ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.339.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 339/2021-1144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně I. L. , narozené XY, s místem podnikání v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1599/13, proti žalované Vítkov Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, IČO 26429586, zastoupené Mgr. Danielem Tobolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, o zaplacení 119.550 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 255/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2020, č. j. 19 Co 388/2017-1006, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 10. 2020, č. j. 19 Co 388/2017-1006 (poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 17. 1. 2018, č. j. 19 Co 388/2017-870, ohledně zaplacení částky 119.500 Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. 26 Cdo 2167/2018-929), potvrdil výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (soud prvního stupně) ze dne 23. 1. 2017, č. j. 22 C 255/2007-803, jímž zamítl žalobu co do částky 119.550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7 % od 2. 2. 2007 do zaplacení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Předně je třeba zdůraznit, že námitkami, jimiž dovolatelka zpochybnila správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování [že v předmětném období užívala daný nebytový prostor a spotřebovala plnění spojené s jejich užívání (dále jen „služby“), které byly sjednány v (neplatné) smlouvě o nájmu uzavřené mezi účastníky dne 1. 2. 2005], zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně) prostřednictvím skutkových námitek a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Takový jiný dovolací důvod uplatnila rovněž námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami a že své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.). Pouze pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a jejich skutkové závěry odpovídají obsahu spisu.
Přípustnost dovolaní nezakládá ani námitka, že podle ustálené rozhodovací praxe není rozestavěná nebytová jednotka věcí v právním smyslu a že doposud nezkolaudovanou nebytovou jednotku lze vlastnit, nelze ji však užívat. Na řešení těchto právních otázek rozhodnutí odvolacího soudu totiž nespočívá.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je založeno na řešení otázky existence bezdůvodného obohacení žalované, které mělo vzniknout zaplacením záloh na služby (v letech 2005, 2006) podle neplatné smlouvy o nájmu nebytové jednotky.
Jak výslovně stanoví §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a jak je zřejmé i ze závěrů, k nimž dospěl dovolací soud v předcházejícím rozhodnutí v této věci (viz rozsudek sp. zn. 26 Cdo 2167/2018), důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Nájemní smlouva, na základě které dovolatelka zaplatila zálohy na služby, byla absolutně neplatná, a proto z ní povinnost platit tyto sjednané zálohy nevznikla. Zároveň však podle skutkových zjištění nalézacích soudů dovolatelka dané služby – na jejichž úhrady byly zálohy určeny – spotřebovala. V době rozhodování soudu již byly služby nejen spotřebovány, ale i vyúčtovány; za plnění dovolatelky (úhradu záloh) tedy bylo žalované poskytnuto protiplnění (poskytnutí služeb). Pro posouzení věci je proto významné, zda dovolatelka skutečně zálohy na služby zaplatila (tato skutečnost nebyla zpochybněna), zda žalovaná dané služby dodala a zda je dovolatelka spotřebovala (případně v jakém rozsahu). Z pohledu těchto (skutkových) závěrů je však nevýznamné, zda předmětná jednotka (ne)byla věcí v právním smyslu, či zda bylo její užívání z pohledu veřejného práva vyloučeno (z důvodu neexistence kolaudačního rozhodnutí). Určující je skutečnost, zda služby byly reálně poskytnuty a spotřebovány. Stejně tak je z daného pohledu nevýznamná i otázka vlastnictví jednotky (spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci), a je proto bezpředmětné zabývat se tím, zda bylo o vlastnictví jednotky závazně rozhodnuto v jiném soudním řízení.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že rozsudkem sp. zn. 26 Cdo 2167/2018 se Nejvyšší soud odchýlil od svých předcházejících právních závěrů vyslovených v rozsudcích sp. zn. 26 Cdo 974/2010 a 26 Cdo 873/2011, aniž by postupoval podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, neboť tato rozhodnutí řeší závazně jiné právní otázky.
Zatímco v rozsudcích sp. zn. 26 Cdo 974/2010 a 26 Cdo 873/2011 se Nejvyšší soud zabýval především otázkou (ne)platnosti předmětné smlouvy o nájmu nebytové jednotky, v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2167/2018 byla Nejvyšším soudem závazně vyřešena zejména otázka způsobu určení výše bezdůvodného obohacení (stanovení hodnoty poskytnutých služeb). Rozsudek sp. zn 26 Cdo 2167/2018 proto citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu nijak neodporuje, navazuje na jejich závěr o absolutní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy a tento dále rozvíjí. Rozhodnutí odvolacího soudu je přitom se všemi uvedenými rozsudky dovolacího soudu v souladu. Nelze tak přisvědčit ani tvrzení dovolatelky, že odvolací soud nerespektoval závazné právní závěry Nejvyššího soudu.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu