ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.2440.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 2440/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Italská 1274/8, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Hřivice , se sídlem v Hřivicích 23, IČO: 00121347, zastoupenému JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, o zaplacení částky 278.605,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 381/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 10 Co 81/2011-287, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 10 Co 81/2011-287, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 1. října 2010, č. j. 14 C 381/2002-241, v zamítavém výroku II. ohledně částky 278.605,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení, a v nákladových výrocích, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 422.778,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu majetkového podílu z transformace žalovaného zemědělského družstva. Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. května 2005, č. j. 14 C 381/2002-124, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 144.173,- Kč s příslušenstvím v podobě 10 % úroku z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení (výrok I.), co do částky 278.605,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 10 Co 800/2005-153, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil v napadeném vyhovujícím výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 10 % úrok z prodlení z částky 144.173,- Kč od 1. ledna 2000 do zaplacení a dále ve výrocích II. a III. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. října 2010, č. j. 14 C 381/2002-241 (poté, co jeho rozsudek ze dne 23. října 2008, č. j. 14 C 381/2002-218, ve znění usnesení ze dne 21. ledna 2009, č. j. 14 C 381/2002-217, byl k odvolání žalobkyně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 10 % úrok z prodlení z částky 144.173,- Kč od 17. července 2005 do 10. srpna 2005 (výrok I.), žalobu ohledně zaplacení částky 278.605,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení a ohledně 10 % úroku z prodlení z částky 144.173,- Kč od 1. ledna 2000 do 16. července 2005 zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 10 Co 81/2011-287, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném nákladovém výroku tak, že žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení; jinak ho v napadené části (v zamítavém výroku II.) potvrdil a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Transformační projekt žalovaného schválený dne 21. listopadu 1992 byl doručen Krajskému soudu v Ústí nad Labem – obchodnímu rejstříku včetně sjetiny oprávněných osob, přičemž majetkový podíl žalobkyně je v něm vyčíslen částkou 422.788,- Kč. Přílohou transformačního projektu je rovněž (další) výpočet jejího majetkového podílu tentokrát stanovený částkou 144.173,- Kč. Žalobkyně nebyla členkou družstva před transformací a nevstoupila ani do transformovaného družstva. Okresní pozemkový úřad Okresního úřadu v Lounech rozhodnutím ze dne 24. září 1992, které nabylo právní moci dne 23. října 1992, schválil dohodu účastníků, podle níž byly žalobkyni jako oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., v tehdejším znění (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), vydány tam označené nemovitosti v rozsahu jedné ideální poloviny, mimo jiných i stavební parcela č. 10/1 v obci S. zastavená hospodářskými budovami. Žalobkyně doručila žalovanému znalecký posudek z 21. ledna 1993 týkající se náhrady za znehodnocenou nemovitost č. p. v k. ú. S. na stavební parcele č. 10/1 a žalovaný na něj reagoval tak, že jí písemně sdělil, že „uznává nárok na znehodnocení budov ve výši 209.477,- Kč, takže její majetkový podíl v družstvu se zvyšuje na 422.778,- Kč“. Ohledně výše majetkového podílu žalobkyně tedy byly předloženy dvě listiny, první ze dne 30. listopadu 1992 znějící na částku 144.173,- Kč a druhá ze dne 17. února 1993, v níž je majetkový podíl žalobkyně vyčíslen částkou 422.778,- Kč. Rozdíl mezi uvedenými částkami je představován jednak částkou 209.477,- Kč z titulu náhrady za znehodnocenou nemovitost v obci Senkov a jednak částkou 76.501,- Kč (30 % podle hodnoty ostatního majetku podle §17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb., v tehdy účinném znění – dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“). V průběhu řízení žalovaný zaplatil žalobkyni částku 144.173,- Kč.
Na uvedeném skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §14 písm. b/ zákona č. 42/1992 Sb., přičemž náleží do skupiny oprávněných osob podle §15 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb. Žalovaný však po ukončení transformace družstva zahrnul do majetkového podílu žalobkyně i náhradu za znehodnocenou nemovitost v částce 209.477,- Kč; v této souvislosti konstatoval, že schválený transformační projekt je pro oprávněné osoby a orgány družstva závazný, po ukončení transformace nelze majetkové podíly oprávněných osob takto měnit či navyšovat, byť i v té době lze připustit opravu zjevných nesprávností při jejich výpočtu (o ně však v posuzovaném případě evidentně nešlo). Dále dovodil, že dopis žalovaného ze dne 17. února 1993 vztahující se k náhradě za znehodnocení budovy v částce 209.477,- Kč nelze pokládat za uznání dluhu ve smyslu §558 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že „neobsahuje závazek a vůli žalovaného uvedený nárok zaplatit“. Poté konstatoval, že žalobkyně nevyhověla jeho výzvě podle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), učiněné při odvolacím jednání dne 16. října 2013, a nedoplnila tam označená skutková tvrzení rozhodná pro posouzení nároku na zaplacení částky 209.477,- Kč (s příslušenstvím) jako nároku podle zákona č. 229/1991 Sb.; za této situace potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 278.605,- Kč s příslušenstvím (tj. částky 209.477,- Kč z titulu nároku za znehodnocení budovy a částky 76.501,- Kč z titulu 30 % podle hodnoty ostatního majetku podle §17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 278.605,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení, podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř. s poukazem na to, že v napadeném výroku závisí rozsudek odvolacího soudu na „vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Předně zdůraznila, že byla v dobré víře a pokládala za správné zařazení částky za znehodnocení nemovitosti a za její užívání do jejího majetkového podílu, což jí žalovaný oznámil dopisem z února 1993. V této souvislosti zdůraznila, že výpočet majetkového podílu není součástí transformačního projektu a na jeho případné změny nelze vztahovat ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. Současně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 777/97, podle něhož není závazný soupis majetkových podílů ověřený auditorem, který se k transformačnímu projektu připojuje až po jeho schválení. Závazná jsou kritéria pro výpočet majetkových podílů (§9 odst. 5 písm. g/ zákona č. 42/1992 Sb.), avšak samotný výpočet majetkových podílů podle §9 odst. 7 zákona č. 42/1992 Sb. má pouze pořádkovou povahu a jeho závaznost pro účastníky transformace nelze ze zákona dovodit. Nesouhlasila ani s názorem, že dopis žalovaného ze dne 17. února 1993 nelze pokládat za uznání dluhu podle §558 obč. zák. Měla za to, že při tomto právním názoru by povinná osoba, která zašle oprávněné osobě dopis s novým výpočtem jejího majetkového podílu navýšeného o částku rovnající se znehodnocení vydané nemovitosti nebyla povinna plnit, byť tímto způsobem získala sedmiletý odklad splatnosti i ohledně částky za znehodnocení nemovitosti. Postup odvolacího soudu považovala za formalistický, zvláště byl-li takto majetkový podíl navýšen před více jak dvaceti lety a vyzval-li ji odvolací soud k doplnění skutkových tvrzení za třináct let po podání žaloby. Navíc by se tímto způsobem dostala na samý začátek sporu, což je pro ni i z jiných (tam popsaných) důvodů nevýhodné. Kromě toho zaujal-li odvolací soud takový právní názor, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, mimo jiné i proto, aby jí neodňal možnost odvolání. V závěru zdůraznila, že z chování účastníků je nepochybné, že svůj vztah hodlali podřídit zákonu č. 42/1992 Sb., a proto je zapotřebí na něj takto pohlížet, a to také z důvodů dobrých mravů a pravidel slušnosti a spravedlnosti. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadené části zrušeny a aby v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zejména zdůraznil, že žalobkyně nerespektovala poučení soudu a ve stanovené lhůtě nedoplnila vylíčení rozhodných skutečností. Za této situace pokládal rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky uznání dluhu podle §558 obč. zák.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedenou vadu dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací námitkou vztahující se k nesprávnému procesnímu postupu odvolacího soudu. Pro posouzení, zda vytýkaná vada byla vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je však třeba nejprve přikročit k posouzení opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. zkoumat, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení uplatněného dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.) půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že dopis žalovaného ze dne 17. února 1993 vztahující se k náhradě za znehodnocení budovy v částce 209.477,- Kč nelze pokládat za uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. (proto, že „neobsahuje závazek a vůli žalovaného uvedený nárok zaplatit“ ).
Podle §558 věty první obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.
Uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, a z 23. února 2006, sp. zn. 33 Odo 1028/2004, uveřejněné pod C 1897 a C 4198 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 12. února 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, a z 23. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002, uveřejněné pod C 1065 a C 1663 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu); zákon však nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím prohlášení přímo zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že je si své povinnosti k plnění vědom (srov. Občanský zákoník II, Komentář, 2. vydání 2009).
Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§40 odst. 1 obč. zák.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.
Jazykové vyjádření právního úkonu lze sice vykládat prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu), avšak interpretace obsahu právního úkonu soudem podle výkladového pravidla upraveného v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn.
V posuzované věci z dopisu žalovaného adresovaného dovolatelce ze dne 17. února 1993 vyplývá uznání dluhu žalovaným ve výši 209.477,- Kč za znehodnocení budov. Zahrnul-li žalovaný uvedenou částku – navíc s odkazem na ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. – do majetkového podílu žalobkyně, nepochybně si byl vědom své povinnosti majetkový podíl za splnění zákonem stanovených předpokladů (plynoucích v daném případě z ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.) dovolatelce vypořádat (zaplatit). Pak z obsahu uznávacího prohlášení je zřejmé, že si byl své povinnosti k plnění vědom a chtěl uznanou částku zaplatit spolu s majetkovým podílem v družstvu; jinak tomu při interpretaci uvedeného prohlášení ani být nemůže, neboť opačný výklad by skutečně vedl k absurdním důsledkům naznačeným v dovolání dovolatelkou. Za této situace nemůže obstát právní názor, že dopis žalovaného ze dne 17. února 1993 vztahující se k náhradě za znehodnocení budovy v částce 209.477,- Kč nelze pokládat za uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. (proto, že „neobsahuje závazek a vůli žalovaného uvedený nárok zaplatit“ ).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že v závěru vztahujícímu se k uznání dluhu podle §558 obč. zák. spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) v rozsahu specifikovaném ve výroku tohoto rozsudku (tj. nejen ohledně částky 209.477,- Kč z titulu nároku za znehodnocení budovy, nýbrž i ohledně částky 76.501,- Kč z titulu 30 % podle hodnoty ostatního majetku podle §17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb. a dále v závislých nákladových výrocích) zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř., aniž se – pro nadbytečnost – zabýval dalšími uplatněnými dovolacími námitkami; v tomto rozsahu pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu