ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.180.2003.1
sp. zn. 29 Odo 180/2003-87
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně S. s. a ž., a. s., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti žalované Š. S., a. s., zastoupené JUDr. V. V., advokátem, o zaplacení částky 183.084,- Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 1174/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2002, č. j. 1 Cmo 121/2002-65, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2002, č. j. 1 Cmo 121/2002-65, se ve výrocích I. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2002, č. j. 23 Cm 1174/97-47 ve výrocích I. a IV., jimiž byl žalobní návrh o zaplacení částky 172.170,- Kč zamítnut a žalobkyni uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 20.600,- Kč na účet advokáta JUDr. V. V., ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (první výrok), ve výrocích II. a III., jimiž „se řízení ve zbytku zastavuje a žalobci vrací alikvotní část zaplaceného soudního poplatku ve výši 436,- Kč“ ponechal rozsudek nedotčen (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení smluvní pokuty vyúčtované na základě čl. XI. odst. 2 smlouvy o dílo ze dne 30. května 1995, sjednané pro případ prodlení s placením ceny díla. Ve shodě se soudem prvního stupně, poté, co zopakoval dokazování smlouvou o dílo, uzavřel, že v čl. VI. bodě 3 „se strany“ dohodly o předání díla tak, že měl být sestaven zápis, který měl obsahovat hodnocení jakosti, a dnem předání díla měl být den podpisu zápisu o předání a převzetí. V čl. IX. bodu 1 bylo ujednáno, že podkladem pro placení ceny díla je faktura, která měla být odeslána do 30 dnů od předání díla a byla v souladu s bodem 5 splatná do 14 dnů od doručení. Odkazuje na ustanovení §548 a §554 obchodního zákoníku a skutečnost, že žalobce netvrdil ani neprokazoval existenci zápisu o předání a převzetí díla (přes poučení dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“), odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že jí vzniklo právo na zaplacení ceny díla, v důsledku čehož žalované nevznikla povinnost uhradit žalobkyni „fakturovanou částku“ a žalobkyni tak nevzniklo ani právo vymáhat po žalované smluvní pokutu. Ve vztahu k prokázané dílčí platbě v částce 397.943,80 Kč dne 26. ledna 1996 a tvrzení žalobkyně, že žalovaná postupně uhradila celou pohledávku (rozuměj cenu díla), a to splátkami realizovanými v období od 21. února do 18. června 1996, odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) zdůraznil, že žalovaná částečným plněním svého závazku (postupnými úhradami ceny díla) uznala existenci tohoto závazku, následkem čehož byl vznik vyvratitelné právní domněnky o tom, že v rozsahu uznání závazek existoval, a z procesního hlediska tak došlo k přesunu důkazního břemene „ohledně vymáhané částky“ na žalovanou. Toto důkazní břemeno (rozuměj důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení ceny díla) žalovaná unesla, když tvrdila, že žalobkyně dílo v souladu s uzavřenou smlouvou nepředala, a žalobkyně přes výzvu soudu dle §118a odst. 3 o. s. ř. zápis o předání díla nepředložila. Za nadbytečné pak odvolací soud považoval žalobkyní navrhované doplnění dokazování, jímž žalobkyně hodlala prokazovat „přesnou realizaci příslušných plateb“, když provedení těchto důkazů by nemělo na výsledek řízení žádný vliv.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], co do závěru, že neunesla důkazní břemeno ohledně vzniku nároku na zaplacení ceny díla, včasná úhrada které byla zajištěna smluvní pokutou, jejíž zaplacení je předmětem řízení. Dle dovolatelky žalovaná vystavenou fakturu za provedené dílo, č. 11150027, splatnou 13. prosince 1995, postupně hradila, přičemž s placením ceny díla se dostala do prodlení a žalobkyni tak vznikalo v souladu se smlouvou o dílo nárok na zaplacení smluvní pokuty. Postupnou úhradou vystavené faktury bylo, dle dovolatelky, naplněno ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku, tj. žalovaná uznala svůj závazek k úhradě ceny díla, který splnila poslední platbou ze dne 18. června 1996. Vzhledem k následkům částečného plnění závazku žalovanou dle ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §323 odst. 2 obchodního zákoníku dovolatelka vyslovila názor, že případná existence či neexistence zápisu o předání a převzetí díla je irelevantní, když uznáním závazku žalovanou byla mimo jiné založena vyvratitelná právní domněnka o tom, že v době uznání závazek trval. Zdůrazňujíc, že požadavek existence zápisu o předání a převzetí díla, předpokládaný smlouvou o dílo, byl nahrazen projevem vůle obou účastníků smlouvy předat a zaplatit dílo i bez takového zápisu, spočívajícím ve vystavení faktury žalobkyní a jejím splácením žalovanou, dovolatelka požadovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud spatřuje, a potud má dovolání za přípustné, v řešení otázky důkazního břemene.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle kterého žalobkyně neprokázala, že jí vzniklo právo na zaplacení ceny díla, když žalovaná popřela předání díla a žalobkyně přes výzvu soudu zápis o předání díla nepředložila.
Podle ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku, plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Podle ustanovení §323 obchodního zákoníku, uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena (odstavec 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v §407 odst. 2 a 3 (odstavec 2).
Ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku spojuje s částečným plněním závazku (poskytnutým za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku) vznik vyvratitelné domněnky trvání zbytku závazku v době jeho uznání (nešlo-li o závazek promlčený). V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení §133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož, jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v něž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném). Na uplatnitelnosti tohoto závěru pak ničeho nemění ani skutečnost, že předmětem řízení není splnění závazku hlavního (dle odvolacího soudu uznaného), nýbrž splnění závazku k úhradě smluvní pokuty, kterou bylo řádné splnění závazku hlavního zajištěno.
Odvolací soud sám přisvědčil dovolatelce v závěru, že důkazní břemeno ohledně neexistence závazku uhradit cenu díla přešlo (ve smyslu §407 odst. 3 a §323 odst. 2 obchodního zákoníku) na žalovanou. Splnění tohoto důkazního břemene žalovanou pak spatřoval v tvrzení žalované, že jí žalobkyně dílo řádně nepředala a v tom, že žalobkyně nenabídla důkaz k vyvrácení tohoto tvrzení. Pozitivní řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno či nikoli, však nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka, když akceptace takového názoru by ve své podstatě popírala smysl institutu vyvratitelné domněnky. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž z takové úvahy vyšel, proto nelze mít za správné.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] dovolací soud je v dovoláním dotčeném rozsahu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ust. §243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3, odst. 5 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. května 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář , v . r.
předseda senátu