ECLI:CZ:US:2012:4.US.1281.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1281/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. a I. S., obou zastoupených Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 3117/61, proti rozhodčímu nálezu sp. zn. Va 47-47/2009 ze dne 7. června 2010, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích sp. zn. 55 Cm 9/2011 ze dne 8. listopadu 2011 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 20/2012 ze dne 6. března 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označená rozhodnutí a domáhají se jejich zrušení.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové shora označený, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby byl zrušen rozhodčí nález v záhlaví označený, vydaný rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou, kterým byla stěžovatelům stanovena povinnost zaplatit společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s. se sídlem v Pardubicích, rukou společnou a nerozdílnou směnečný peníz ve výši 17 165,- Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení ve stanovených splátkách. Zrušení předmětného rozhodčího nálezu soudem podle §31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. se stěžovatelé domáhali z důvodu jimi tvrzené neplatnosti ve smlouvě o revolvingovém úvěru mezi účastníky dohodnuté rozhodčí doložky. Důvod neplatnosti doložky stěžovatelé spatřovali v tom, že článek 18 Smluvních ujednání, která jsou součástí smlouvy, dával dle jejich názoru žalovanému - jmenované společnosti na výběr podle vlastního uvážení ze tří tam uvedených rozhodců a kromě toho si věřitel, tedy žalovaný, mohl jednostranně zvolit i jakéhokoliv jiného rozhodce. Další důvod neplatnosti doložky spatřovali v tom, že je v rozporu s předpisy na ochranu spotřebitele v souvislosti s tím, že uzavřená smlouva je smlouvou formulářového typu. Obecné soudy po provedení příslušných listinných důkazů námitkám stěžovatelů nepřisvědčily a důvody, které je k tomu vedly, ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé s odkazem na znění rozhodčí doložky oponují, obdobně jak to činili v předcházejícím řízení, závěrům obecných soudů o její platnosti. Opětovně tvrdí, že předmětná doložka je neplatná proto, že jim jako spotřebitelům neumožňuje právo výběru osoby rozhodce, jak tomu podle jejich názoru nasvědčuje její text. S výkladem znění předmětné doložky, jak jej podaly obecné soudy, nesouhlasí a předkládají svůj náhled na výklad jejího znění. Dovolávají se také soudní judikatury výkladu právních úkonů se týkající s důrazem na nutnost posuzování vůle jednajících stran a na rozdíl od posouzení obecných soudů dovozují nemožnost oddělení problematické části doložky, kterou je nutno podle jejich názoru jako celek posoudit jako neplatnou, neboť byla sjednána ve prospěch žalovaného a byla toliko projevem jeho vůle. Oponují dále názoru odvolacího soudu, který neshledal, že by sama skutečnost, že se v daném případě jednalo o formulářovou smlouvu, mohla způsobit neplatnost předmětné doložky. V této souvislosti se dovolávají směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a pokazují dále i na novelizaci zákona o rozhodčím řízení, který nyní již vyžaduje, aby rozhodčí doložka byla sjednávána samostatně a samostatně uzavírána. Dovolávají se rovněž judikatury Ústavního soudu, z níž citují (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1648/10, I. ÚS 199/11) a uzavírají, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto navrhli zrušení napadených rozhodnutí a zároveň i odložení jejich vykonatelnosti.
Ústavní soud především uvádí, že v poměru k rozhodčímu nálezu shora označenému je ústavní stížnost nepřípustná, přičemž pokud jde o důvody nepřípustnosti, odkazuje pro stručnost na argumentaci svého nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07, část V., bod 16. V této části proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnuta.
V poměru k napadeným soudním rozhodnutím v záhlaví označeným pak Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů nezjistil.
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
V posuzované věci soudy I. a II. stupně na základě zjištěného skutkového stavu, který Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích rozvedly dostatečně - na základě textu předmětné rozhodčí doložky, jejíž výklad zároveň podaly - své úvahy vedoucí je k závěru o její platnosti, resp. platnosti té její části, jež byla při výběru rozhodce aplikována. Soud I. stupně poukázal na to, že z textu sjednané doložky jednoznačně vyplývá, že rozhodcem s oprávněním rozhodovat spor vzniklý ze smlouvy je jeden ze tří jednoznačně (jménem) stanovených rozhodců s tím, že výběr rozhodce je vždy na tom, kdo podává rozhodčí žalobu. Uzavřel, že takto ujednaná rozhodčí doložka je ujednáním o rozhodci ad hoc a plně odpovídá sjednocujícímu právnímu závěru Nejvyššího soudu ČR v jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1945/2010. Odvolací soud pak dále opodstatněně poukázal na to, že část ujednání, která by mohla být problematická z hlediska nepřiměřenosti a nevyváženosti smlouvy, v níž se umožňuje použít jako rozhodce i osoby, které blíže definovány nejsou, tvoří zcela samostatnou část rozhodčí doložky, jíž nebylo třeba se ani zabývat, neboť věc rozhodoval rozhodce v doložce přímo jmenovaný. Tento soud se také předmětnou smlouvou zabýval z hlediska otázek řešených ustanovením §51 a násl. občanského zákoníku i směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a v tomto rámci se zabýval i formulářovou povahou předmětné smlouvy. Z důvodů v jeho rozhodnutí rozvedených dospěl k závěru, že v textu posuzované formulářové smlouvy není obsaženo ujednání jednostranně výhodné pro podnikatele a nepřiměřeně nevýhodné pro spotřebitele a v tomto směru dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka není ujednáním, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule. Odvolací soud své rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, přičemž jeho zdůvodnění, také s přihlédnutím ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla vydána před účinností zákona č. 19/2012 Sb., jímž byl novelizován zákon o rozhodčím řízení, lze akceptovat.
Ústavní soud tak uzavírá, že napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelů tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu