ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2505.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 2505/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. F., zastoupeného Mgr. Katarínou Mihokovou, advokátkou se sídlem Přerov, Blahoslavova 72/4, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo: 618 60 069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 25/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 20 Co 484/2013-94, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 20 Co 484/2013-94, se mění tak, že se potvrzuje rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. května 2013, č. j. 5 C 25/2012-59.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 13.552,- Kč, odvolacího řízení částku 8.146,- Kč a dovolacího řízení částku 7.178,- Kč, k rukám Mgr. Kataríny Mihokové, advokátky se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 30. května 2013, č. j. 5 C 25/2012-59, zrušil rozhodčí nález ze dne 20. 2. 2012, č. j. Va 44-53/2011-9, vydaný rozhodkyní JUDr. Evou Vaňkovou, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 23. 6. 2009 smlouvu o revolvingovém úvěru, jejíž součástí byla i rozhodčí doložka, podle níž má pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti na ni, podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle uvedených pravidel rozhodčího řízení. Rozhodci pro tento účel byli ujednáni: JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann, jediný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost Pardubice s. r. o. a jediný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost s. r. o. Usnesením ze dne 9. 11. 2011, č. j. Va 44-53/2011-5, vyzvala JUDr. Eva Vaňková - rozhodkyně (poté, co u ní žalovaná - v rozhodčím řízení žalobkyně - podala téhož dne návrh na vydání rozhodčího nálezu) žalobce (v rozhodčím řízení žalovaného), aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy vyjádřil k návrhu žalované na zahájení rozhodčího řízení, a poučila jej o následcích neuposlechnutí výzvě. Žalobce ve vyjádření ze dne 13. 12. 2011 na základě své argumentace navrhl žalobu zamítnout. Rozhodčím nálezem ze dne 20. 2. 2012, č. j. Va 44-53/2011-9, který nabyl právní moci dne 24. 2. 2012, JUDr. Eva Vaňková řízení co do částky 15.900,- Kč zastavila a ve zbylém rozsahu žalobě vyhověla. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že sjednaná rozhodčí doložka je ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.), absolutně neplatná, neboť způsob, jakým měl být rozhodce určen, odporuje §7 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 194/2013.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. listopadu, č. j. 20 Co 484/2013-94, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zrušení rozhodčího nálezu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. S poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1281/12, vyjádřil názor, že rozhodčí doložka je neplatná pouze v té části (oddělitelné od zbývající části rozhodčí doložky), jež zakládá pravomoc blíže neurčenému rozhodci ze seznamu vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§39 a §41 obč. zák. a §7 odst. 1 216/1994 Sb.). Připomněl, že obdobně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 5 Cmo 20/2012 a že tento názor neodmítl ani Ústavní soud v rozhodnutích sp. zn. IV. ÚS 1281/12 a sp. zn. II. ÚS 3413/12. Za situace, kdy návrh na vydání rozhodčího nálezu byl podán u rozhodce konkrétně jmenovaného v rozhodčí doložce, odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že důvody pro zrušení rozhodčího nálezu nejsou v posuzovaném případě dány.
Rozsudek odvolacího soud napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se při řešení otázky platnosti rozhodčí doložky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 194/2013. Má za to, že v posuzovaném případě je rozhodčí doložka neplatná jako celek, jestliže sice obsahovala určení počtu rozhodců (částečně jmenovitě uvedených a částečně označených jen s odkazem na seznamy vedené právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem), nikoli však určení konkrétního rozhodce, který bude spor rozhodovat; výběr rozhodce tak byl svěřen do rukou žalující strany. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. nepřezkoumatelné, neboť se soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že rozhodčí doložka naplňuje znaky nepřiměřených podmínek ve spotřebitelské smlouvě a vyvolává tak značnou nerovnováhu v právech účastníků v jeho neprospěch. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhuje, aby napadené rozhodnutí změnil, popřípadě zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a aby odložil právní moc napadeného rozhodnutí. V podání ze dne 24. 9. 2014 pak požaduje z důvodů zde uvedených odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
Žalovaná se v obsáhlém vyjádření ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej článek II body 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí, jímž se řízení končí, závisí na vyřešení otázky platnosti rozhodčí doložky s ohledem na způsob určení rozhodců, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované usneseními ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, a ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněnými ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011 a č. 53/2014; rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu ani s aktuálním rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).
Podle §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. má rozhodčí smlouva zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
V posuzované věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že účastníci si v rozhodčí doložce, která byla součástí smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100295226 ze dne 23. 6. 2009, sjednali, že pravomoc k řešení veškerých sporů má v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoli z rozhodců zde uvedených, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle pravidel rozhodčího řízení. Těmito rozhodci jsou JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann, jediný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost Pardubice s.r.o. ze seznamu rozhodců této společnosti a jediný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost s.r.o. ze seznamu rozhodců této společnosti. Pro případ, že žádný z těchto uvedených rozhodců nebude ochoten nebo schopen funkci rozhodce přijmout, dohodly se smluvní strany na náhradním způsobu určení rozhodce tak, že jediného rozhodce určí „věřitel“ ze seznamu advokátů. Rozhodčím nálezem ze dne 20. 2. 2012, č. j. Va 44-53/2011-9, vydaným JUDr. Evou Vaňkovou, bylo žalobci uloženo zaplatit žalované 141.309,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a na náhradě nákladů řízení 19.628,- Kč.
Skutkově zcela obdobným případem se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014. V něm konstatoval, že v otázce posuzování platnosti rozhodčí smlouvy se zřetelem k určení rozhodce (rozhodců) byla soudní praxe usměrněna usnesením ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010, v němž Vrchní soud v Praze přijal názor, že účastníci se musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o rozhodce ad hoc, jímž musí vždy být fyzická osoba, může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Stanovením způsobu určení rozhodce (rozhodců) je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany. Na rozdíl od rozhodců ad hoc mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho (jejich) určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. Na toto rozhodnutí navázal velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu usnesením ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011. Dovodil v něm, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je (jako celek) neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Připomněl rovněž usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona č. 216/1994 Sb. pravomoc. K vedení seznamu rozhodců a vydávání „rozhodčích řádů“ jsou totiž podle §13 zákona č. 216/1994 Sb. oprávněny pouze stálé rozhodčí soudy zřízené na základě zákona. V rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, pak Nejvyšší soud shledal podle §39 obč. zák. neplatnou rozhodčí smlouvu, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, aniž by ho individualizovala, nýbrž stanoví, že bude (dodatečně) jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. V usnesení ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2014, Nejvyšší soud posuzoval platnost rozhodčí doložky, v níž se smluvní strany dohodly, že jejich majetkové spory rozhodne jediný rozhodce, kterého určí jmenovaná fyzická osoba z jí vedeného seznamu, přičemž rozhodcem ad hoc může být i tato fyzická osoba. S připomenutím shora uvedených rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodčí doložka je (jako celek) neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Bez ohledu na to, že spor účastníků rozhodl v rozhodčím řízení jmenovaný subjekt, na němž se strany výslovně dohodly, neobsahuje rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje na seznam rozhodců vedený a „rozhodčí řád“ vydaný fyzickou osobou (rozhodcem). Rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě takovéto absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc. Po rekapitulaci těchto předchozích judikatorních rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodčími smlouvami (doložkami) uzavíranými podle zákona č. 216/1994 Sb. účastníci právních vztahů delegují pravomoc k rozhodnutí majetkových sporů soukromoprávním subjektům (rozhodcům). Cílem rozhodčího řízení, které není tak formalistické jako občanské soudní řízení, je dosažení spravedlivého rozhodnutí sporu, což předpokládá nezávislost a nestrannost rozhodce (srov. §1, §19 zákona č. 216/1994 Sb.). Nemá-li ve věci rozhodovat stálý rozhodčí soud zřízený na základě zákona (§13 zákona č. 216/1994 Sb.), musí být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to uvedením konkrétního jména nebo jednoznačným vymezením způsobu jeho určení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10). Rozhodčí řízení směřuje k vydání rozhodčího nálezu nebo usnesení (srov. §23 zákona č. 216/1994 Sb.), tj. exekučních titulů ve smyslu §274 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. a §40 odst. c/, f/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V návaznosti na tyto právní úvahy pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož obsahuje-li rozhodčí smlouva (doložka) ujednání, jímž strany určují počet i osoby rozhodců nebo stanoví způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, musí ve vztahu ke všem v úvahu připadajícím rozhodcům vyhovovat ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.; jinak řečeno, každý rozhodce ad hoc, jehož strany povolaly v případě majetkového sporu k rozhodnutí, musí být určen transparentně. Tento požadavek je odůvodněn tím, že rozhodčí nález nebo usnesení vydané kterýmkoli z určených rozhodců by neměly trpět nedostatkem vykonatelnosti proto, že rozhodčí smlouva (doložka) je neplatná (§31 písm. b/, c/ zákona č. 216/1994 Sb.), v důsledku čehož rozhodce neměl pravomoc ve věci rozhodovat. Z toho vyplývá, že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne.
V dané věci není důvodu odchylovat se při posouzení nastolené otázky platnosti rozhodčí doložky od toho, jak ji vyřešil Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí. Lze uzavřít, že rozhodčí doložka ze dne 23. 6. 2009, v níž se smluvní strany sice dohodly na určení dvou rozhodců (fyzických osob), ale v dalším se dohodly, že rozhodcem ad hoc může být i subjekt určený právnickou osobou (která není stálým rozhodčím soudem) z jejího seznamu rozhodců, případně advokát ze seznamu advokátů, je neplatná jako celek (§39 obč. zák.). Okolnost, že o sporu účastníků rozhodl v rozhodčí smlouvě jimi určený rozhodce, je z výše uvedených důvodů nerozhodná.
Z řečeného vyplývá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; zbylými dovolacími námitkami se již proto nebylo třeba zabývat. Protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle §243d písm. b/ o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl ve věci plně úspěšný a žalovaná je proto povinna nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.
Ty v řízení před soudem prvního stupně sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátkou za čtyři úkony právní služby (2 x příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast na jednání před soudem), která podle §7 bodu 4., §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 1.500,- Kč za jeden úkon právní služby, z paušální částky náhrady hotových výdajů za čtyři úkony právní služby po 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu), z náhrady cestovních výdajů ve výši 1.547,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), z náhrady za promeškaný čas za osm půlhodin po 100,- Kč (§14 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z přiznané odměny za zastupování a náhrad ve výši 2.005,- Kč (§137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 o. s. ř.) a za zaplacený soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 2.000,- Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 13.552,- Kč.
Náklady, jež žalobce účelně vynaložil v odvolacím řízení, sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátkou za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem), která činí 1.500,- Kč za jeden úkon právní služby (§7 bod 4., §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. d/ a g/ advokátního tarifu), z paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu), z náhrady cestovních výdajů ve výši 2.132,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), z náhrady za promeškaný čas za deset půlhodin po 100,- Kč (§14 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z přiznané odměny za zastupování a náhrad ve výši 1.414,- Kč (§137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 o. s. ř.). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení částku 8.146,- Kč.
Náhrada nákladů dovolacího řízení v celkové částce 7.178,- Kč sestává z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní služby (sepis dovolání) ve výši 1.500,- Kč (§7 bod 4., §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu), z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu), z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z přiznané odměny za zastupování a náhrad ve výši 378,- Kč (§137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 o. s. ř.) a ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 5.000,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování podle advokátního tarifu srovnej důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 9. října 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu