ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2858.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2858/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Z. Š. , zastoupené Mgr. Bc. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem v Mělníku, Macharova 376, proti žalovanému M. Š. , zastoupenému Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, o zrušení společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 620/2009-62, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2011, č. j. 20 Co 451/2010-129, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám Mgr. Bc. Kateřiny Rychterové, advokátky se sídlem v Mělníku, Macharova 376, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 7. 2010, č. j. 12 C 620/2009-62, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 17, o velikosti 1+1, v šestém podlaží domu č. p. 1303 v N., (dále jen „předmětný byt“, případně „byt“), rozhodl, že nájemcem bytu bude jako člen družstva žalovaný, žalobkyni uložil byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Zjistil, že manželství účastníků uzavřené dne 31. 8. 2001, bylo rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 6. 2009, č. j. 8 C 250/2008-29, jenž nabyl právní moci dne 15. 8. 2009, rozvedeno, že dcera účastníků Sabina, narozená dne 25. 9. 2002, byla na dobu po rozvodu manželství svěřena do výchovy žalobkyně, že za trvání manželství uzavřel žalovaný smlouvu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, že dne 20. 9. 2001 uzavřeli účastníci se Stavebním bytovým družstvem Neratovice smlouvu o nájmu bytu, že žalovaný za převod členských práv a povinností k předmětnému bytu zaplatil ze svých prostředků 400.000,- Kč, že před uzavřením manželství spolu účastníci tři roky společně žili a hospodařili v podnájmu v Praze, že v prosinci 2008, během návštěvy žalobkyně s dcerou u jejich rodičů, vyměnil žalovaný zámek od bytu, žalobkyni odmítl dát klíče a nepustil ji (i s dcerou) do bytu. Dále zjistil, že žalovaný platí výživné pro nezl. dceru nepravidelně, má na něm dluh, že soudně stanovené výživné pro žalobkyni neplatí, žalobkyně ho musí vymáhat exekučně, že žalobkyně bydlí i s nezl. dcerou v domě svých rodičů v M. (užívá jeden pokoj), je zaměstnaná, že nezl. dcera navštěvuje školu a výuku angličtiny v N., v M. a v Praze navštěvuje krasobruslení, že i když žalobkyně byt neužívá, platí od září 2009 polovinu nájemného (ve výši 535,- Kč), že žalovaný nájemné platí nepravidelně, je na něm dluh asi 27.000,- Kč, že dluží i výživné pro syna M. z předchozího manželství (asi 130.000,- Kč), které bylo stanoveno ve výši 7.000,- Kč měsíčně.
Dospěl k závěru, že žalovanému za trvání manželství vzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu a podle §703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), vznikl účastníkům společný nájem předmětného bytu i společné členství v družstvu. Protože se po rozvodu manželství účastníci o nájmu bytu nedohodli, zrušil soud společný nájem předmětného bytu (§705 odst. 2 obč. zák.). Při rozhodování, kdo bude jako člen družstva nájemcem bytu, měl za to, že rozhodnutí ve prospěch žalobkyně by zájmům nezl. dcery účastníků, jež byla svěřena do její výchovy, nijak neprospělo, neboť žalobkyně chce byt prodat a peníze rozdělit mezi účastníky, přihlédl k tomu, že nezl. má většinu svých mimoškolních aktivit mimo město, v němž se předmětný byt nachází, že pronajímatel nepreferoval žádného z účastníků, že příčiny rozvratu manželství byly zjištěny na straně obou účastníků, že o získání bytu se zasloužil žalovaný, který v něm chce i nadále bydlet. Uzavřel, že ani to, že žalovaný znemožnil žalobkyni přístup do bytu, nemůže převážit nad jeho zásluhovostí o získání bytu a skutečností, že byt bude účelněji využívat. Rozhodl proto, že jako člen družstva bude nájemcem bytu žalovaný. Povinnost žalobkyně vyklidit předmětný byt vázal na zajištění náhradního bytu, neboť neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by měla právo jen na nižší formu bytové náhrady.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, č. j. 20 Co 451/2010-129, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil nájemkyní bytu a členkou družstva žalobkyni, žalovanému uložil předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu, jinak ho potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud považoval za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně ohledně zrušení práva společného nájmu bytu. Poukázal na právní teorii i praxi (např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 947/2008, sp. zn. 31 Cdo 855/2008), podle níž právní osud členských práv a povinností k družstevnímu bytu není odlišný od věci nabyté za stejných podmínek. Jestliže tedy účastníci uzavřeli smlouvu o převodu členských práv a povinností za trvání manželství společně a byt pořizovali ke společnému bydlení, jsou členská práva a povinnosti předmětem jejich společného jmění, ačkoliv částku za převod členských práv a povinností zaplatil žalovaný ze svých výlučných prostředků; odkázal na závěry v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1658/99, sp. zn. 22 Cdo 947/2008, sp. zn. 22 Cdo 680/2009. Vynaložení finančních prostředků na pořízení (společného) bytu je možné zohlednit jen při zvažování, který z účastníků bude byt užívat.
Po doplnění a zopakování dokazování však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nájemkyní a členkou družstva má být určena žalobkyně. Zjistil, že u žalobkyně došlo ke změně poměrů, očekává narození druhého dítěte, v bytě by chtěla bydlet, jinou možnost bydlení nemá a dospěl k závěru, že určení žalobkyně nájemkyní předmětného bytu je v zájmu nezl. dcery účastníků i v zájmu dalšího (dosud nenarozeného) dítěte žalobkyně. Při rozhodování o dalším nájmu bytu považoval za významné i zjištění, že žalobkyně byt neužívá proto, že jí žalovaný do něj znemožnil přístup (a proto se provizorně zdržuje u svých rodičů), že i přesto se podílí na platbách spojených s užíváním bytu, a že žalovaný, ač byt užíval, platby neprováděl řádně a včas. Uzavřel, že většina relevantních hledisek, zejména zájem nezl. dětí, vyznívá pro žalobkyni, ve prospěch žalovaného svědčí jen jeho zásluha na získání bytu. Pokud jde o poměry účastníků a jejich možnosti finančně si vypořádat společné jmění (zahrnující i společné členství v bytovém družstvu), pak měl za to, že toto hledisko nesvědčí ani jednomu z nich. Žalobkyně je sice v horší finanční situaci než žalovaný, neboť bude odkázána na dávky státní sociální podpory, a při majetkovém vypořádání s žalovaným spoléhá na finanční výpomoc rodičů, nelze však přehlédnout, že i když má žalovaný příjem ze svého podnikání a přibližně do roka by mu měla být vyplacena částka 594.000,- Kč, kterou zdědil, má značné dluhy, jež jsou vymáhány exekučně – výživné pro nezl. syna z předchozího manželství, výživné pro nezl. dceru účastníků i pro žalobkyni a daňový nedoplatek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) a odůvodnil je §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že účastníkům sice vznikl společný nájem k předmětnému bytu a společné členství v bytovém družstvu, v řízení však bylo prokázáno, že k nabytí členských práv a povinností použil své výlučné finanční prostředky. Při vypořádání společného členství v bytovém družstvu podle §705 obč. zák. měl proto soud aplikovat §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. I když totiž existuje společné členství účastníků v bytovém družstvu, majetková hodnota členských práv a povinností není předmětem jejich společného jmění, neboť byla nabyta z výlučných prostředků jen jednoho z manželů. Vytýkal odvolacímu soudu, že nerespektoval spravedlivé uspořádání vztahů účastníků a v rozporu se zásadou přirozené logiky přikázal členská práva a povinnosti žalobkyni, která by měla žalovanému vyplatit jejich obvyklou cenu. Nerespektoval ani soudní praxi (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1563/99, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 687/04), podle níž by měl účastník před přikázáním práv prokázat, že má dostatečné finanční prostředky na vypořádání. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalobkyně žije na úrovni sociální nouze. Má za to, že při rozhodování odvolacího soudu nemělo převážit hledisko sociální nad hlediskem spravedlivého majetkového vypořádání, které by i reflektovalo skutečnost, že z členských práv a povinností se stala majetková hodnota, jež je pro většinu rodin zásadního charakteru. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítala, že žalovaný neuvádí žádnou relevantní právní argumentaci prokazující nesprávné právní posouzení věci, ztotožnila se (vyjma otázky zásluhovosti o předmětný byt, neboť má za to, že o získání bytu se zasloužili oba účastníci společně) s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, a navrhla, aby dovolací soud dovolaní zamítl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci uvedených vad dovolatel nenamítl a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že nájemkyní bytu má být jako členka družstva určena podle §705 odst. 3 obč. zák. žalobkyně.
Ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 06. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Podle ustálené soudní praxe (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 942/2010, ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2299/2010) tak soud, vedle hledisek výslovně uvedených v §705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je povinen přihlédnout vždy, přihlédne podle okolností konkrétního případu i k dalším hlediskům - zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. I když není vyloučeno, aby tato další hlediska pro rozhodování podle §705 odst. 3 obč. zák. převážila nad hledisky, která zákon v citovaném ustanovení uvádí přímo, hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy mají účastníci nezletilé dítě, je nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.
V souzené věci se odvolací soud při rozhodování podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. zabýval i dalšími (v zákoně výslovně neuvedenými) hledisky pro určení dalšího nájemce a člena družstva, které s ohledem na zjištěné okolnosti přicházely v úvahu, zejména zásluhovostí účastníků na získání bytu, jejich finančními možnostmi při vypořádání společného majetku (včetně společného členství v bytovém družstvu), plněním jejich závazků (včetně placení úhrad spojených s užíváním bytu), atd.
Odvolací soud zvažoval rovněž hlediska prospívající dovolateli (zaplacení převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu za trvání manželství z jeho výlučných prostředků, příjem z podnikatelské činnosti, okolnost, že by mu z dědictví měla být vyplacena finanční částka postačující k majetkovému vypořádání s žalobkyní), zdůraznil však význam hledisek prospívajících žalobkyni (mj. i zájem nezl.), těm přiznal rozhodující význam a na základě těchto hledisek jí určil výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva.
Soudní praxe (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2879/2005, ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2299/2010) dospěla k závěru, že výklad ustanovení §705 odst. 2, 3 obč. zák. pro určení dalšího nájemce bytu a člena družstva, lze mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že určení hypotézy, k němuž soud takto v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát; pouhá možnost odlišného hodnocení jejich významu nepostačí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99).
O takový případ se však v souzené věci nejedná. Odvolací soud ze zjištěného okruhu okolností vymezil ta hlediska, která jsou považována ustálenou soudní praxí za relevantní, a současně vyložil, kterým hlediskům dal přednost a proč, odůvodnil i z jakého důvodu – na rozdíl od soudu prvního stupně – neupřednostnil hledisko zásluhovosti dovolatele na získání bytu. Námitka dovolatele, že odvolací soud nerespektoval logiku věci, když svým rozhodnutím přikázal členská práva a povinnosti v družstvu žalobkyni, byť se na jejich získání finančně nepodílela a nemá dostatečné finanční prostředky, aby se s ním majetkově vypořádala, tak obstát nemůže. Odvolací soud se vypořádal i s těmito hledisky a Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §705 odst. 3 obč. zák. bylo nesprávné. Okolnost, že jeden z manželů zaplatil převod podílu v bytovém družstvu do společného jmění manželů ze svých výlučných prostředků, je nepochybně hlediskem, ke kterému je třeba při rozhodování o dalším nájmu a členství v družstvu přihlédnout, neznamená však, že by se zákonná hlediska (§705 odst. 3 obč. zák.), či další hlediska vůbec neuplatnila a nemohla – s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci - převážit. Vypořádání majetkové hodnoty (společného) členského podílu v bytovém družstvu pak bude předmětem vypořádání společného jmění účastníků.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. srpna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu