ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2326.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 2326/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Mgr. M. P. , zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem Brno – Stránice, Zachova 633/4, proti žalovaným 1/ Z. M. , 2/ Ing. J. M. , a 3/ M. P. , všem zastoupeným JUDr. Miroslavem Černým, advokátem se sídlem Praha 2 – Vinohrady, Balbínova 224/3, o zaplacení částky 105.298,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 77/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013, č. j. 30 Co 436/2012-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.824,- Kč k rukám JUDr. Miroslava Černého, advokáta se sídlem Praha 2 – Vinohrady, Balbínova 224/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem a žalovanými 1/ a 3/ nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013, č. j. 30 Co 436/2012-160, k němuž se prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil žalovaný 2/, odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně dovolání neobsahuje řádnou specifikaci údajů o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. V tomto ohledu v dovolání sice uvedl, že „je přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, neboť v této právní věci měly být odvolacím soudem řešené právní otázky (jejichž řešením se zabýval Městský soud v Praze ve svém rozsudku z 29. 1. 2013, sp. zn. 30 Co 436/2012) posouzeny jinak“ . Takováto specifikace zmíněné obsahové náležitosti však nevystihuje žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v citovaném ustanovení. Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž dovolatel usuzoval na přípustnost dovolání, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pro úplnost zbývá dodat, že případy zmíněné pod body 3/ a 4/) míří na situace, kdy je zapotřebí sjednotit rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu či kdy dovolací soud se má v dovolacím řízení odchýlit od (svého) právního názoru vyjádřeného v jeho (dřívějším, resp. dřívějších) rozhodnutích (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů); nejde tedy o odchýlení od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v dovoláním napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně domníval dovolatel. Ostatně okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Mimo rámec uvedeného dovolací soud v závěru připomíná, že dovolatelem napadené právní otázky vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 96/2003, uveřejněné pod C 2258 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 27. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 4143/2008, z 25. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 522/2001, uveřejněné pod C 1157 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2479/98).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu