ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2958.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2958/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně J. F., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 35/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. září 2000, č.j. 35 Co 523/2000 – 67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté, kdy byl jeho první (zamítavý) rozsudek ze dne 3. 5. 1999, č.j. 11 C 35/99 – 11, zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 9. 1999, č.j. 35 Co 71/99 – 26, rozhodl znovu ve věci rozsudkem ze dne 7. 6. 2000, č.j. 11 C 35/99 – 51. Tímto rozsudkem opět zamítl žalobu na vyklizení bytu (dle odůvodnění šlo o byt č. 3 sestávající z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím, II. kategorie, nacházející se v 1. a ve 2. podlaží domu čp. 68 v ulici L. v. S. – dále jen „předmětný byt“, „byt“, popř. „podnikový byt“), kterou podala žalobkyně J. F. proti žalovanému J. P. Zároveň zavázal žalobkyni, aby žalovanému nahradila náklady řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že ohledně předmětného bytu (označovaného účastníky i v dohodě o odevzdání a převzetí bytu jako byt podnikový), užívaného žalobkyní a původně i jejím bývalým manželem od roku 1976, nebylo vydáno žádné rozhodnutí o jeho přidělení. Takový postup označil za odporující tehdy platnému správnímu řádu (zákon č. 71/1967 Sb.) a dovodil, že nebylo-li vydáno rozhodnutí o přidělení bytu podle §154 obč. zák. ve znění zákona č. 58/1969 Sb., byla dohoda o odevzdání a převzetí bytu neplatná, nebyly splněny podmínky pro „platný vznik nájemního vztahu žalobkyně a jejího manžela“, a po rozvodu manželství „nepřešlo“ na žalobkyni „původně právo užívání, nyní právo nájmu“. Okresní soud uzavřel, že „z tohoto titulu není žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby, kterou se jako nájemce domáhá na jiném vyklizení bytu“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 9. 2000, č.j. 35 Co 523/2000 – 67, rozsudek okresního soudu potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že předmětný byt byl bytem podnikovým, vystavěným v podnikové bytové výstavbě z vlastních prostředků národního podniku J. s. (dále jen „J. s.“), a že dne 28. 9. 1986 (správně 1976) uzavřely J. s. dohodu o užívání uvedeného podnikového bytu s manželem žalobkyně F. F. Odvolací soud převzal i skutkové zjištění učiněné soudem prvního stupně z výpovědi svědka J. K., někdejšího ředitele J. s., že na ředitelské poradě se rozhodovalo „obecně“ o tom, které byty budou zaměstnancům přidělovány jako podnikové, že ale individuální rozhodnutí, která by se vztahovala k jednotlivým bytům a jednotlivým budoucím uživatelům, činěna nebyla. Dovodil dále, že písemná dohoda o užívání podnikového bytu, uzavřená dne 28. 9. 1976 mezi J. s. a F. F., není rozhodnutím o přidělení bytu, ale dvoustranným právním úkonem – dohodou o odevzdání a převzetí bytu podle §155 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že byla uzavřena, aniž by tomu předcházelo vydání rozhodnutí o přidělení bytu, je neplatná pro rozpor s §154 odst. 1 tehdy platného obč. zák. (§39 obč. zák.) a právo užívání bytu F. F. nevzniklo. Krajský soud se dále zabýval odvolací námitkou žalobkyně, že i kdyby žalobkyni právo nájmu nevzniklo „níže uvedeným způsobem“ (míněn je vznik na základě ustanovení §154 a §155 obč. zák.), vydržela by je, neboť ona i její manžel byli celá léta v dobré víře, že jim „užívací – nájemní právo náleží“. Poté, kdy podal výklad vývoje právní úpravy institutu vydržení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vyslovil odvolací soud právní názor, že „žádná právní norma … neumožňovala a ani v současné době neumožňuje vydržet závazky“, a že právo osobního užívání bytů – nyní právo nájemní, je „založeno na smluvním principu, jde tedy o obligace“, které vydržet nelze, neboť „vydržení je možné pouze u věcných práv“. Uzavřel proto, že žalobkyně nemohla vydržet užívací (nyní nájemní) právo k předmětnému bytu a navíc by „…postrádala platný právní titul, který je jedním z předpokladů vydržení“. V odůvodnění svého rozsudku pak odvolací soud označil „otázku neplatnosti dohody o odevzdání a převzetí bytu, jakož i vydržení nájemního práva“ za otázky zásadního právního významu a připustil proto – s odkazem na §239 odst. 2 o. s. ř. (správně jde o §239 odst. 1 o. s. ř.) proti svému potvrzujícímu rozsudku dovolání (a vyhověl tak procesnímu návrhu žalobkyně).
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., a v němž napadla správnost právního závěru odvolacího soudu, že není aktivně legitimována k podání žaloby na vyklizení předmětného bytu; namítla, že k podání žaloby legitimována je, a to „jak z titulu dohody o užívání podnikového bytu, tak z titulu držby“. Dovolatelka – shodně jako v odvolání proti prvostupňovému rozsudku – potvrdila správnost zjištění, že před uzavřením smlouvy o užívání bytu nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu „ve formě správního rozhodnutí“, namítla ale, že „bylo přijato rozhodnutí ohledně přidělení bytu ve formě zápisu z porady“. „Občanský zákoník nedovozuje“ – argumentovala dovolatelka – že „nedostatek formy rozhodnutí o přidělení bytu způsobuje bez dalšího neplatnost samotné dohody o odevzdání a převzetí bytu“. S odkazem na znění §39 obč. zák. dovolatelka uvedla, že soudy neodůvodnily, „který konkrétní důvod neplatnosti by to měl být“. Ve vztahu k právnímu závěru odvolacího soudu, že nájemní právo nelze vydržet, pak namítla, že „soud spojil dvě právně zcela rozdílné věci …“ – konkrétně držbu a vydržení. Podle dovolatelky vyplývá její aktivní legitimace z toho, že „po celou dobu od uzavření dohody o užívání … bytu byla v dobré víře, že drží nájemní právo oprávněně“, je tedy oprávněnou držitelkou a z tohoto titulu je oprávněna k podání žaloby na vyklizení, neboť ustanovení §130 odst. 2 obč. zák. stanoví, že „oprávněný držitel má stejná práva jako vlastník“. Vycházejíc z této argumentace navrhla dovolatelka, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř., uplatňuje se jím dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. a jde přitom o dovolání přípustné (§239 odst. 1 o. s. ř.), neboť odvolací soud jeho přípustnost vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, když svému rozhodnutí přikládá zásadní význam po právní stránce.
Dovolání, jehož přípustnost je založena výrokem odvolacího soudu (§239 odst. 1 o. s. ř.), může být odůvodněno – vedle dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř. – právě jen dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tj. tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze napadnout správnost skutkových zjištění, naopak použitelný není). Vzhledem k tomu, že právní otázky, pro které bylo dovolání připuštěno, nevymezil odvolací soud ve výrokové části rozsudku, ale pouze v jeho odůvodnění, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu významné, jinými slovy pro otázky, na jejichž řešení toto rozhodnutí spočívá (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7, pod pořadovým číslem 19), a jejichž řešení bylo v dovolání zpochybněno.
Žalobkyně nenamítá, že by zde byly vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. (§241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); z obsahu spisu také nevyplývá, že by k některé z uvedených vad, k jejichž existenci dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v řízení došlo. Rozsah dovolacího přezkumu je proto dán uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci včetně jeho obsahového vymezení, jež žalobkyně ve svém dovolání provedla.
Podle §154 odst. 1 a §155 obč. zák. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „obč. zák. před novelou“), rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty anebo jinými skutečnostmi stanovenými tímto zákonem vzniklo občanovi právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu; právo osobního užívání jako právo časově neomezené (§153 obč. zák. před novelou) vzniklo občanovi dohodou o odevzdání a převzetí bytu.
Podle §871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „obč. zák.“) právo osobního užívání bytu vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (zákona č. 509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Výklad ustanovení §154 a §155 obč. zák. před novelou se v soudní praxi ustálil v tom směru, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu bylo rozhodnutí o přidělení bytu; dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla vzhledem k ustanovení §39 obč. zák. před novelou neplatná (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 555). Přitom rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.) a stejnou povahu mělo i rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty (§1 odst. 2 a §58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) - srov. Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana 549.
Uvedený názor zaujímá konstatně ve svých rozhodnutích i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné v příloze časopisu Soudní judikatura č. 10/1998, pod č. 26, rozsudek ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1161/97, rozsudek ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 187/99, rozsudek ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1049/2000, či usnesení ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1003/2000) a není důvodu, proč by se od něj měl odchýlit v této věci.
Ze skutkových zjištění, která nejsou dovoláním přípustným podle §239 odst. 1 o. s. ř. zpochybnitelná, a z nichž vycházely soudy obou stupňů, vyplývá, že dohoda o užívání podnikového bytu ze dne 28. 9. 1976 mezi J. s. a F. F. (tehdejším manželem žalobkyně) byla uzavřena bez toho, že by byl předtím vydán individuální správní akt – rozhodnutí o přidělení předmětného bytu konkrétnímu uživateli – F. F. Nebyl tedy naplněn zákonný předpoklad uvedený v §154 odst. 1 obč. zák. před novelou pro vznik práva osobního užívání bytu; proto se uplatní právní názor vyjádřený v citované judikatuře a odborné literatuře o neplatnosti dohody o užívání bytu pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. před novelou. Směřuje-li tedy kritika právních závěrů odvolacího soudu, vznesená dovolatelkou, proti posouzení platnosti vzniku práva osobního užívání předmětného bytu, nebyl dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. uplatněn důvodně, neboť právní názor, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je správný.
Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatelka chce učinit předmětem dovolacího přezkumu otázku, zda aktivní legitimaci k podání vyklizovací žaloby má také oprávněný držitel. Jak je patrno již z reprodukce podstatného obsahu dovolání uvedené na jiném místě tohoto rozhodnutí, dovolatelka namítá, že odvolací „soud spojil dvě právně zcela rozdílné věci do jedné“; těmito věcmi jsou „držba a vydržení“. Zdůrazňuje, že „po celou dobu od uzavření dohody o užívání podnikového bytu byla v dobré víře, že drží nájemní právo oprávněně, tedy že je oprávněnou držitelkou a z tohoto titulu je oprávněna k podání žaloby na vyklizení, neboť ustanovení §130 odst. 2 obč. zák. stanoví, že „oprávněný držitel má stejná práva jako vlastník“. Otázku vydržení práva v souvislosti s touto věcí označuje za „zcela irelevantní“ a nedožaduje se tedy přezkumu správnosti právního názoru, který odvolací soud rovněž vyjádřil (a jemuž také – jak je z odůvodnění jeho rozsudku patrno – přiznal zásadní význam po právní stránce), že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet.
Z obsahu spisu se v této souvislosti podává, že v odvolání proti rozsudku ze dne 7. 6. 2000, č.j. 11 C 35/99 – 51 (tj. v pořadí druhému rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou) uplatnila žalobkyně pro odůvodnění existence své aktivní legitimace ve sporu o vyklizení bytu poprvé i jiné tvrzení, než to, že jí svědčí právo nájmu předmětného bytu. Uvedla tehdy (viz č.l. 54 spisu), že má zato „že požadavek aktivní legitimace splnila i s ohledem na ustanovení §129 odst. 2 obč. zákoníku, neboť celé roky držela právo nájemní, jako právo připouštějící opětovný výkon, v dobré víře, že jí přísluší, … tedy jako oprávněná držitelka nájemního práva má analogicky, dle §130 odst. 2 obč. zákoníku stejná práva jako nájemce včetně práva podat žalobu na vyklizení …“. U odvolacího jednání dne 27. 9. 2000 (viz protokol na č.l. 64), u něhož bylo citované odvolání přečteno, však právní zástupkyně dovolatelky (žalobkyně) poté, kdy především argumentovala ve prospěch platnosti dohody o přidělení bytu, uvedla dále, že i za předpokladu, že by dohoda byla neplatná, „máme za to, že došlo k vydržení nájemního práva“, neboť „žalobkyně i její manžel byli v dobré víře po celou dobu …“. V návaznosti na tento přednes pak navrhla, aby krajský soud připustil dovolání pro obě tyto „skutečnosti“, jimž přiřadila zásadní právní význam.
Namítá-li tedy dovolatelka, že odvolací soud „spojil dvě právně zcela rozdílné věci /totiž držbu a vydržení/ do jedné“, a že jeho posouzení věci z hlediska možnosti vydržení práva je irelevantní, nepovažuje dovolací soud tuto výtku za opodstatněnou. Jestliže původní argumentace žalobkyně, vycházející z ochrany oprávněného držitele, obsažená v jejím písemném odvolání, byla později u odvolacího jednání stejnou advokátkou, která odvolání sepsala, změněna na tvrzení, že „došlo k vydržení nájemního práva“ (správnost protokolace přednesu advokátky v protokolu o odvolacím jednání ze dne 27. 9. 2000 přitom dovolatelka nikterak nezpochybnila), a byl-li zároveň přednesen procesní návrh, aby právě pro takto formulovanou právní otázku (resp. také pro ni) připustil odvolací soud dovolání, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že se při posouzení existence aktivní legitimace žalobkyně zabýval právě touto právní otázkou (a nikoli otázkou vyplývající z písemného odvolání).
Z toho, že dovolatelka – vycházejíc z názoru, že problematika vydržení práva je v dané věci irelevantní – nezpochybňuje správnost právního názoru odvolacího soudu, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet, vyplývá, že dovolací soud, který je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení, neměl důvod onen právní názor přezkoumávat (může jen poznamenat, že stejný právní názor Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 84).
Pokud pak je dovoláním předestřena otázka, zda aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby na vyklizení bytu lze dovodit z ustanovení §130 odst. 2 obč. zák., nelze ji v tomto dovolacím řízení zkoumat již proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu z výše uvedených příčin nespočívalo.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a v mezích, v jakých lze v řízení o dovolání, jehož přípustnost je založena ustanovením §239 odst. 1 o. s. ř., provádět dovolací přezkum ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř., nemůže být napadený rozsudek považován za nesprávný. Dovolání žalobkyně proto podle §243a odst. 1 věty prvé o. s. ř. (bez jednání) zamítl podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné výlohy, na jejichž náhradu by měl jinak proti procesně neúspěšné dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2002
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu