ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.3200.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3200/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) P. K., a b) M. K., zastoupených advokátem , proti žalované M. P., zastoupené advokátem , o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 123/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2006, č.j. 51 Co 4/2006-39, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2006, č.j. 51 Co 4/2006-39, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 7. 2005, č.j. 17 C 123/2005-21, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 12,
I. kategorie, ve III. podlaží domu v P., V., o velikosti 2+1 s příslušenstvím (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a uložil žalované byt vyklidit do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěno náhradní ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky předmětného domu, přičemž v něm obývají jeden z 18 bytů, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) chová v bytě od roku 1996 psa, který nadměrně štěká a vyje, a to i v pozdních hodinách, že nájemce bytů v domě tento stav obtěžuje a stresuje, že opakovaně žádali žalovanou o zjednání nápravy, avšak tato reagovala agresivně a vulgárně, že 16 obyvatel domu podalo v září roku 2003 stížnost na žalovanou pro nadměrný štěkot psa na Ú. m. č. P., který jim sdělil, že jednání žalované nenaplňuje skutkovou podstatu přestupku, ale může být důvodem výpovědi z nájmu bytu, že svědek H., nájemce bytu v domě, podal kvůli štěkotu psa v pozdních hodinách v září roku 2004 a v červnu roku 2005 oznámení na policii, která žalované domluvila, a že žalobci opakovaně ústně i písemně upozornili žalovanou na to, že její pes ruší ostatní nájemce a požádali ji o sjednání nápravy, avšak bezvýsledně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná svým jednáním přes výstrahu narušuje dobré mravy a soužití v domě, a že je tedy naplněn důvod výpovědi z nájmu bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Povinnost žalované k vyklizení bytu vázal podle §712 odst. 5 obč. zák. na zajištění náhradního ubytování, když přihlédl k tomu, že s žalovanou v bytě bydlí zletilá dcera, která studuje a je na ni odkázána výživou.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 3. 2006, č.j. 51 Co 4/2006-39, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl; současně rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že pes žalované svým štěkotem a vytím nad míru obvyklou obtěžoval ostatní obyvatele domu, i s jeho právním závěrem ohledně naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. jak v době doručení výpovědi z nájmu, tak v době rozhodování soudu prvního stupně. S poukazem na to, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně došlo „k podstatné změně skutkového stavu věci“, když měl za prokázáno, že pes žalované se v jejím bytě od srpna roku 2005 nenachází (dle jejího tvrzení byl na ulici odcizen svědkem H.),
a tudíž ostatní nájemci nejsou rušeni jeho štěkotem, se odvolací soud zabýval otázkou výkonu práva žalobců z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že „pro tentokrát“ lze ve prospěch žalované aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
a odepřít žalobcům právo na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, ačkoliv výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. byl v době doručení výpovědi z nájmu bytu naplněn. Přihlédl k věku a sociálním poměrům žalované, a k tomu, že v bytě s ní bydlí zletilá dcera, která je na ni odkázána výživou, neboť studuje vysokou školu. Zohlednil také skutečnost, že žalovaná – až na rušení klidu v domě štěkotem psa, které již odpadlo – v době rozhodování soudů plnila své ostatní povinnosti nájemce bytu řádně. Ve vztahu k žalobcům přihlédl k tomu, že jim jako pronajímatelům odepřením práva výpovědi z nájmu bytu nevznikne podstatná újma; proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu „pro tentokrát“ zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a uplatnili v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vyjadřují přesvědčení, že tvrzení žalované o ztrátě psa je pouze účelové a sleduje cíl, aby jí zůstal zachován nájem bytu, a že jakmile nebude možné žádným řádným ani mimořádným opravným prostředkem zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, pes se do bytu žalované okamžitě vrátí. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost jeho úvahy ohledně posouzení okolností věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a namítají, že situace se tak stane neřešitelná. Poukazují na to, že uvedené ustanovení bylo ve prospěch žalované aplikováno již podruhé, když naprosto shodně tentýž soud odůvodnil i zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu již v roce 2002 („23 C 345/2001-25 ze dne 16. 4. 2002“). Podle jejich názoru již samotný výraz „pro tentokrát“ neumožňuje podobnou mírnost uplatňovat opakovaně. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo zamítnuto. Rozsudek odvolacího soudu je podle jejího názoru v souladu s ustanovením §3 obč. zák., protože odpadl důvod k výpovědi podle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák.; pes již nemůže rušit nájemníky v domě, neboť byl odcizen a utracen.
V podání ze dne 5. 9. 2006 (doručenému Nejvyššímu soudu dne 15. 9. 2006) žalobci uvedli, že okamžitě po právní moci rozsudku se pes do bytu žalované vrátil
a ostatní nájemníky opětovně rušil ve stejné míře jako dříve, a že po podání dovolání žalovaná psa opět přemístila na jim neznámé místo. K uvedeným tvrzením však nelze přihlédnout, neboť dovolání může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání
a nelze v něm uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (srov. §241a odst. 4 o.s.ř., §241b odst. 3 věta první, §242 odst. 4 o.s.ř.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníky řízení
(§240 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že vyhovění žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu by – vzhledem k okolnostem, jež považoval za rozhodné – bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přičemž dovolatelé tento právní závěr zpochybnili.
Ustanovení 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak i důvody na straně pronajímatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura č. 8/1997); je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
Odvolací soud v souzené věci považoval za okolnosti rozhodné pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na straně žalobců to, že jim v důsledku zamítnutí žaloby „nevznikne podstatná újma“, na straně žalované to, že pes, kterého chová, se již v bytě nenachází a tudíž ostatní nájemce neruší; poukázal rovněž na rodinné poměry žalované a na to, že jinak řádně plní povinnosti vyplývající z nájmu bytu.
Odvolacímu soudu nelze přisvědčit, pokud přisoudil rozhodný význam okolnosti, že pes, kterého žalovaná v bytě chovala, se zde již nevyskytuje. Nelze totiž přehlédnout, že k odstranění závadného stavu nedošlo z iniciativy samotné žalované jako nájemkyně bytu (dle jejího tvrzení jí byl pes odcizen), např. proto, že by si sama uvědomila, že nemůže obtěžovat výkonem svého práva nad míru přiměřenou poměrům ostatní nájemce bytů v domě, ale ani to, že žalovaná po dobu několika let (přes upozornění ze strany ostatních nájemců bytů v domě, ze strany orgánu státní správy
a policie, a v neposlední řadě též ze strany pronajímatele) porušovala svoji povinnost nájemce vyplývající z ustanovení §689 obč. zák. Odvolacímu soudu rovněž tak nelze přisvědčit, pokud nepřihlédl k okolnostem na straně pronajímatelů (žalobců)
a nezabýval se jejich oprávněnými zájmy jako vlastníků předmětného domu, (tj. i jejich zájmem na řádném využívání jejich majetku). V této souvislosti nelze též přehlédnout, že pronajímatel je povinen ve smyslu §687 odst. 1 obč. zák. zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, mimo jiné tedy zajistit, aby užívání bytů nebylo rušeno nadměrným hlukem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1325/2005); podání žaloby v dané věci tak bylo i v zájmu ostatních nájemců bytů v domě.
Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je tak neúplné a proto i nesprávné; dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl tudíž uplatněn oprávněně.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1,
§226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu