ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.3007.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 3007/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) D. F., b) M. F. a c) V. F., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 342/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2005, č. j. 19 Co 237/2005-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.365,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. 19 Co 237/2005-159, potvrdil rozsudek ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 6 C 342/2003-142, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobcům – k rukám žalobce V. F. – do šesti měsíců od právní moci rozsudku „bytovou jednotku č. 1230/9, nacházející se ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. 1230, postaveném na pozemku p. č. 2110 v P., katastrální území Ž., K. 100, nacházející se jako první vpravo od schodiště, sestávající se z jednoho pokoje, jedné kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětná bytová jednotka“, resp. „bytová jednotka“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětné bytové jednotky, že dřívější nájemkyní bytové jednotky byla M. S., že žalovaný původně bydlel v bytě na adrese P., O. 11 (dále jen „byt O.“ a „dům O.“), že dům O. vyžadoval rekonstrukci, že vlastník domu O. s ním měl záměry neslučitelné s trváním stávajících nájemních práv k bytům v něm se nacházejícím a že činil veškeré právní kroky směřující k jeho vyklizení. Dále zjistil, že dne 15. prosince 1994 uzavřel žalovaný s M. S. dohodu o výměně bytů (dále jen „dohoda ze dne 15. prosince 1994“), že účastníci dohody ze dne 15. prosince 1994 od počátku neměli v úmyslu dosáhnout výměny bytů, že žalovaný tento úkon učinil proto, aby uvolnil byt O. pro potřeby vlastníka domu, že ani M. S. neměla nikdy v úmyslu přestěhovat se do bytu O. a o tento byt se nijak nezajímala, že trpěla značnou sklerózou a cukrovkou, že po uvolnění předmětné bytové jednotky se přestěhovala ke své dceři M. S. do S., přičemž svoji situaci vysvětlovala tak, že svůj byt pronajala a nemůže se do něj vrátit, a že M. S. zemřela dne 24. listopadu 1995 v psychiatrické léčebně v J. Nakonec rovněž zjistil, že ohledně předmětné bytové jednotky uzavřel žalovaný s Bytovým podnikem v P., s. p., dne 4. ledna 1995 nájemní smlouvu a že bytovou jednotku užívá k bydlení i v současné době. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – především dovodil, že „dohoda o výměně bytů je absolutně neplatná, protože byla uzavřena v rozporu s ust. §37 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“), neboť nebyla míněna vážně a nemá ani náležitosti jiného právního úkonu, který by jeho účastníci v souladu s právem zamýšleli uzavřít, který by byl způsobilý založit právní účinky ve smyslu ust. §41a obč. zák“. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že snahou žalovaného nebylo uzavření dohody o výměně bytů s M. S.; jeho cílem naopak bylo uvolnit byt O. pro potřeby vlastníka domu s vědomím, že dům O. je z důvodu chystané rekonstrukce postupně vyklízen všemi nájemci. Podle odvolacího soudu žalovaný si musel být vědom toho, že ani M. S. se do bytu O. nenastěhuje, jestliže jej opouštěl právě proto, že byt bude neobyvatelný z důvodu celkové rekonstrukce domu O. K námitce žalovaného, že jeho nájemní právo k bytové jednotce se odvíjí od platné nájemní smlouvy, odvolací soud uvedl, že podmínkou vzniku nájemního poměru k bytu získanému na základě dohody o výměně bytů není uzavření nové nájemní smlouvy, neboť ke dni splnění dohody o výměně bytů dle §716 obč. zák. vstupují účastníci dohody ve výměnou získaných bytech do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem (zde odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2002). Za této situace žalobě s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. v konečném důsledku vyhověl, neboť podle jeho názoru jde na straně žalovaného o užívaní bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uvedl, že podle jeho názoru „soudy obou stupňů pochybily při hodnocení důkazů …“. Namítl, že ve spisu schází jakýkoliv důkaz pro závěr, že v době uzavření dohody ze dne 15. prosince 1994 si musel být vědom rekonstrukce domu O.; územní rozhodnutí ve věci úpravy domu O. bylo totiž vydáno na základě žádosti podané v polovině roku 1997 až dne 14. července 1999 a ještě ve zprávě ze dne 1. prosince 2004 sděluje Magistrát města P., že u jeho stavebního odboru nejsou založeny informace týkající se žádosti o vydání stavebního povolení. Dále uvedl, že v řízení nebyla nijak objasněna totožnost příslušníků domácnosti M. S., a to L. S. a K. S. (věk 18 a 17 let). Nesouhlasil ani se závěrem, že účastníci dohody ze dne 15. prosince 1994 neměli v úmyslu dosáhnout výměny bytů … že neměl v úmyslu realizovat dohodu o výměně bytů; takový závěr podle něj „neodpovídá provedenému dokazování“. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že „splnil všechny náležitosti ohledně žádosti o schválení dohody o výměně bytů a po jejím schválení se přestěhoval do jiného bytu, který měl na základě schválené dohody o výměně bytů nadále užívat“. Namítl, že „byt v K. 100, kde M. S. bydlela, byl zařízen a žalovaný jej převzal vyklizený … nebylo vůbec zjištěno, kam se podělo zařízení bytu, kam odešla M. S. a její dva spolubydlící L. S. a K. S.“. Dále uvedl, že „za situace, kdy jedna ze stran smlouvy splnila všechny podmínky pro uzavření platné dohody a její realizaci a druhá strana dohodu uzavřela a minimálně částečně ji naplnila tím, že vyklidila svůj byt, není možno bez dalšího usuzovat, že dohoda o výměně bytů nebyla uzavřena vážně“. Opětovně namítl, že od ledna 1995 užívá předmětnou bytovou jednotku na základě nájemní smlouvy ze dne 4. ledna 1995, a v této souvislosti uvedl, že v dřívější době zastávala soudní praxe názor, že uskutečněním výměny nevzniká ve vyměněných bytech nájem ze zákona, nýbrž až na základě nově uzavřených písemných nájemních smluv. Dále uvedl, že podle rozsudku odvolacího soudu převážil zájem žalobců nad jeho zájmem realizovat jednu ze základních lidských potřeb (potřebu bydlení), což je podle jeho názoru v rozporu s §2 odst. 2 a §3 odst. 1 obč. zák. Podle názoru dovolatele nemůže být dohoda o výměně bytů považována za neplatnou i z toho důvodu, že „v případě neplatnosti dohody o výměně bytů by nadále trvalo nájemní právo účastníků k bytům, které užívali před uzavřením dohody“; toto je však v dané věci nerealizovatelné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání není přípustné, a pokračovali, že ačkoliv žalovaný odkázal na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti převážně polemizuje toliko se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a nespecifikuje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Navrhli, aby dovolací soud dovolaní „zamítl“.
Ve vyjádření ze dne 8. prosince 2005 (doručeném soudu prvního stupně dne 9. prosince 2005) dovolatel reagoval na vyjádření žalobců a upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, které se zabývá problematikou zajištění bytové náhrady při vyklizení bytu za situace, kdy vyklizovaný v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení. S odkazem na toto rozhodnutí zdůraznil, že „není možno po něm požadovat, aby předmětný byt vyklidil bez poskytnutí bytové náhrady s ohledem na skutečnost, že od ledna 1994 užíval předmětný byt v dobré víře, že mu svědčí právo nájmu k bytu“.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. června 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Nepřehlédl ani to, že ve smyslu §242 odst. 4 o.s.ř. může účastník měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen po dobu trvání lhůty k dovolání, tedy v daném případě do pondělí 10. října 2005 (§57 odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.). Za tohoto stavu proto nemohl přihlížet k námitkám obsaženým ve vyjádření žalovaného ze dne 8. prosince 2005 (doručeném soudu prvního stupně dne 9. prosince 2005), tj. ve vyjádření evidentně sepsaném a podaném u soudu prvního stupně až po uplynutí lhůty k dovolání.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro závěr, že dohoda ze dne 15. prosince 1994 je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. V tomto směru odvolacímu soudu vytkl, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Tím fakticky uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jak správně namítli žalobci. Výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. V této souvislosti nelze ani opomenout, že také v případě, kdy soud zjišťuje obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozoval nesprávnost závěru, že dohoda ze dne 15. prosince 1994 je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
K argumentaci žalovaného, že jeho nájemní právo k bytové jednotce se odvíjí od platně uzavřené nájemní smlouvy, je zapotřebí uvést, že v rozsudku ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že ke dni splnění dohody o výměně bytů (§716 obč. zák.) vstupují účastníci dohody (nájemci) ve výměnou získaných bytech do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem; ke stejnému okamžiku jim zaniká dosavadní nájemní vztah ke směňovanému bytu. Podmínkou vzniku nájemního poměru k výměnou získanému bytu není uzavření nové nájemní smlouvy. Je přitom podle názoru dovolacího soudu nerozhodné, že na těchto názorech se soudní praxe ustálila až po uzavření dohody ze dne 15. prosince 1994 a nájemní smlouvy ze dne 4. ledna 1995.
Žalovaný v dovolání rovněž namítl, že zájem žalobců převážil nad jeho zájmem realizovat jednu ze základních lidských potřeb (potřebu bydlení), což je podle jeho názoru v rozporu s §2 odst. 2 a §3 odst. 1 obč. zák. Tím měl zřejmě na mysli otázku zamítnutí žaloby na vyklizení pro rozpor s dobrými mravy. Zde je však zapotřebí uvést následující. Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu; ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 3 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu