ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3260.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3260/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně A. H. , zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Pankráci 58, proti žalované Brasilia, s.r.o. , se sídlem Praha 1, Vězeňská 5, zastoupené JUDr. Petrem Harmachem, advokátem se sídlem Praha 6, Puškinovo náměstí 14, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 12 C 105/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2009, č. j. 30 Co 555/2008-65, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2009, č.j. 30 Co 555/2008-65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 8. 2008, č. j. 12 C 105/2007-32, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 6.2., sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně, předsíně, lázně, balkonu a sklepa, ve 3. patře domu v ulici V. k., P. 1 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), dané dne 19. 7. 2007 z důvodů uvedených v ust. §711 odst. 2 písm. a) obč.zák.; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 2. 2009, č.j. 30 Co 555/2008-65, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaná (vlastnice předmětného domu) dala žalobkyni (nájemkyni předmětného bytu) dopisem ze dne 19. 7. 2007 výpověď z nájmu předmětného bytu (dále též „Výpověď“), v níž bylo (mimo jiné) uvedeno, že: „Vzhledem k tomu, že přes písemnou výstrahu hrubě porušujete dobré mravy v domě tím, že odmítáte vpustit oprávněné osoby do bytu č. 6.1., dávám Vám tímto … výpověď z nájmu bytu č. 6.2. …, a to dle §711 odst. 2 písm. a) obč.z .“, že předmětný byt je bytem aministrativně rozděleným a má s bytem č. 6.1. společnou koupelnu, WC a společný vstup z chodby, a že popsané jednání žalobkyně trvalo nejen ke dni dání (doručení) výpovědi, ale i během celého soudního řízení v dané věci. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Výpověď vyhovuje všem zákonným náležitostem a je platným právním úkonem. Zatímco však soud prvního stupně dovodil, že jednání žalobkyně, která svým jednáním „porušuje svoji právní povinnost nerušit vlastníka domu ve výkonu jeho vlastnického práva …. lze právně kvalifikovat i jako hrubé porušování dobrých mravů v domě ve smyslu …. §711 odst. 1 písm. a) obč. zák.“ (míněno občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – dále opět „obč.zák.“), odvolací soud dospěl k závěru, že takto vymezený výpovědní důvod je upraven v ustanovení §711 odst. 2 písm. b) obč.zák. Uvedl dále, že „ke splnění zákonného požadavku uvedení výpovědního důvodu (§711 odst. 3 obč.zák.) postačí, když pronajímatel ve výpovědi z nájmu bytu uvede skutečnosti, které individualizují podmínky v zákoně uvedeného výpovědního důvodu. Není přitom bezpodmínečně nutný výslovný odkaz na konkrétní zákonné ustanovení.“ Jestliže tedy v dané věci žalovaná založila Výpověď na skutečnosti, že „… žalobkyně odmítá vpustit oprávněné osoby do bytu č. 6.1…“, vymezila uplatněný výpovědní důvod dostatečně; okolnost, že neodkázala na ustanovení §711 odst. 2 písm. b) obč.zák., ale na jiné zákonné ustanovení (§711 odst. 2 písm. a/ obč.zák.), nečiní Výpověď neplatnou. Její neplatnost nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že předmětný byt je částí administrativně rozděleného bytu, neboť vzniklo-li k němu žalobkyni právo nájmu (což nebylo sporováno), může dojít k jeho zániku z důvodů uvedených v zákoně (§710 a násl. obč.zák.). Na základě toho rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, byť vyjádřil nesouhlas s jeho názorem, že ve Výpovědi vymezené (a v řízení prokázané) jednání žalobkyně naplňuje výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. a) obč.zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. V dovolání nejprve obsáhle popisuje okolnosti, týkající se vstupu do bytu č. 6.1. a uvádí, že rozhodnutí v projednávané věci má po právní stránce zásadní význam, který spatřuje v tom, že „není možné vypovědět nájem administrativně rozděleného bytu způsobem, jak učinil žalovaný“. Namítá, že Výpověď je neplatná zejména proto, že neporušuje dobré mravy ve smyslu ustanovení §711 odst. 2 písm. a) obč.zák. a odvolacímu soudu vytýká, že pochybil, pokud kvalifikoval její jednání jako naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák., ačkoliv žalovaná posléze uvedený výpovědní důvod nespecifikovala. Dovozuje, že neexistuje zákonem uložená povinnost umožnit pronajímateli kdykoliv vstup do bytu, ale pouze za přesně stanovených podmínek, jež v dovolání popisuje s poukazem na konkrétní poměry administrativně rozděleného bytu. Existenci vady řízení pak spatřuje v tom, že se soud těmito poměry nezabýval, ani neučinil odpovídající skutková zjištění ohledně jejího zdravotního stavu. Uvádí, že pokud jde o právní posouzení věci, „lze si položit otázky“, jež rozvádí pod body 1) až 5), a současně na ně formuluje odpovědi. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. února 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož se dovolatelka dovolává.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. nelze při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. přihlížet. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu ohledně platnosti Výpovědi, a z něho vyplývající závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolací soud je toho názoru, že napadenému rozhodnutí lze přiznat zásadní právní významu podle §237 odst. 3 o.s.ř., neboť řeší otázku, jež nebyla dosud (v poměrech nastalých po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb.) v rozhodovací praxi dovolacího soudu výslovně řešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř.; tyto vady nebyly v dovolání namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu. Dovolatelka sice namítá existenci tzv. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), nicméně z níže uvedeného vyplyne, že jejich případná existence nemohla být z hlediska právního posouzení věci právně relevantní. Dovolací soud se proto zabýval dalším uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §710 odst. 1 obč.zák. nájem bytu zanikne (též) písemnou výpovědí.
Pronajímatel může vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu z důvodů stanovených v zákoně (§711 odst. 1 a 2 obč.zák.).
V soudní praxi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/20008, z 12. 5. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4111/2008, a z 15. 7. 2010, sp.zn. 26 Cdo 2950/2009) nejsou žádné pochybnosti o tom, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu (v tomto případě bez přivolení soudu) je jednostranným hmotněprávním úkonem pronajímatele a musí tudíž splňovat obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.), tj. i požadavek určitosti.
Vedle toho musí obsahovat též náležitosti specifikované v ustanovení §711 odst. 3 věty druhé obč. zák., tedy i (dostatečně určité) vymezení výpovědního důvodu.
Tomuto zákonnému požadavku pronajímatel dostojí nejen tím, že v písemné výpovědi odkáže na ustanovení §711 odst. 2 písm. a) až e) obč. zák., nýbrž i tím, že použitý výpovědní důvod (nejlépe odkazem na příslušné ustanovení) skutkově vymezí (uvede skutečnosti, které v poměrech dané věci individualizují podmínky v zákoně uvedeného a ve výpovědi použitého výpovědního důvodu, tj. skutečnosti, které ho v daném případě zakládají) tak, aby tento skutek – byl nezaměnitelný s jiným skutkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp.zn. 26 Cdo 4548/2008).
Při posouzení platnosti výpovědi pronajímatele z nájmu bytu dané bez přivolení soudu (§711 obč. zák) z hlediska její určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.), se uplatní ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. o výkladu právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 5. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4111/2008). Z posléze uvedeného ustanovení vyplývá, že právní úkony vyjádřené slovy je nutno vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výkladem totiž nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp.zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je projevená vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
Jak bylo shora uvedeno, v projednávané věci bylo součástí skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud (i soud prvního stupně), též zjištění o obsahu Výpovědi včetně vymezení uplatněného výpovědního důvodu, Zatímco soud prvního stupně takto vymezený výpovědní důvod podřadil pod ustanovení §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. (v souladu s tím, jak byl v textu Výpovědi formulován), odvolací soud – z obsahu téže listiny – dovodil, že pronajímatel (žalovaný) uplatnil výpovědní důvod §711 odst. 2 písm. b) obč.zák., a že jeho existence byla v řízení prokázána.
Dovolací soud uvedený názor odvolacího soudu nesdílí, a to především z toho důvodu, že nerespektuje pravidla vyplývající z ustanovení §35 odst. 2 obč.zák., a jeho výklad právního úkonu (Výpovědi) nahrazuje – bez ohledu na jazykový projev – v konečném důsledku vůli toho, kdo jej učinil.
V této souvislosti nelze také přehlédnout specifika současné právní úpravy výpovědi pronajímatele z nájmu bytu, kdy po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., pronajímatel může (v případech zákonem stanovených) vypovědět nájem bytu, aniž by k tomu potřeboval rozhodnutí (přivolení) soudu. Ukončení nájemního vztahu k bytu je tak v uvedených případech v dispozici jeho subjektů a ingerence soudu je omezena na rozhodování o případném návrhu nájemce na určení neplatnosti výpovědi (§711 odst. 5 obč.zák.). To klade pochopitelně vyšší nároky na náležitosti výpovědi z nájmu bytu, včetně vymezení výpovědního důvodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1109/2009), jímž jsou vázáni jak subjekty nájemního vztahu, tak i soud v řízení o určení neplatnosti výpovědi. Nájemci musí být známo, z jakého důvodu je mu dávána výpověď z nájmu, a to i proto, aby mohl zvážit podání žaloby podle §711 odst. 5 obč.zák., a aby v případném soudním řízení dostal své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, a měl taktéž možnost odpovídajícím způsobem právně argumentovat. Soud projednávající žalobu na neplatnost výpovědi z nájmu bytu přezkoumává náležitosti tohoto právního úkonu, a to i hlediska vymezení výpovědního důvodu s přihlédnutím ke stavu, jaký zde byl v době, kdy byl učiněn; není tedy oprávněn, a to ani za pomoci výkladu (§35 odst. 2 obč.zák.) „překvalifikovat“ uplatněný výpovědní důvod. Nepřichází ani v úvahu, aby pronajímatel v soudním řízení o takovéto žalobě změnil (formou nové výpovědi) uplatněný výpovědní důvod, neboť není vzhledem ke svému procesnímu postavení oprávněn disponovat s předmětem řízení.
Nezbývá tedy než uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. k dalšímu řízení (byť sdílí jeho závěr, že se v dané věci nejedná o výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. a/ obč.zák.).
Právní názor odvolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu