ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2213.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2213/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. H., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 149/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2002, č. j. 18 Co 380/2002-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 3. 2002, č.j. 5 C 149/2000-51, (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 20. 12. 2000, č.j. 5 C 149/2000-15, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2001, č.j. 17 Co 412/2001-35, a usnesení ze dne 22. 10. 2001, č.j. 5 C 149/2000-38, jímž soud prvního stupně řízení zastavil, bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, č.j. 20 Co 57/2002-46, a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná byla povinna vyklidit „prostory označené jako byt č. 11, IV. kategorie, v 5. podlaží (4. patro) domu čp. 31, v S. ul. č. 8, v P., a prostory sestávající z místností kolaudovaných jako 2 pokoje, předsíň, WC, koupelnu a komoru a předmětné nebytové prostory byla žalovaná povinna vyklidit společně s dalšími uživateli: V. M. a K. M., a to vše do 1 roku od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. února 2002, č. j. 18 Co 380/2002-73, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v zamítavém výroku o věci samé v konečném znění žalobního návrhu aby žalované byla uložena povinnost vyklidit prostory sestávající ze dvou místností kolaudovaných jako pokoje, komory a dalších prostor, tj. předsíně, WC a koupelny, označené jako byt č. 11, IV. kategorie, v 5. podlaží (4. patře) (dále jen „předmětné prostory“, resp. „prostory“), domu čp. 31, v S. ulici č. 8, v P.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) a ve výroku o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval za zjištěný (na základě soudem prvního stupně provedeného dokazování) následující skutkový stav: Žalobce je vlastníkem předmětného domu. Na základě dekretu ze dne 12. 9. 1946 uzavřel dne 5. 4. 1947 tehdejší pronajímatel s manželem žalované S. (V.) H. nájemní smlouvu ohledně bytu sestávajícího z 1 pokoje s 1 společnou předsíní, koupelnou, spíží, komorou a záchodem v předmětném domě. Rozhodnutím ze dne 6. 6. 1950 ONV v P. přidělil (přikázal dle §2 odst. 1 zák. č. 138/1948 Sb.) žalované další jednu místnost – pokoj. Dvěma rozhodnutími ONV v P. ze dne 25. 7. 1950 a ze dne 22. 8. 1950 bylo stanoveno nájemné k bytu označenému jako 1+1 s komorou, společnou předsíní, spíží a WC, o ploše 56,15 m2 ve 4. patře předmětného domu. Po smrti manžela žalované vzal Odbor bytového hospodářství ONV v P. dne 23. 6. 1967 na vědomí přechod užívacího práva žalované k „předmětnému bytu“ (tj. k bytu o kuchyni a jednom pokoji v předmětném domě). Na základě toho byla se žalovanou sepsána nová dohoda o odevzdání a převzetí bytu. Dle evidenčního listu pro výpočet nájemného ze dne 2. 7. 1999 je žalovaná jedinou nájemkyní bytu. Kolaudační stav 5. podlaží (4. patra) předmětného domu je takový, že v levé části patra je kolaudován byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím a v pravé části byt 2+1 s příslušenstvím. Jiné doklady nebyly dohledány a nebyly zjištěny případné změny ve způsobu užívání.
Na základě tohoto skutkového stavu odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že žalované a jejímu manželovi vznikl ke 2 místnostem a k příslušenství, které užívá s dalšími osobami, na základě dříve platných právních předpisů řádný užívací, nyní nájemní vztah. První obytná místnost včetně příslušenství byla žalované, resp. jejímu manželovi, od něhož právem žalovaná svůj nájemní vztah odvozuje, přidělena tzv. přikázáním nájemníka ve smyslu zákona č. 163/1946 Sb. a následně byla k této místnosti uzavřena nájemní smlouva. Užívací vztah k druhé obytné místnosti vznikl žalované a jejímu manželovi dle zákona č. 138/1948 Sb. na podkladě rozhodnutí příslušného orgánu. Po smrti manžela se žalovaná stala samostatnou uživatelkou, resp. nyní nájemkyní, 2 obytných místností, jakož i přiděleného příslušenství bytu. Soubor obytných místností včetně příslušenství, které žalovaná užívá, netvoří byt dle kolaudačního rozhodnutí, neboť se jedná pouze o část jednoho kolaudovaného bytu, který byl tzv. administrativně rozdělen a jeho druhá část byla přidělena jiným uživatelům. Odvolací soud však nespatřuje žádný rozpor mezi tím, jak mají být předmětné prostory dle kolaudačního rozhodnutí užívány, a tím, jak je žalovaná skutečně užívá (k trvalému bydlení), a to vzhledem k tomu, že nedošlo ke stavebním úpravám, které by doprovázely administrativní rozdělení bytu. Poukaz žalobce na jím uváděná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu nepovažoval odvolací soud za přiléhavý s tím, že tato rozhodnutí řeší jinou právní situaci. Odvolací soud uzavřel, že vztah žalované k předmětným prostorám lze podřadit pod ustanovení upravující užívání bytu ve smyslu dříve platných občanskoprávních předpisů, nyní nájem bytu (§685 a násl. občanského zákoníku), neboť se jedná o ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem nejbližší (§853 obč. zák.), tento vztah nebyl zákonným způsobem ukončen, a proto žalobě na vyklizení nelze vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci s tím, že jeho rozsudek je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2758/99 a 20 Cdo 1183/99. Nesouhlasil s názorem, že závěry vyslovené v uvedených rozsudcích dovolacího soudu na daný případ nedopadají, byť připustil, že daný případ se od jimi řešených věcí odlišuje ve dvou směrech. První odlišnost spočívá v tom, že relevantními právními normami není zákon o hospodaření s byty a občanský zákoník platný od r. 1964, ale předpisy dřívější, účinné v letech 1947 – 1950, kdy byla právnímu předchůdci žalované přidělena první místnost a posléze připojena druhá místnost, tj. zákony č. 163/1946 Sb. a č. 138/1948 Sb. Soudy obou stupňů se však nevypořádaly s tím, že oba zákony hovoří o uzavření nájemní smlouvy k bytu, aniž by definovaly, co je bytem, rozlišují však mezi bytem a místností. Dovolatel nenašel definici bytu ani v jiných tehdy platných předpisech a právní literatuře. Dle jeho názoru se tedy na projednávaný případ plně vztahuje princip vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2758/99, že i přikázání nájemníka bylo stanoviskem státního orgánu vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, a nikoli právoplatným rozhodnutím. Ve prospěch tohoto názoru dle dovolatele svědčí i ustanovení §23 zák. č. 138/1948 Sb., z něhož nevyplývá, že by bylo možné přikázat jako byty jednotlivé místnosti. Potud považuje dovolatel za nesprávný závěr odvolacího soudu, že „podle těchto norem byl bytový referát zmocněn místním národním výborem k tomu, aby administrativně právním rozhodnutím zřídil z jednoho bytu dva nebo více bytů na náklad obce a aby takto vytvořené byty přikázal nájemníkům“. Žalobce má za to, že v daném případě nedošlo k právoplatnému přikázání nájemníka, neboť tento byl přikázán do objektu, který nesplňoval náležitosti k tomu, aby s ním mohlo být takto zacházeno. Rozhodnutí o přikázání bylo tedy nulitním právním aktem a tuto nulitnost nemůže zhojit ani presumpce správnosti administrativního rozhodnutí. Druhá odlišnost posuzovaného případu spočívá v tom, že zatímco v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu šlo o sloučení dvou bytů, v posuzované věci jde o postup opačný, kdy z kolaudované jednotky byly vyčleněny některé místnosti k výlučnému užívání některého nájemce, další pak byly ponechány v užívání více nájemců, aniž by došlo ke stavebním změnám nebo jen formální rekolaudaci. Na rozdíl od odvolacího soudu, který pokládal uvedenou odlišnost za zásadní, domnívá se dovolatel, že závěry uvedeného rozsudku dovolacího soudu lze zobecnit tak, že „pokud kolaudovaný stav bytu dle příslušných stavebních předpisů nesouhlasí se stavem popsaným v administrativním rozhodnutí zakládajícím právo k uzavření nájemní smlouvy a pokud následně není tento rozpor odstraněn novým administrativním rozhodnutím z oblasti stavebního řádu, nemůže dojít ke vzniku platného nájemního vztahu k bytu, neboť předmět tohoto nájemního vztahu neexistuje.“ Žalobce dále namítá, že žádné právní odvětví nezná termín „kolaudační plánek“, jímž operuje napadené rozhodnutí, a zpochybňuje správnost postupu, jakým odvolací soud prováděl důkaz touto listinou. Polemizuje též s názorem odvolacího soudu, že v žádném ustanovení není stanoveno, že by byt musel být užíván pouze příslušníky jedné domácnosti, neboť dle jeho přesvědčení by takový názor vedl k neudržitelné konstrukci částečného práva společného nájmu k některým částem bytu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku – ze dne 20. 12. 2000 – proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil – usnesením ze dne 18. 12. 2001). Rozdíl ve znění meritorního výroku prvostupňového a odvolacího rozsudku není obsahový nýbrž jen formulační, jde tedy o potvrzující rozhodnutí nejen z formálního, nýbrž i - což je rozhodující - z obsahového hlediska (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1999). Ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, pouze blíže vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (viz výslovný odkaz v odst. 3 obsažený). Je-li však dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je vyloučeno uvažovat o tom, zda je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (viz slova „jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/“) .
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly. (Důkaz tzv. kolaudačním plánkem, jehož provedení dovolatel zpochybňuje, sloužil jen k upřesnění předmětných prostor, jejichž vymezení nebylo mezi stranami sporné; tento důkaz tedy nevedl ke změně ve zjištěném skutkovém stavu, neměl pro rozhodnutí ve věci zásadní význam a námitky vznášené dovolatelem tedy nemohou založit vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.)
Správnost skutkových zjištění soudů obou stupňů, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, nebyla dovolatelem zpochybněna, proto z nich vychází i dovolací soud.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel napadá – stručně vyjádřeno - právní závěr odvolacího soudu, že žalované svědčí k předmětným prostorám právní titul užívání založený na základě zákonů č. 163/1946 Sb. a č. 138/1948 Sb., přičemž je bez významu okolnost, že předmětné prostory jsou jen částí bytu vymezeného kolaudačním rozhodnutím.
Podle §2 odst. 1 věty prvé zákona č. 163/1946 Sb., o mimořádných opatřeních bytové péče, vlastníci domů jsou povinni pronajmouti byty, podléhající ohlašovací povinnosti, osobám, které jim přikáže místní národní výbor.
Podle §2 odst. 1 věty prvé zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, pro byt, podléhající ohlašovací povinnosti, přikáže místní národní výbor nájemníka, jemuž je vlastník domu povinen byt odevzdati. Podle odst. 3 téhož ustanovení přikázáním za nájemníka vstupuje přikázaná osoba, je-li byt vyklizen, dnem, kdy byla o přikázání vyrozuměna, jinak dnem skutečného vyklizení, v nájemní poměr s vlastníkem domu, leč by ve lhůtě stanovené v odstavci 2 ohlásila místnímu národnímu výboru, že nemá o byt zájem. Nedojde-li k dohodě o podmínkách nájemní smlouvy, rozhodne okresní národní výbor.
Podle bodu 2 vyhlášky č. 1152/1948 Úř. l., kterou se vydávají předpisy k provedení zákona č. 138/1948 Sb., se bytem ve smyslu zákona rozumějí jednotlivá místnost nebo soubor místností, jsou-li podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou-li sloužiti tomuto účelu jako samostatné bytové jednotky. Nedostatek kuchyně nebo vedlejších místností, jako např. předsíně, záchodu a pod., není povaze místnosti nebo jejich souboru jako samostatné bytové jednotky na překážku. Jsou proto bytem podle zákona i t. zv. garsoniery, jakož i pokojíky ve svobodárnách.
Dle dobové literatury (srov. Schwarz, E. a kol. : Hospodaření s byty, Praha 1952) se za bytovou jednotku považovaly uvedené místnosti či soubory místností i tehdy, chyběla-li u nich kuchyně nebo vedlejší místnosti, zejména předsíň, spíž apod. nebo jiné příslušenství, jako sklep, půda apod., anebo byly-li některé vedlejší místnosti, jako předsíň, koupelna, záchod apod. společné pro několik bytů.
Odkaz dovolatele na ustanovení §23 zák. č. 138/1948 Sb. není přiléhavý, neboť toto ustanovení upravuje dělení bytů, které předpokládá stavební úpravy (srov. též bod 158 vyhlášky č. 1152/1948 Ú.l.), a proto na daný případ nedopadá.
Za platnosti zákona č. 138/1948 Sb. (i pozdějšího zákona č. 67/1956 Sb.) vznikal nájemní poměr k bytům, které nebyly vyňaty z přidělovacího práva výkonného orgánu národního výboru, tím, že národní výbor přikázal pro byt nájemníka. Přikázáním vstupovala přikázaná osoba v nájemní poměr s vlastníkem domu. Právní poměr zde vznikal úředním výrokem a vůle osob, které se stávaly stranami zakládaného nájemního poměru, byla vyloučena z vlivu na jeho založení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 49/1959 Sbírky rozhodnutí československých soudů). Vzhledem k obdobné úpravě obsažené v předcházejícím zákonu č. 163/1946 Sb. není důvod vymezení pojmu byt i způsob vzniku nájemního poměru k přikázanému bytu posuzovat jinak.
Z uvedeného vyplývá, že přikázáním nájemce do části tzv. administrativně rozděleného bytu, případně do jedné (další) obytné místnosti takového bytu mohlo vzniknout dle tehdy platných právních předpisů právo nájmu bytu. Nezbývá než uzavřít, že na základě rozhodnutí ze dne 12. 9. 1946 a ze dne 6.6.1950 (jejichž existence je nesporná a jejichž právní moc a vykonatelnost nebyly v řízení zpochybněny) vzniklo žalované (jejímu právnímu předchůdci) právo nájmu bytu, které se dle přechodného ustanovení §498 k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, změnilo na právo osobního užívání bytu, a dle §871 odst. 1 téhož občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb. se opět změnilo na právo nájmu bytu. Přestože tedy odvolací soud dovodil, že vztah mezi účastníky je třeba podřadit pod ustanovení upravující nájem bytu pouze analogicky (§853 obč. zák.), nemělo toto odchylné právní posouzení vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí (závěru o nedůvodnosti žaloby).
S ohledem na dovolací námitky lze dodat, že již v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000 (dále jen „R 11/2000“), dovolací soud vyslovil názor, že mimo rámec správního soudnictví soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, pod č. C 1183, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Právní teorií a soudní praxí byl a je i nyní pokládán za nicotný správní akt vydaný k tomu \"absolutně\" nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem svěřena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá. Z dobové literatury se k uvedenému názoru hlásí např. Hoetzel, J. in: Československé správní právo, část všeobecná, Melantrich, Praha 1937, str. 289 - 290; pro současné období lze pak poukázat např. na dílo Hendrych, D.: Správní právo - obecná část, Nakladatelství C.H. Beck/SEVT, Praha 1994, str. 65. V dobové soudní praxi pak byla absolutní věcná nepříslušnost správního orgánu zmiňována jako důvod nicotnosti správního aktu, např. v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních pod čísly 1457/1922, 10303/1933 a 627/1941; pro současné období shodné závěry obsahují např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, uveřejněný v časopise Správní právo č. 5, ročník 1996, pod číslem 126, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1995, sp. zn. 7 A 129/1994, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních č. 7, ročník 1998, pod číslem 239 (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí R 11/2000).
Pro daný případ tento závěr znamená, že i kdyby rozhodnutím místního (obvodního) národního výboru vydaným podle §2 odst. 1 zák. č. 163/1946 Sb. a podle §2 odst. 1 zákona č. 138/1948 Sb, byl přikázán nájemník do prostor, které by neměly povahu bytu, bylo by nutno i z takového rozhodnutí vycházet. Takovéto rozhodnutí by sice bylo věcně nesprávné, tudíž vadné, ale nebylo by možné je považovat za nicotný správní akt, který by neměl žádné právní účinky (shodně srov. citované rozhodnutí R 49/1959 i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2185/2003).
Z uvedeného je zřejmé, že závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2758/99 a sp. zn. 20 Cdo 1183/99, na které odkazuje dovolatel, nejsou významné pro rozhodnutí v této věci, a dovolací argumentace v tomto směru proto nemůže obstát. Podstatné v této souvislosti je především to, že v žádném případě nelze závěry o povaze a účincích rozhodnutí správního orgánu, jímž tento orgán podle §56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, udělil souhlas ke sloučení bytů, uplatnit ve vztahu k rozhodnutí o přikázání nájemníka dle zákonů č. 163/1946 Sb. a č. 138/1948 Sb. Rovněž polemika dovolatele s názorem, že v žádném ustanovení právních předpisů není stanoveno, že by byt musel být užíván pouze příslušníky jedné domácnosti, není způsobilá otřást správností napadeného rozhodnutí.
Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá tomu, že úspěšné žalované, která by jinak měla na náhradu nákladů právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. července 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu