ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.2752.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 2752/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, IČO 61860069, proti povinnému J. K. , B. u P., zastoupenému Mgr. Michalem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Říční 456/10, pro pohledávku 147.918 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 28 EXE 1759/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. března 2015, č. j. 40 Co 191/2015-38, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. března 2015, č. j. 40 Co 191/2015-38, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Povinný se domáhal zastavení exekuce, nařízené usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 8. 2011, č. j. 28 EXE 1759/2011-14, podle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Marka Landsmanna ze dne 16. 12. 2010, č. j. La 5946/10-10, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 147.918 Kč s úrokem z prodlení 6 % ročně z 147.918 Kč od 5. 10. 2010 do zaplacení, náhrady nákladů předchozího řízení ve výši 1.600 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Dalimil Mika, Exekutorský úřad Klatovy, se sídlem v Klatovech 1, Za Beránkem 836. Návrh zdůvodnil zejména tím, že nadepsaná exekuce je vedena podle rozhodčího nálezu, u kterého namítá 1) nedostatek pravomoci rozhodce, tj. neplatnost rozhodčí doložky, a 2) podjatost rozhodce, když oprávněná trvale spolupracovala s rozhodcem, což vytvářelo ekonomickou závislost a podjatost rozhodce.
Okresní soud v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. 12. 2014, č. j. 28 EXE 1759/2011-24, návrh povinného ze dne 8. 10. 2014 na zastavení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že není dán povinným uváděný důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť výběr rozhodce se uskutečnil podle transparentních pravidel, když rozhodčí nález vydal jeden ze dvou konkrétně jmenovaných rozhodců, jemuž byla doručena žaloba.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 3. 2015, č. j. 40 Co 191/2015-38, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěrem, že námitky povinného nezakládají zákonný důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. K platnosti rozhodčí doložky uvedl, že „výběr rozhodce Mgr. Marka Landsmanna se uskutečnil podle transparentních pravidel, jež mj. našly i výraz v tom, že bylo předem určeno, že lze výběr provést ze dvou výslovně jmenovaných rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Mezi těmito osobami se nacházelo i jméno rozhodce, který rozhodčí nález vydal, a proto výsledek rozhodování tohoto rozhodce je akceptovatelný, i když další dohoda stran o výběru náhradního rozhodce již jeho transparentní výběr neumožňovala.“
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný včasné dovolání, které považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže připustil možnost částečné neplatnosti rozhodčí doložky a neaplikoval (přestože na ně povinný odkazoval a považuje je za zcela případné) závěry dovolacího soudu učiněné např. v rozsudku ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014. Poukazuje i na to, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou, že podle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, nemůže být ve spotřebitelských vztazích rozhodčí doložka součástí všeobecných obchodních podmínek a omezil se na konstatování, že všeobecné obchodní podmínky jsou na základě ujednání stran součástí smlouvy (v této souvislosti zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2687/2007). Konečně namítá, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda může být ve spotřebitelské rozhodčí doložce určen rozhodce trvale spolupracující s podnikatelem. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud v plném rozsahu zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k novému rozhodnutí odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně.
Oprávněná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila.
Nejvyšší soud České republiky věc projednal a rozhodl o ní podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť při rozhodování o platnosti rozhodčí doložky s ohledem na způsob určení rozhodců se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněné pod č. 45/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), případně též judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10), jakož i od závěrů obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, a ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2505/2014 (v nichž šlo o věc stejného věřitele, kde byla obdobně formulovaná rozhodčí doložka), a dále např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4529/2014), v nichž dovolací soud opakovaně uvedl, že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012, také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě, a že přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§41 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu (nebo usnesení) by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne.
Lze proto uzavřít, že v dané věci rozhodčí doložka obsažená v bodě 18.1 smluvního ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytovaném tehdejší společností PROFIREAL a. s., která byla nedílnou součástí smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100151407 uzavřené mezi účastníky dne 12. 9. 2007 [v níž se smluvní strany sice za prvé dohodly na určení dvou konkrétně vyjmenovaných rozhodců (fyzických osob) – JUDr. Evy Vaňkové a Mgr. Marka Landsmanna, ale v dalším se dohodly, že pro případ, že žádný z výše uvedených rozhodců nebude ochoten nebo nebude moci funkci rozhodce přijmout či vykonávat, jako jediný rozhodce bude určen věřitelem ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou], je neplatná jako celek (§39 obč. zák.). Okolnost, že o sporu účastníků rozhodl v rozhodčí smlouvě jimi určený rozhodce, je z výše uvedených důvodů nerozhodná. Rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem dne 16. 12. 2010 pod č. j. La 5946/10-10 tudíž není způsobilým exekučním titulem, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 12. 2007, pravomoc a exekuci je třeba pro její nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.
Z řečeného vyplývá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (otázky platnosti rozhodčí doložky); zbylými dovolacími námitkami se již proto nebylo nutné zabývat.
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s tím, co je uvedeno shora, byl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn důvodně; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.), nebude-li o nákladech řízení rozhodováno ve zvláštním režimu (hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu