ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2299.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2299/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Ing. J. P. , proti žalované D. P. , zastoupené Mgr. Lucií Šmidákovou, advokátkou se sídlem Brno, Moravské nám. 4, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 54 C 299/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2009, č. j. 19 Co 526/2008-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 4. 2008, č.j. 54 C 299/2005-77, výrokem I. zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 19 v 7. podlaží domu na ulici Ečerova č. 5, č.p. 956, blok 8 A/C v B. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva Průkopník, stavebního bytového družstva se sídlem Brno, Foltýnova 1 (dále též jen „Družstvo“), se stává žalovaná (výrok II.), uložil žalobci povinnost vyklidit byt do 1 měsíce od zajištění náhradního bytu (výrok III.) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby byla „určena povinnost žalobkyni uhradit polovinu z tržní ceny členského podílu“ (výrok IV.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 7. 2009, č.j. 19 Co 526/2008- 111, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. změnil tak, že určil, že výlučným nájemcem předmětného bytu a členem Družstva bude nadále žalobce (výrok I.) a žalované uložil povinnost vyklidit byt do 15 dnů od zajištění náhradního bytu (výrok II.), ve výrocích I., IV. a V. jej potvrdil (výrok III.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Soudy obou stupňů vzaly zejména za prokázáno, že rozhodnutím představenstva Družstva ze dne 24. 6. 1982 byl žalobce (za trvání manželství s žalovanou) přijat za člena Družstva a rozhodnutím ze dne 26. 8. 1982 mu byl – poté, co uhradil členský podíl – přidělen předmětný byt, že po rozvodu manželství se účastníci nedohodli na tom, kdo bude byt nadále jako nájemce a člen Družstva užívat, že jej v současné době užívá žalovaná, že je léčena na psychiatrii pro schizoafektivní poruchu depresivního typu, dle lékaře by ztráta bydliště její onemocnění ovlivnila, patrně by byla opět hospitalizována a propadla by do psychotického stavu a že Družstvo nepreferovalo jako výlučného nájemce a člena Družstva žádného z účastníků. Oba soudy dovodily, že jsou dány předpoklady pro zrušení společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, neboť se na jeho dalším užívání nedohodli. Při rozhodování o dalším nájmu bytu (§705 odst. 3 obč.zák.) soud prvního dospěl k závěru, že výlučnou nájemkyní a členkou Družstva má být určena žalovaná, neboť s ohledem na její zdravotní stav je nereálné, aby byla přestěhována do jiného bytu; řešení navrhované žalobcem, tj. že by členský podíl v Družstvu prodal a výtěžek by rozdělil mezi ně, by šlo použít v případě, že by nemělo negativní dopad na zdravotní stav žalované. Naproti odvolací soud rozhodl tak, že výlučným nájemcem a členem Družstva určil žalobce. Uvedl, že v dané věci nejsou využitelná zákonná hlediska uvedená v §705 odst. 3 obč.zák., neboť účastníci nemají nezletilé děti a stanovisko pronajímatele nevyznělo ve prospěch žádného z nich. Zabýval se tedy dalšími (v zákoně neuvedenými) hledisky s tím, že pro žalobce či žalovanou nesvědčilo výrazně ani hledisko zásluh na získání bytu a možnosti jeho účelného využití. Ztotožnil se soudem prvního stupně, že zdravotní stav žalované je vážný a změna bydliště by na ni měla negativní dopad, avšak konstatoval, že v případě, že by byla určena nájemkyní předmětného bytu, byl by žalobce zbaven možnosti s ním disponovat a tím bytovou situaci řešit, neboť žalovaná nemá představu, jakým způsobem by mu zajistila náhradní byt a finančně se s ním vypořádala (přičemž z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce bude finanční vyrovnání požadovat a je tedy možné, že by se jí v budoucnu nepodařilo udržet si předmětný byt). Řešení navrhované žalobcem považoval za jediný způsob, jak vyřešit bytovou situaci obou účastníků; přihlédl přitom i k tomu, že má v současné době svou bytovou potřebu vyřešenou (bydlí se svou nynější manželkou), ale že mu nevzniklo vlastní neodvozené právo nájmu ani se nestal vlastníkem nemovitosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to konkrétně proti jeho výrokům I. a II.) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že nemá – na rozdíl od žalobce, který bydlí v bytě své manželky – jinou možnost bydlení než v předmětném bytě, k němuž je i s ohledem na svůj zdravotní stav silně fixovaná a že po rozvodu manželství se sama stará o předmětný byt a hradí veškeré platby za jeho užívání. Vytýká odvolacímu soudu, že ačkoliv konstatoval, že hlediska pro určení výlučného nájemce předmětného bytu a člena Družstva nesvědčí výrazně ve prospěch žádného z účastníků či svědčí spíše jí (zdravotní stav), přihlédl pouze k tomu, že žalobce předložil hypotetický návrh na řešení celé věci, aniž se zabýval tím, jaký dopad pro ni – s ohledem na její zdravotní stav – takové rozhodnutí bude mít, a zcela bezdůvodně jej tak zvýhodnil na její úkor. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádala o odklad jeho vykonatelnosti.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (proti potvrzujícímu výroku dovolatelka nebrojí).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že dovolatelka zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o tom, který z účastníků (rozvedených manželů) má byt určen dalším nájemcem předmětného bytu dle §705 odst. 3 obč.zák.
Výklad uvedeného ustanovení se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil. Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je jednotná v tom, že ustanovení §705 odst. 3 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle zákonných hledisek (zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele) soudy – ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí – podle okolností konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství, k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu, apod.
V rozsudku ze dne 24. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2879/2005, Nejvyšší soud dovodil, že výklad ustanovení §705 odst. 2, 3 obč.zák. pro určení dalšího nájemce bytu a člena družstva, lze mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že určení hypotézy, k němuž soud takto v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu tehdy, jestliže vymezené skutečnosti nebo kritéria hypotéza normy ve skutečnosti nepředjímá (jsou jí irelevantní nebo dokonce s ní obsahově či účelem nesouladné) nebo jsou ve svém souhrnu objektivně neúplné (jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty), případně tehdy, když význam, s nímž je jednotlivě soud spojil, je logicky nebo věcně neudržitelný; pouhá možnost odlišného hodnocení jejich významu nepostačí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99).
O takový případ se však v souzené věci nejedná. Odvolací soud při rozhodování o tom, kdo bude výlučným nájemcem bytu (v němž v současné době žije žalovaná) hodnotil a přihlédl – vzhledem k tomu, že zákonná hlediska nebyla v dané věci využitelná – k zásluhám o získání bytu a k možnosti jeho účelného využití (žádné z těchto hledisek však neshledal výrazněji svědčící ve prospěch některého z účastníků), ke zdravotnímu stavu žalované, k finančním možnostem účastníků a k možnostem uspořádání jejich bytových poměrů. Odvolací soud náležitě zdůvodnil, proč – na rozdíl od soudu prvního stupně – neupřednostnil hledisko zdravotního stavu žalované. Námitka dovolatelky, že nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobce má již bytovou potřebu uspokojenou, není – jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí – důvodná. Pokud namítá, že nemá jinou možnost bydlení než v předmětném bytě, je třeba poukázat na to, že napadeným rozhodnutím byla její povinnost vyklidit předmětný byt vázána na zajištění náhradního bytu; není tak povinna jej vyklidit, dokud jí nebude žalovaným, resp. jeho právním nástupcem (v případě převodu členského podílu v Družstvu), zajištěna uvedená bytová náhrada (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod číslem R 31/2002, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2298/2004, ze dne 22. 11. 2007, sp.zn. 26 Cdo 3228/2006, 26 Cdo 2491/2004). Ze zjištěného okruhu okolností tak odvolací soud zvolil ta hlediska, která jsou považována ustálenou soudní praxí za relevantní, a současně vyložil, kterým hlediskům dal přednost a proč. Dovolací soud neshledal důvody, pro které by právní posouzení dané věci ve smyslu §705 odst. 3 obč.zák. bylo nesprávné.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu