ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2200.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2200/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně E. R. , bytem P. 4, D. n. 405/3, zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem Praha 1, Dušní 8/11, proti žalovanému GESTIX s.r.o., IČO: 28201795, se sídlem Praha 10 – Strašnice, Třebohostická 564/9, zastoupenému JUDr. Janem Davidem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 37, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 10 C 301/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2012, č.j. 58 Co 119/2012-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč, k rukám JUDr. Jana Davida, advokáta se sídlem Praha 1, Štěpánská 37, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, č.j. 58 Co 119/2012-178, potvrdil rozsudek ze dne 25. 11. 2011, č.j. 10 C 301/2009-148, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, aby bylo určeno, že výpověď z nájmu bytu č. 7 ve 4. podlaží domu č.p. 405 v P. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), je neplatná a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Výpověď je platným právním úkonem a že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm d) občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 10. 2011 (dále jen „obč.zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 - dále jen „o.s.ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., jímž se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé zákony); dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé zásadní právní význam.
Dovolatelka výslovně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a nález Ústavního soudu ČR z 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení z 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu. Ostatně řízení namítanou vadou (nepřezkoumatelností rozsudku) dle názoru dovolacího soudu netrpí.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatnění uvedeného dovolacího důvodu je však vyloučeno (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.) v případě dovolání, jehož přípustnost je podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zvažována.
Dovolatelkou předložená právní otázka, zda je v dané věci naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák., není otázkou mající zásadní právní význam, neboť odvolací soud se při jejím posouzení neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
V rozsudcích z 13. 8. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1344/2008 a z 18. 3. 2010, sp.zn. 26 Cdo 1030/2009, zaujal Nejvyšší soud názor, jež sdílí i v projednávané věci, že pro účely naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. d) obč. zák. je i nadále využitelná judikatura, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč.zák. před novelou. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, a v rozsudku ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000, uveřejněném pod C 486 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodil, že ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. patří - vzhledem k užitému slovnímu spojení “bez vážných, resp. závažných, důvodů” - k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu (členů jeho domácnosti). Vážným důvodem neužívání bytu může být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné, resp. další okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu) a nikoliv podle subjektivních představ nájemce bytu. Pro úplnost zbývá dodat, že vždy musí jít o stav “přechodného” neužívání bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 31. 10. 1996, sp.zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněné v příloze sešitu č. 14 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, a dále např. rozhodnutí z 27. 10. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98); je tedy třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že neužívání (občasné užívání) bytu nájemcem je “dočasné”. Na takovýto stav lze usuzovat nejen z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá; významné mohou být i další okolnosti, svědčící o tom, že jde o dočasné neužívání bytu, tedy že po odpadnutí překážky se nájemce hodlá do bytu vrátit a užívat jej.
Usoudil-li v projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (jenž nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.) zpochybnit, na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., je jeho rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou. Námitka dovolatelky, že k přenechání bytu do podnájmu byl v dané věci dán souhlas pronajímatele (právního předchůdce žalovaného) není z hlediska naplněnosti daného výpovědního důvodu právně relevantní.
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč (§2 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhl. č. 64/2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 588,- Kč představující 21% DPH.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. března 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu