ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3208.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3208/2022-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ P. Z. , bytem XY, a b/ M. Č. , bytem XY, zastoupených Mgr. Tomášem Barejškou, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované KS Property s.r.o. , se sídlem v Praze 8 – Libni, Braunerova 563/7, IČO: 28411072, zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, o zaplacení částky 450.544,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 121/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022, č. j. 21 Co 39/2022-210, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.436,- Kč k rukám Mgr. Tomáše Barejšky, advokáta se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaná zaplatila částku 450.544,- Kč s příslušenstvím. Částku 289.750,- Kč požadovali z titulu dlužného nájemného a částku 160.794,- Kč z titulu dlužných zálohových plateb na služby a energie.
Podáním doručeným soudu dne 8. července 2021 vzali zpět žalobu o zaplacení částky 160.794,- Kč s příslušenstvím (tj. ohledně dlužných zálohových plateb na služby a energie) a Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 15. července 2021, č. j. 26 C 121/2020-163, řízení co do částky 160.794,- Kč zastavil. Poté rozsudkem ze dne 19. října 2021, č. j. 26 C 121/2020-177, ve spojení s usnesením ze dne 16. února 2022, č. j. 26 C 121/2020-202, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 289.750,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a zastavil řízení ohledně tam specifikovaného úroku z prodlení z částky 160.794,- Kč (výrok III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. května 2022, č. j. 21 Co 39/2022-210, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání žalované (dovolatelky) proti výroku I. citovaného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 289.750,- Kč s příslušenstvím, k němuž se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). K doplňku dovolání ze dne 2. listopadu 2022 dovolací soud nepřihlížel, neboť byl podán až po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty (viz §241b odst. 3 větu první ve spojení s §240 odst. 1 o. s. ř.).
V rozsudku ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že poučení podle §118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku z 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněném pod č. 68/2011 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud vyložil, že poučovací povinnost podle §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném podle §114c o. s. ř., a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. V usneseních z 1. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, a z 3. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011, pak Nejvyšší soud doplnil, že účastník, který se jednání neúčastnil, dobrodiní poučení podle §118a o. s. ř. ztrácí (srov. také usnesení Nejvyššího soudu z 9. srpna 2017, sp. zn. 32 Cdo 1740/2017). Způsobil-li tedy účastník svojí nepřítomností u soudu, že se mu příslušného poučení nedostalo, a soud jednal v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti, mohl věc projednat a rozhodnout, přičemž v takové situaci se vychází z obsahu spisu a z provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 7. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 3945/2013, a z 24. září 2019, sp. zn. 23 Cdo 2611/2019). Dovolací soud se ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky od těchto judikatorních závěrů neodchyluje.
V projednávané věci se žalovaná žádného jednání před soudem prvního stupně osobně nezúčastnila. Svou nepřítomnost sice vždy řádně a včas omluvila, avšak ani v jednom případě nepožádala o odročení jednání z důležitého důvodu; námitky, že její jednatel pobýval v zahraničí a že se v důsledku celosvětové pandemie Covid-19, která prakticky znemožnila cestování, nemohl jednání zúčastnit, jsou proto v této fázi řízení již bez právního významu. Je také nepodstatné, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla zastoupena advokátem, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by jí v udělení plné moci bránila jakákoliv okolnost, což ostatně ani sama v dovolání netvrdí; navíc v odvolacím řízení advokátovi plnou moc k zastupování udělila. Jestliže se tedy dovolatelka jednání před soudem prvního stupně nezúčastnila a nepožádala ani (z důležitého důvodu) o jeho odročení, ba navíc žádala o jednání v nepřítomnosti, bylo nepřípustné, aby soud prvního stupně z vlastní iniciativy odročil jednání toliko za účelem poskytnutí zmíněného poučení (a to i v případě, že by důležitý důvod k odročení jednání byl ve skutečnosti dán). Současně nebyl oprávněn ani povinen poskytnout jí zmíněné poučení jinak (při jiném úkonu), neboť dotčené ustanovení upravuje poučovací povinnost soudu pouze při jednání , nikoliv také kupř. písemným podáním zaslaným datovou schránkou, jak míní dovolatelka. Právní názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně jí nemohl poskytnout poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť se sama o tuto možnost připravila, je tudíž v souladu s výše citovanou judikaturou. Lze již jen dodat, že poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nemohl dovolatelce poskytnout ani odvolací soud, neboť splnění této povinnosti by bylo možné jen s uplatněním nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod č. 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 větu první o. s. ř. a contrario ). Právě takové (nezpůsobilé) důvody dovolatelka rovněž uplatnila, neboť se především pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu (zejména ohledně okamžiku ukončení nájemního vztahu) a nesouhlasila ani se způsobem hodnocení důkazů (obzvláště Dohody o ukončení smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání – dále jen „Dohoda“). Ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. však nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, mají oporu v provedených důkazech; nejsou tudíž vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Konečně dovolacími výtkami, že soud prvního stupně neprovedl důkaz výpovědí svědka M. S., že jí bez jakéhokoli odůvodnění nezaslal Dohodu, o niž žádala, že se jí ani písemnou výzvou nedotázal na její stanovisko k tomuto důkazu, že se soudy obou st v odůvodněních svých rozsudků nevypořádaly s jejími tvrzeními ohledně svědka S. a s tím souvisejícími skutečnostmi, a že v důsledku zmíněných pochybení byla porušena její ústavně zaručená práva na rovné postavení v řízení a na spravedlivý proces (ve smyslu závěrů vyslovených Ústavním soudem v jeho nálezu z 13. června 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03), pak dovolatelka ve skutečnosti uplatnila vady řízení. Ani ty však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., totiž dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. K namítanému porušení dovolatelčiných základních práv pak zbývá pro úplnost dodat, že bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání jen proto, že tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavních práv; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 14. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, z 28. července 2020, sp. zn. 33 Cdo 1867/2020, či z 3. května 2022, sp. zn. 26 Cdo 753/2022).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu