ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3135.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3135/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti žalovaným 1/ A. N. a 2/ H. K. , zastoupeným JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku – Místku, Farní 19, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 15 C 197/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 42 Co 320/2009-73, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 42 Co 320/2009-73, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 24. března 2009, č. j. 15 C 197/2008-47, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku – Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku – Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. března 2009, č. j. 15 C 197/2008-47, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku „objekt bydlení č. p. 335 na pozemku parc. č. st. 599 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 132 m2 v R., pozemek parc. č. st. 599 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 132 m2, pozemek parc. č. 131/26 – zahrada o výměře 643 m2, a to včetně součástí a příslušenství, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek – Místek, pro k. ú. R.“ (dále jen „dům č. p. 335“ a „pozemky“ či „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za zjištěno, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, že na základě dohody uzavřené s žalobcem na podzim 2004 (dále jen „Dohoda“) užívají žalovaný (švagr žalobce) a žalovaná (družka žalovaného) pozemky a v domě č. p. 335 dvě bytové jednotky, že podle Dohody měli nemovitosti užívat za jejich údržbu, přičemž měli hradit náklady na služby spojené s jejich užíváním, a že žalobce zaslal žalovaným výpověď ze dne 12. března 2008, čímž fakticky odvolal souhlas s užíváním nemovitostí žalovanými. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že v případě Dohody nemůže jít o platnou nájemní smlouvu (ve smyslu §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření dohody – dále jen „obč. zák.“) už proto, že v ní nebyla sjednána žádná úplata za užívání nemovitostí. V návaznosti na to však rovněž dovodil, že nešlo ani o smlouvu o výpůjčce ve smyslu §659 a násl. obč. zák., neboť zde scházela bezplatnost užívání (podle Dohody mělo jít o užívání za údržbu nemovitostí a žalovaní měli hradit služby spojené s jejich užíváním). Poté uzavřel, že s přihlédnutím k uvedenému užívali žalovaní předmětné nemovitosti se souhlasem žalobce a že pokud žalobce zasláním výpovědi ze dne 12. března 2008 svůj souhlas fakticky odvolal, užívají je bez právního důvodu. Proto žalobě na vyklizení – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl. Současně konstatoval, že vyklizení nelze za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. podmínit zajištěním bytové náhrady, neboť „stanovením této vázanosti na zajištění náhradního bytu by soud založil žalovaným více práv než mají“ ; ke splnění vyklizovací povinnosti však žalovaným stanovil delší (dvouměsíční) lhůtu.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 42 Co 320/2009-73, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právními názory, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Za správný pokládal i názor, který soud prvního stupně zaujal s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k otázce bytové náhrady, a za dostačující považoval i dvouměsíční lhůtu stanovenou ke splnění vyklizovací povinnosti. Dodal, že – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – je vyloučeno, aby „doživotní užívání“ bylo chápáno jako dočasné (ve smyslu §659 obč. zák.), neboť takový výklad by odporoval smyslu smlouvy o výpůjčce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Především zpochybnili správnost právního názoru, který soudy obou stupňů učinily s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k otázce bytové náhrady. V této souvislosti uvedli, že manželka žalobce obnovila styky se svým bratrem (s žalovaným), že z tohoto důvodu se přestěhovali z P., kde prodali byt, a s žalobcem se dohodli, že v domě č. p. 335 mohou bydlet až do smrti, že žalovaná také změnila zaměstnání a že nyní jinou možnost bydlení nemají. Dále uvedli, že závěr odvolacího soudu o tom, že nebyla splněna podmínka bezplatnosti, nevychází z provedeného dokazování, že dokazováním před soudem prvního stupně bylo pouze prokázáno, že účastníci se dohodli na podnikání v nemovitosti žalobce, že ani z výslechu žalované nevyplynulo, že by za užívání nemovitostí poskytovali žalobci protiplnění, že veškerá plnění plynula pouze z dohody o podnikání, ze kterého měl mít žalobce majetkový prospěch, že je nutné se zabývat obsahem osobního závazku žalobce a že pokud je smlouva uzavřena na dobu života, jedná se o smluvní vztah uzavřený na dobu určitou. Nakonec namítli, že k prokázání místa uzavření smlouvy a zejména k prokázání skutečnosti, jaká smlouva byla uzavřena, byly navrženy důkazy výslechem svědků manželů P., kteří byli přítomni uzavření smlouvy, jakož i dotazem na Obecní úřad v R., avšak tyto důkazy nebyly provedeny. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek, zdůraznil, že žalovaní mohou uzavřít smlouvu o nájmu jiného bytu, v němž by mohli uspokojovat potřebu bydlení, popřípadě smlouvu o podnájmu, poukázal na to, že žalovaní dům č. p. 335 a jeho vybavení poškodili, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – brojí proti potvrzujícímu rozsudku v obou jeho výrocích, tedy nejen proti vyklizovacímu výroku, nýbrž i proti výroku vztahujícímu se k otázce bytové náhrady. Zde je zapotřebí připomenout, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 1. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný pod C 549 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost dovolací soud už na tomto místě dodává, že v soudní praxi není pochyb o tom, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007). Podle názoru dovolacího soudu lze uvedené judikatorní závěry bez dalšího vztáhnout i na vyklizení nemovitosti sloužící k bydlení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Z toho vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. lze jako způsobilý uplatnit zásadně jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., výjimečně pak také dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (který však – s přihlédnutím k obsahu dovolání /§41 odst. 2 o. s. ř./ – nebyl uplatněn); nezpůsobilým pak je dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Zpochybnili-li proto dovolatelé názor odvolacího soudu o nedostatku jejich právního titulu k užívání nemovitostí poukazem na to, co bylo obsahem Dohody a vůle účastníků v Dohodě obsažené a jak měla být tato vůle interpretována, napadli – za použití §241a odst. 3 o. s. ř. – správnost skutkového (nikoliv právního) názoru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
Nad rámec uvedeného dovolací soud přes to dodává, že jedním ze základních pojmových znaků nájemní smlouvy (a tudíž i smlouvy o nájmu bytu) je její úplatnost (§663 a §685 obč. zák.); smlouvu umožňující bezplatné užívání věci po dohodnutou dobu lze posoudit pouze jako smlouvu o výpůjčce (§659 a násl. obč. zák.), přičemž předmětem takové smlouvy může být i byt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2010, sp. zn. 26 Cdo 376/2009).
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze však přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, že hypotéza ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. bude dostatečně naplněna již tím, že vyklizovací povinnost dovolatelů bude vázána na dvouměsíční (tj. delší než patnáctidenní) lhůtu k vyklizení (a nikoli na zajištění bytové náhrady). Uvedená otázka je totiž soudy rozhodovány rozdílně, byť v tomto ohledu byla již soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k němuž odvolací soud nepřihlížel). Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelé uplatnili rovněž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k uvedenému nelze souhlasit s názorem (vysloveným soudy obou stupňů), že vyklizení nemůže být za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. podmíněno zajištěním bytové náhrady (neboť „stanovením této vázanosti na zajištění náhradního bytu by soud založil žalovaným více práv než mají“ ) . Uvedený názor je totiž v příkrém rozporu s již ustálenou judikaturou specifikovanou v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí. Ve vztahu k otázce bytové náhrady byl tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. užit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve výroku o bytové náhradě. Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu (viz výklad shora). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. března 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu