ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2861.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2861/2017-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Tělovýchovné jednoty Spoje Praha , se sídlem v Praze 3 – Vysočanech, Na Balkáně 450/25, IČO: 00541991, zastoupené opatrovníkem JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, proti žalované Sport Centrum Jarov, s.r.o. , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, V domově 2082/71, IČO: 26773198, zastoupené Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, o určení neplatnosti dodatku č. 2 ze dne 5. března 2010 k nájemní smlouvě ze dne 15. března 2003, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 118/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2016, č. j. 16 Co 378/2016-357, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 3 na náhradě nákladů žalobkyně v dovolacím řízení částku 3.364,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. ledna 2016, č. j. 11 C 118/2012-302, ve spojení s usnesením ze dne 1. března 2016, č. j.
11 C 118/2012-310 (dále jen „usnesení“), vyhověl žalobě a určil, že je neplatný dodatek č. 2 z 5. března 2010 k nájemní smlouvě z 15. března 2003 (dále jen „Dodatek“), kterou měly mezi sebou uzavřít účastnice řízení; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a o nákladech řízení státu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. prosince 2016, č. j. 16 Co 378/2016-357, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením) potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic a státu a stanovil, že výši a splatnost nákladů odvolacího řízení státu určí soud prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím ustanoveného opatrovníka písemně vyjádřila, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.).
Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k právnímu názoru o neplatnosti Dodatku dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Přitom shledal, že odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, otázku (absolutní) neplatnosti Dodatku pro rozpor s dobrými mravy.
Za „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, z 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák.
V projednávané věci se soudy obou stupňů otázkou neplatnosti Dodatku pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.) podrobně zabývaly, v intencích uvedené judikatury popsaly důvody, pro něž je Dodatek krajně nevýhodný pro žalobkyni, vypořádaly se s tvrzeními, jimiž dovolatelka ospravedlňovala tuto flagrantní nevyváženost práv a povinností účastnic, jejich úvahy v tomto směru odpovídají rovněž zásadám logiky a vzhledem ke zjištěným skutečnostem nejsou zjevně nepřiměřené. Napadené rozhodnutí pak není ani v rozporu s judikaturou týkající se částečné neplatnosti právního úkonu (§41 obč. zák.), na niž poukazovala dovolatelka (k tomu viz zejména odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 9. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001). Dovolací soud totiž zastává názor, že vzhledem k míře, v jaké ujednání obsažená v Dodatku odporují dobrým mravům, vzájemné obsahové provázanosti těchto ujednání, jakož i k celkovému vyznění Dodatku a okolnostem provázejícím jeho uzavření, není možné oddělit neplatností postiženou část od zbytku dotčeného právního úkonu, pročež je Dodatek absolutně neplatný (pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák.) jako celek. Lze jen dodat, že byl nepřípadný dovolatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 (v citovaném rozsudku se Nejvyšší soud zabýval obsahovou oddělitelností neplatného ujednání o úrocích od zbytku úvěrové smlouvy, tj. posuzoval částečnou neplatnost diametrálně odlišného právního úkonu, než o který šlo v dané věci).
V usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, Nejvyšší soud dovodil, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Dovolací soud zastává názor, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené právní závěry nebyly využitelné rovněž v případě, kdy odvolací soud potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně.
Protože právní názor, že Dodatek je neplatný (jako celek) pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), nemůže – s ohledem na to, co bylo uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., pak z pohledu uvedeného právního názoru napadené rozhodnutí obstojí. Je proto nerozhodné, zda popřípadě mohou činit podle citovaného ustanovení dovolání přípustným ostatní právní názory, které odvolací soud (soud prvního stupně) zaujal při úvaze o (ne)platnosti Dodatku (názory, jež byly dovoláním rovněž napadeny), neboť na celkový závěr o (absolutní) neplatnosti dotčeného právního úkonu to nemůže mít žádný vliv.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Zbývá dodat, že k podání ze dne 11. prosince 2017 označenému jako „Sdělení k dovolání…“ (viz č. l. 394 a 395 spisu), které má charakter doplňku dovolání, dovolací soud nepřihlížel, jelikož bylo podáno až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání (§242 odst. 4 ve spojení s §240 odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti je navíc zapotřebí zdůraznit, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.), jak to ve skutečnosti učinila dovolatelka právě v uvedeném (opožděném) podání.
O nákladech dovolacího řízení účastnic dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím ustanoveného opatrovníka
– advokáta JUDr. Tomáše Holčapka, Ph.D. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.480,- Kč (§9 odst. 4 písm. b/ ve spojení s §7 bodem 5 a §12a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 584,- Kč představující 21 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.); ve smyslu §149 odst. 2 o. s. ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit státu (České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 3).
O odměně a dalších nárocích opatrovníka žalobkyně (advokáta JUDr. Tomáše Holčapka, Ph.D.), který má ve smyslu §140 odst. 2 o. s. ř. vůči státu nárok na hotové výdaje a odměnu za zastupování (popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je příslušný rozhodnout soud prvního stupně.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. 2. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu