ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2325.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2325/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Robeta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců A) P. D., B) J. D., C) H. P. a D) K. Š., všech zastoupených advokátem, proti žalované M. Š., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 271/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2003, č. j. 22 Co 158/2003-108, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2003, č. j. 22 Co 158/2003-108, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. února 2003, č. j. 10 C 271/99-94, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4.2.2003, č. j. 10 C 271/99-94, zamítl žalobu o přivolení k výpovědím z nájmu bytu č. 12 o pokoji a kuchyni I. kategorie v 5. nadzemním podlaží domu č.p. 943 v P., R. 8, (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“), které dali žalobci žalované dne 10.12.1999, 18.4.2001, a 8.8.2001 podle §711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.) a dne 23.8.2002 podle §711 odst. 1 písm. d/ a písm. h/ obč. zák. a o vyklizení tohoto bytu žalovanou; dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. května 2003, č. j. 22 Co 158/2003-108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jako pronajímatelé dali v průběhu řízení žalované jako nájemkyni tohoto bytu několik výpovědí z nájmu odůvodněných tím, že žalovaná neplatí nájemné za byt a zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (což je mezi účastníky nesporné) a tím, že žalovaná byt bez vážného důvodu užívá jen občas, avšak že prakticky po celou dobu užívání bytu žalovanou se v něm vyskytují vážné závady (zjištěné znaleckým posudkem), které způsobují, že žalované není zajištěn plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Oba soudy pak dovodily, že přestože žalovaná naplnila výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., je namístě použít ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a žalobcům výkon jejich práva odmítnout, když přihlédly k tomu, že žalovaná v průběhu řízení uplatnila slevu z nájemného, kterou žalobci neakceptovali, a tvrzené odmítnutí zpřístupnění bytu žalovanou žalobcům za účelem provedení oprav v bytě nebylo žalobci použito jako výpovědní důvod. Naproti tomu výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. nebyl shledán za naplněný, neboť závady v bytě soudy považovaly za vážný důvod pro jeho pouze občasné užívání žalovanou. Odvolací soud zdůraznil, že žalobci jako pronajímatelé se musejí postarat o zajištění plného a nerušeného výkonu práv spojených s užíváním bytu, a nemůže obstát jejich obrana, že jim odstranění závad žalovaná neumožnila, neboť aby dostáli uvedené povinnosti, musejí zvolit (vyčerpat) příslušné právní prostředky, ať již ve stavebním či soudním řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost výslovně nezdůvodnili. Vyjádřili přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť „otevírá cestu k úspěšné obraně proti výpovědi pro neplnění povinností tím, že nebudou plněny další povinnosti a důsledek tohoto neplnění bude přičten k tíži té strany, která je uvedenými neplněními poškozována a která je své povinnosti připravena plnit a k jejich plnění vyvíjí úsilí, které je v případě bytu užívaného žalovanou marné, v případě jiných bytů v témže domě úspěšné“. Odvolacímu soudu vytkli nesprávné právní posouzení věci. Namítali, že za situace zjištěného neplacení a neužívání bytu žalovanou došlo k záměně příčiny a následku ve vztahu porušení povinnosti umožnit opravy a povinnosti provedení oprav. V důsledku toho bylo neprovedení oprav způsobené žalovanou přičteno k tíži žalobců, a navíc tak významně, že tím byly převáženy naplněné výpovědní důvody. Žalobci nesouhlasili s použitím výjimečného ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na daný případ a poukázali na to, že dlouhodobě marně usilovali o provedení oprav a že jim v tom žalovaná bránila porušováním svých povinností podle §689, §692 odst. 1 a §687 odst. 2 obč. zák. Podotkli, že žalovaná poté, co byla v průběhu řízení na své povinnosti upozorněna, byt zpřístupnila a žalobci opravy provedli. Z uvedených důvodů žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými - účastníky řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být věc posouzena z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Zbývá tak posoudit, zda je přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je proto důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. může být použit jen tehdy, je-li dovolání přípustné, sám přípustnost dovolání nezakládá.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky v tomto ustanovení uvedené - v případě přípustného dovolání), mohou se právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
K posouzení, zda konkrétní dovolání je přípustné, je zároveň zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejichž řešení dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem po právní stránce zásadně významným. Tak je tomu tehdy, zahrnuje-li rozhodnutí odvolacího soudu posouzení právní otázky, která má relevanci nejen pro rozhodnutí v této konkrétní věci, nýbrž i pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v §237 odst. 3 o.s.ř., podle něhož je tomu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně, aniž o tom vydává zvláštní rozhodnutí. Kladným závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní se pak podané dovolání stává přípustným.
Závěr odvolacího soudu, že výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. nebyl naplněn, neboť závady v bytě představují závažné důvody, pro které žalovaná byt užívá jen občas, nebyl v dovolání zpochybněn, a tedy nepodléhá dovolacímu přezkumu.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. shledává dovolací soud dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným pro řešení otázky, zda lze – s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – nevyhovět žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (opírající se o neplacení nájemného) v případě, nesplnil-li pronajímatel svoji povinnost udržovat byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání z důvodu neposkytnutí součinnosti ze strany nájemce.
Podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. může pronajímatel s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod poř. č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe je zajedno v názoru, že i v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět s ohledem na §3 odst. 1 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.11.1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2042/2000, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 722/2000, ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 386/2003.
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele), jak vyslovil Nejvyšší soud v již zmiňovaném rozsudku ze dne 26.6.1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.4.1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Při úvaze o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nelze přehlédnout, že placení nájemného náleží k základním povinnostem nájemce bytu, takže ani v případě, že pronajímatel neplnil své povinnosti, není možno po něm zpravidla spravedlivě žádat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití §3 odst. 1 obč. zák., jestliže nájemce povinnost platit nájemné neplnil dlouhodobě, svůj přístup nezměnil ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi a při ochraně svých práv nevyužil prostředků, které mu zákon umožňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002). Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§560 obč. zák.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002).
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn, že však přivolit k výpovědi nelze, neboť by šlo o poskytnutí ochrany výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy.
Soud prvního stupně (a stejně tak i soud odvolací, který převzal jeho skutková zjištění) se nezabýval otázkou, jaký je rozsah dluhu žalované na nájemném a na zálohách za služby spojené s užíváním bytu, zda a kdy žalovaná řádně uplatnila nárok na slevu z nájemného a jak by případně rozsah dluhu ovlivnilo důvodné uplatnění tohoto nároku vzhledem k tomu, že toto právo zaniká, nebylo-li uplatněno do šesti měsíců od odstranění závad (§699 obč. zák.), z čehož vyplývá, že pokud nebyly závady odstraněny, lze nárok na slevu uplatnit nejdéle za dobu šesti měsíců nazpět. Rovněž nelze sdílet názor, že pro posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. je bez významu okolnost, zda žalovaná umožnila žalobcům odstranit zjištěné závady v bytě. Jestliže totiž žalovaní byli připraveni závady odstranit a vyvíjeli v tomto směru i aktivitu (jak tvrdí) a žalovaná provedení oprav znemožnila tím, že neposkytla potřebnou součinnost, což je její povinností ve smyslu §692 odst. 1 obč. zák., pak by sotva postup žalobců mohl být považován za odporující dobrým mravům. Odvolací soud též poněkud nelogicky na jedné straně konstatoval, že je nepřijatelné, aby nájemce takto dlouhodobě jako žalovaná neplatil nájemné a zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu, na druhé straně však odmítl přivolit k výpovědi nájmu s poukazem na porušování povinností ze strany žalobců. Tato argumentace však s ohledem na shora vyložené závěry judikatury (porušení povinností jedním z účastníků závazkového vztahu neopravňuje druhého účastníka, aby porušoval své povinnosti) nemůže obstát.
Dovodil-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně), že výpověď z nájmu bytu daná z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy, aniž při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. zkoumal právně významné skutečnosti, je jeho právní posouzení věci neúplné a v důsledku toho i nesprávné.
Nejvyšší soud proto za použití §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud (prvního stupně) v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu