekávat progresi jejích zdravotních potíží a že nemá jinou možnost bydlení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je podle §126 odst. 1 obč. zák. důvodná a že výkon vlastnického práva žalobce domáhat se vyklizení žalované není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); v této souvislosti poukázal na to, že „není v možnostech žalobce vyplatit žalované částku na vypořádání BSM z jiných prostředků, než z prostředků, které získá prodejem nemovitostí“, že nemovitost je „neprodejná“, pokud ji užívá žalovaná, že žalobce nabídl žalované „takový způsob vyklizení s navazující výplatou částky na vypořádání BSM, při jehož akceptování ze strany žalované by nedošlo k poškození jejích zájmů, když s vyplacením částky by měla možnost zajistit si odpovídající bydlení“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 3. 2003, č.j. 57 Co 94/2003-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, změnil ho ve výroku o nákladech řízení ve vztahu ke státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci. V odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že právo žalobce domáhat se vyklizení žalované, užívající předmětné nemovitosti bez právního důvodu, by bylo možno omezit toliko na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu však okolnosti případu vylučují aplikaci uvedeného ustanovení ve prospěch žalované. Zohlednil přitom zejména snahu žalobce zajistit smírné vyřešení věci a přístup žalované k takovémuto řešení – okolnost, že žalovaná neoprávněně podmiňuje své vystěhování (které je podmínkou prodeje předmětných nemovitostí) výplatou svého podílu na vypořádání majetku z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, že dvakrát odmítla bytovou náhradu zajištěnou žalobcem, ačkoliv šlo o dočasné řešení a její pohledávka by byla zajištěna složením kupní ceny do notářské úschovy, jakož i chování žalované vůči žalobci a jejich vzájemné konflikty. Odvolací soud uzavřel, že i když „zdravotní stav žalované není dobrý, stejně jako její majetkové poměry, nemohou tyto skutečnosti v celkovém kontextu vztahu mezi účastníky … samy o sobě vést k omezení oprávněného požadavku žalobce“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Poukazuje na to, že pozbyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem rozhodnutím soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, a dovozuje, že by její vyklizovací povinnost měla být podmíněna zajištěním bytové náhrady tak, jak to vyplývá i z právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu „R 35/94“; konkrétně by mělo být analogicky aplikováno ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Uvádí, že napadené rozhodnutí je nejen v rozporu s uvedeným rozhodnutím, ale i s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka má zato, že odmítnutí bytové náhrady zajištěné žalobcem není v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobce dosud neuhradil (ani zčásti) její pohledávku z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a nemá tudíž ani možnost opatřit si sama vlastní bydlení. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku stejně, jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu (včetně jeho obsahové konkretizace), shledává dovolací soud dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro posouzení otázky, zda rozvedenému manželovi, který po rozvodu manželství a po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví rozhodnutím soudu ztratil právní důvod bydlet v nemovitosti, jež připadla do výlučného vlastnictví druhého z rozvedených manželů, a který je povinen ji vyklidit, přísluší právo na bytovou náhradu.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí uveřejněném pod pořadovým číslem 19, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966, podle kterého „jestliže bezpodílové spoluvlastnictví manželů k rodinnému domku bylo vypořádáno tak, že navrhovatelka se stala jeho výlučnou vlastnicí, přichází v úvahu postup podle §132 o.z. (nyní §126 odst. 1 obč. zák.) vzhledem k tomu, že právo odpůrce v bytě bydlet zaniklo po rozvodu a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů“; obdobný závěr vyplývá též z rozhodnutí uveřejněného pod pořadovým číslem 14, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, str. 160.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu - srov. rozsudek ze dne 29. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 813/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 10/2001, str. 469, dále např. rozsudky ze dne 14. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1801/2000 a ze dne 12. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2392/2000 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 5. 2002, sp.zn. I. ÚS 352/01), rozvedený manžel, který i po zániku manželství zůstal bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady. Uvedený závěr byl vyjádřen ve vztahu k situaci, kdy šlo o vyklizení rozvedeného manžela, který za trvání manželství užíval byt v domě patřícím druhému z rozvedených manželů a jemuž tento právní důvod bydlení zanikl (již) rozvodem manželství. Tím spíše je nutno tento závěr vztáhnout na situaci, kdy jde o vyklizení rozvedeného manžela, který za trvání manželství užíval byt v domě, patřícím do bezpodílového spoluvlastnictví (tj. z titulu /spolu/vlastnického práva), a jemuž právní důvod bydlení zanikl poté, kdy soudním rozhodnutím o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví připadl dům do výlučného vlastnictví druhého z rozvedených manželů, tedy poté, co zaniklo jeho (spolu)vlastnické právo.
V této souvislosti lze poukázat i na rozhodnutí uveřejněné pod č. 35, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994 (na něž odkazuje dovolatelka), podle kterého při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem nejbližší (srov. nyní §853 o.z.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (srov. §712 o.z.). Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe, jak o tom svědčí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 35/96, uveřejněné pod č. 61, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 151/2003 a ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 693/2003).
I v těchto případech – ve shodě s označenými rozhodnutími – je však třeba zabývat se tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením §3 odst. 1 obč. zák.
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že rozvedený manžel, který zůstal bydlet v domě, jenž na základě rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví připadl druhému z rozvedených manželů, není zásadně povinen byt v domě vyklidit bez zajištění bytové náhrady; jeho nárok na bytovou náhradu je nutno analogicky (§853 obč. zák.) posoudit podle ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Primární formou bytové náhrady pro vyklizovaného je zde tedy náhradní byt (vyhovující obecným požadavkům stanoveným v §712 odst. 3 větě první obč. zák); jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Odepření práva na bytovou náhradu přichází v úvahu toliko na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, lze-li na základě konkrétních okolností (jak na straně vlastníka, tak i vyklizovaného) usoudit na to, že výkon práva rozvedeného manžela je v rozporu s dobrými mravy.
V projednávané věci odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) se otázkou bytové náhrady pro žalovanou z pohledu výše uvedených ustanovení nezabýval; vycházel toliko z úvahy, zda lze v dané věci na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. „omezit“ vlastnické právo žalobce (aniž by uvedl, v čem by toto omezení mělo spočívat).
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu