ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2167.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 2167/2018-929
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně I. L. , narozené XY, bytem XY, IČO XY, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně A. L. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované Vítkov Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, IČO 26429586, o 121.542 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 255/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018, č. j. 19 Co 388/2017-870, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018, č. j. 19 Co 388/2017-870, vyjma výroku, jímž ohledně částky 1.992 Kč s příslušenstvím potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. ledna 2017, č. j. 22 C 255/2007-803, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou došlou soudu dne 2. 2. 2007 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 121.542 Kč se zákonným úrokem z prodlení od podání žaloby. Tvrdila, že s žalovanou (pronajímatelkou) uzavřela dne 1. 2. 2005 smlouvu o nájmu nebytových prostor v I. nadzemním podlaží budovy č. p. XY nacházející se na pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „Smlouva“ a „Nebytový prostor“), za účelem provozování lékárny základního typu. Smlouva však nabyla účinnosti až 11. 1. 2006, kdy byl Nebytový prostor za tímto účelem kolaudován, částky, které do té doby zaplatila za nájemné a plnění spojené s užíváním Nebytového prostoru (dále též jen „služby“) by jí měla proto žalovaná vrátit, neboť představují bezdůvodné obohacení.
Rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 873/2011, dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 19 Co 285/2009, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že Smlouva je neplatná.
Rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 19 Co 388/2017-870, odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soud prvního stupně) ze dne 23. 1. 2017, č. j. 22 C 255/2007-803, co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky „1.992 Kč s příslušenstvím“, potvrdil a ve zbývající části ho změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 119.550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7% ročně od 2. 2. 2007 do zaplacení a náklady řízení před soudy obou stupňů a rozhodl i o náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaná uzavřela s žalobkyní jako nájemkyní dne 1. 2. 2005 Smlouvu o nájmu Nebytového prostoru za účelem provozování lékárny (základního typu), zavázala se, že předmět nájmu jí předá ve stavu ke dni podpisu Smlouvy, žalobkyně na své náklady zajistí stavební povolení, změnu stavby před dokončením, tak aby prostor byl způsobilý k výkonu lékárenské činnosti a kolaudaci. Nájemné si sjednaly za dobu od 1. 2. 2005 do 30. 4. 2005 ve výši 1 Kč, počínaje dnem 1. 5. 2005 ve výši 616 Kč za m 2 měsíčně a daň z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“). Sjednaly si, že za dodávku elektrické energie, tepla, chladu, vody a stočné, odvoz komunálního odpadu (služby měla zajišťovat žalovaná) bude žalobkyně platit zálohu ve výši 35 Kč za m 2 měsíčně a DPH, zálohy budou vyúčtovány, ostatní služby (administrativní a technická správa budovy, ostraha společných prostor a budovy, úklid společných prostor, venkovních ploch, náklady na výtah, požární systémy, udržování hromosvodů, kominické služby, záložní zdroj elektrické energie) budou placeny paušální částkou ve výši 60 Kč za m 2 měsíčně a DPH. Budova, v níž se Nebytový prostor nachází, byla zkolaudována dne 18. 8. 2004, po uzavření Smlouvy žalobkyně na své náklady upravila Nebytový prostor (na jednotlivé práce si sjednala zhotovitele), který pak byl zkolaudován k provozování lékárny dne 11. 1. 2006. Od uzavření Smlouvy do jeho kolaudace zaplatila žalobkyně 44.780,23 Kč na zálohových platbách, 76.760,71 Kč na paušálních platbách a 1,20 Kč na nájem. Dále zjistil, že do 30. 6. 2005 nebyly v Nebytovém prostoru nainstalovány měřiče, dne 27. 7. 2007 bylo provedeno vyúčtování, spotřeba byla rozdělena na období do 30. 6. 2005 - částka za dodávku služeb byla za toto období vypočtena procentuálním matematickým výpočtem (ze zbytkové spotřeby po odečtení spotřeby z podružných měřidel a spotřeby za společné prostory podle jeho plochy) - a od 1. 7. 2005, kdy byla částka vypočtena podle stavu měřičů, v součtu se jednalo o částku 1.992 Kč včetně DPH.
Shodně se soudem prvního stupně posoudil po právní stránce věc podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“) a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že nájemní smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák., ve spojení s §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., neboť Nebytový prostor byl pronajat k účelům, ke kterým nebyl v době uzavření Smlouvy stavebně určen. Ani po jeho následné kolaudaci ke smluvenému účelu tak nemohly z nájemní smlouvy vzniknout žádná subjektivní práva a povinnosti. Nárok žalobkyně proto posoudil podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Uzavřel, že žalobkyně v rozhodném období užívala Nebytový prostor tím, že prováděla stavební práce za účelem vybudování lékárny (o čemž svědčí i spor, který u soudu prvního stupně vede pod sp. zn. 12 C 200/2015 o zaplacení investic vložených do Nebytového prostoru), při kterých odebírala minimálně vodu a elektřinu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však měl za to, že rozsah odběru je zřejmý jen z vyúčtování podle konkrétních měřičů, podle nichž odebrala služby za 1.992 Kč; zbývající „zálohy na služby a poplatky na základě absolutně neplatné“ Smlouvy ve výši 119.550 Kč zaplatila žalobkyně bez právního důvodu, má tak právo na vrácení této částky z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák. Námitku započtení, kterou vznesla žalovaná v podání ze dne 4. 3. 2014, v němž se vyjadřovala k věci a zároveň uvedla, že „z procesní opatrnosti uplatňuje navíc námitku započtení (měla za to, že vůči žalobkyni disponuje pohledávkou z titulu bezdůvodného obohacení za užívání Nebytového prostoru v červenci a srpnu 2010 odpovídající obvyklému nájemnému) pro případ, že by soud vyslyšel věcně skutkovou a právně obrannou argumentaci žalovaného“, nepovažoval za důvodnou. Tuto námitku posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), neboť ji žalovaná uplatnila až za jeho účinnosti, a dospěl k závěru, že jde o námitku podmíněnou, a proto k ní podle §1983 o. z. nelze přihlédnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka sice napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, avšak proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, co do částky 1.992 Kč s příslušenstvím, dovolání podle jeho obsahu zjevně nesměřuje [dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc by ani nebylo přípustné - §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“)]. Měla za to, že otázka, zda lze při absenci podružných měřičů provést vyúčtování poskytnutých služeb procentuálním matematickým výpočtem podle pronajaté plochy, nebyla doposud v rozhodnutích Nejvyššího soudu řešena. Vytýkala odvolacímu soudu, že se nevypořádal se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně užívala Nebytový prostor již od 1. 2. 2005 a konzumovala služby spojené s jeho užíváním. Řadu poskytovaných služeb nelze měřit měřiči, jejich výši je třeba vypočítat poměrně podle pronajaté plochy nebytových prostor, stejně jako je třeba poměrně podle pronajaté plochy z údajů na centrálním měřiči vypočítat spotřebu elektřiny a vody před nainstalováním podružných měřičů. Zároveň namítala, že žaloba ohledně částky 44.780,23 Kč je předčasná, neboť nelze podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve vrácení jednotlivých záloh na služby, ale až bezdůvodného obohacení z vyúčtování, kdy je známa skutečná spotřeba a výše úhrady (odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 2487/07). Měla za to, že v rozhodnutích Nejvyššího soudu nebyla doposud řešena ani otázka, zda součástí bezdůvodného obohacení může být DPH, kterou odvedla státu a kterou si žalobkyně u státu nárokovala. Rozporovala i posouzení námitky započtení odvolacím soudem jako podmíněné. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožnila se skutkovými závěry odvolacího soudu, vyvracela dovolací námitky žalované a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
V průběhu dovolacího řízení byl na majetek žalobkyně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2018, č. j. MSPH 89 INS 18277/2014-A-213, prohlášen konkurs a řízení bylo proto podle §263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů („ins. zák.“), přerušeno (účinek přerušení nastal okamžikem zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku, tedy 27. 12. 2018 v 15.01 hod.). Insolvenčním správcem žalobkyně byla ustanovena JUDr. Milena Bódiová, se sídlem v Ostravě, Jurečkova 1860/4, provozovna Praha 8, Prosecká 524/26. Usnesením ze dne 28. 2. 2019, č. j. 26 Cdo 2167/2018-910, byly účastnice podle §263 odst. 4 ins. zák. vyrozuměny o přerušení řízení a byly poučeny o možnosti navrhnout pokračování v řízení. Protože pokračování řízení navrhla jen žalovaná, zůstala žalobkyně účastníkem řízení.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť při určení výše náhrady za získané bezdůvodné obohacení spotřebováním služeb spojených s užíváním Nebytových prostor, stejně jako při posouzení námitky započtení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na dobu, kdy mělo dojít k bezdůvodnému obohacení – podle předcházejících právních předpisů, tedy podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§3028 odst. 3 o. z.).
Otázkou platnosti Smlouvy se Nejvyšší soud zabýval již ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010 a výše citovaném rozsudku sp. zn. 26 Cdo 873/2011 vydaném v této věci a uzavřel, že smlouva je (absolutně) neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, konkrétně s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., neboť Nebytový prostor byl pronajat k účelu (k provozování lékárny), ke kterému nebyl v době jejího uzavření stavebně určen (v té době měl sloužit jako technická místnost). Tento závěr obstojí i po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 945/2013, uveřejněného pod číslem 66/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že „smlouva o nájmu nebytových prostor je platná i tehdy, je-li sice uzavřena v okamžiku, kdy ještě nebylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, avšak strany ve smlouvě zajistily, že účinnost smlouvy nenastane dříve, než bude vydáno kolaudační rozhodnutí a toto rozhodnutí nabude právní moci“, neboť nic takového si účastnice ve Smlouvě nesjednaly. Smlouva tak nemohla, a to ani po kolaudaci nebytových prostor ke smluvenému účelu užívání, platně založit nájemní poměr.
V řízení bylo zjištěno, že v předmětném období (tj. od uzavření Smlouvy dne 1. 2. 2005 do kolaudace Nebytového prostoru dne 11. 1. 2006) žalobkyně užívala Nebytový prostor, který byl předmětem (neplatné) smlouvy, když ho v souladu se Smlouvou upravovala na své náklady tak, aby byl způsobilý k užívání jako lékárna, a spotřebovávala služby, které byly sjednány ve Smlouvě. Podle Smlouvy za ně měla platit zálohy a paušál, což také (včetně zaplacení nájemného ve výši 1,20 Kč) činila.
Podle ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015) plnění podle neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním podle smlouvy nabyli. Peněžitá náhrada podle §458 odst. 1 obč. zák. za plnění, které není dobře možné vrátit, musí odpovídat hodnotě, za jakou bylo v daném místě a čase a za obdobných podmínek obvykle poskytováno obdobné plnění (obvyklé ceně tohoto plnění). Výše peněžité náhrady se musí odvozovat od prospěchu, jenž byl plněním bez právního důvodu získán, obohacený je tedy povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Při určení výše této náhrady je přitom třeba přihlédnout nejen ke kvantitě plnění, ale též zohlednit skutečnosti snižující kvalitu poskytnutého plnění („vadnost“ poskytnutého plnění, tj. jeho nedostatky), pokud mají za následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného. K bezdůvodnému obohacení dojde jen v rozsahu vyčerpaných služeb, nebyla-li nějaká služba čerpána v plném rozsahu (případně nebyla čerpána vůbec), pak za takovou službu nezaplatí obohacený peněžitou náhradu ve výši plné obvyklé ceny.
Žalobkyně tedy nebyla povinna hradit žalované zálohy a paušály za služby, tak jak byly sjednány v neplatné Smlouvě, protože však služby čerpala, musí za ně zaplatit obvyklou cenu. Není přitom významné, že Nebytový prostor v té době neužívala k provozování lékárny ani že jeho úpravu, k níž se zavázala ve Smlouvě, prováděla za pomoci různých zhotovitelů. Podle ustálené soudní praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2661/2016) je možné bezdůvodné obohacení požadovat pouze po tom, komu bylo pod dojmem platnosti nájemního vztahu poskytováno sjednané plnění (umožněno užívání věci), tedy pouze po účastníkovi neplatné nájemní smlouvy, pro posouzení vztahu účastníků neplatné nájemní smlouvy není rozhodné, jakým způsobem konzumoval „nájemce“ plnění, jehož se mu na základě neplatné nájemní smlouvy dostávalo; smlouva – coby neplatný právní úkon – s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení jen mezi jejími účastníky, kdy každý z nich je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Odvolací soud při stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení, které získala žalobkyně spotřebováním služeb při užívání Nebytového prostoru od 1. 2. 2005 do 10. 1. 2006 (od uzavření Smlouvy do jeho kolaudace), považoval za významné, že do 30. 6. 2005 nebyly v Nebytovém prostoru instalovány měřiče a částka za dodávku služeb byla vypočtena procentuálním matematickým výpočtem, a že teprve až v období od 1. 7. 2005 do 31. 12. 2005 vycházelo vyúčtování služeb (odběr elektřiny, studené a teplé vody) z hodnot, které byly zjištěny z měřičů. Za skutečný odběr služeb žalobkyní v předmětném období pak považoval jen plnění zjištěné z podružných měřičů nainstalovaných v Nebytovém prostoru a částku, která byla vypočtena podle spotřeby na těchto měřičích.
Je pravidlem, že náklady na služby jako je např. dodávka tepla, vody, centralizovaná dodávka teplé vody, elektřina, plyn, se obvykle rozúčtují podle naměřených hodnot na (podružných) měřidlech instalovaných pro daný byt či nebytový prostor. To však neznamená, že by u těch prostor, v nichž podružná měřidla nainstalovaná nejsou, nebylo možné spotřebu stanovit jinak a že by odběratel těchto služeb za ně nemusel zaplatit obvyklou (sjednanou, či jinak stanovenou) cenu. Pokud tedy daný prostor nemá podružné měřiče, je možné spotřebu spočítat náhradním způsobem. Tím může být jakýkoliv matematický výpočet zohledňující dané poměry, tj. zejména náklady poskytovatele služeb, druh služby, velikost prostoru, kam byla služba dodávána, počet osob, které služby odebíraly apod. V případě absence (podružných) měřidel lze tedy vyúčtovat poskytnuté služby např. podle poměru velikosti podlahové plochy nebo podle průměrného počtu osob užívajících daný prostor v zúčtovacím období (srovnej např. §4 a 5 vyhlášky ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2015). Za akceptovatelný tak lze považovat i postup žalované, jestliže vyúčtovala náklady na odběr elektřiny, studené a teplé vody za období, v němž byly naistalovány měřidla v budově a podružná měřidla v některých nebytových prostorách v budově, v Nebytovém prostoru však taková podružná měřidla instalována nebyla, pomocí poměru velikosti podlahové plochy Nebytového prostoru k celkové podlahové ploše nebytových prostor v zúčtovací jednotce (po odečtení spotřeby jednotek s podružnými měřiči a spotřeby za společné prostory).
Závěr odvolacího soudu, že lze vyčíslit bezdůvodné obohacení žalobkyně spočívající ve spotřebě služeb spojených s užíváním Nebytového prostoru jen za dobu, kdy již v něm byly instalovány podružné měřiče, tak není správný. Navíc ze skutkových zjištění je zřejmé, že kromě odběru elektřiny, studené a teplé vody byly žalobkyni vyúčtovány i jiné služby, které jí – podle tvrzení žalované – byly dodány a které žalobkyně (podle skutkových zjištění soudu prvního stupně) spotřebovala a které by také měla zaplatit (viz např. rozsudek sp. zn. 32 Cdo 2437/2015).
Lze tak uzavřít, že pro závěr, zda žalovaná je povinna vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení, které jí vzniklo tím, že jí zaplatila zálohy a paušál za služby podle neplatné Smlouvy, je podstatné, zda a v jakém rozsahu tyto služby skutečně čerpala; výši úhrady za vyčerpané služby pak lze zjistit i jinak než jen odečtem podružných měřičů v Nebytovém prostoru.
Jen pro úplnost lze dodat, že namítá-li dovolatelka s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 2487/07, předčasnost žaloby v části záloh, které v době podání žaloby nebyly vyúčtovány, přehlíží, že toto usnesení na předmětný spor nedopadá. Týká se totiž situace, kdy vlastník žaluje osoby užívající byt bez právního důvodu o zaplacení záloh na služby spojené s užíváním bytu v době, kdy ještě nebylo provedeno vyúčtování těchto služeb. K bezdůvodnému obohacení žalované však došlo již zaplacením záloh na služby, nikoli až zjištěním skutečné spotřeby služeb (které ostatně již žalovaná vyúčtovala), neboť nájemní smlouva, na základě které tyto zálohy platila, byla absolutně neplatná, a proto z ní žádná povinnost platit zálohy nevznikla. Zároveň však žalobkyně (podle skutkových zjištění soudů) služby spotřebovávala, takže se i ona bezdůvodně obohacovala na úkor žalované, a vznikla jí povinnost toto bezdůvodné obohacení vrátit. Ostatně v době rozhodování soudu již služby byly vyúčtovány.
Námitku započtení posoudil odvolací soud podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, což odůvodnil tím, že byla uplatněna až za účinnosti o. z. Okolnost, kdy bylo učiněno kompenzační jednání, však není pro posouzení, kterou právní úpravou se řídí způsobilost pohledávek k započtení, významná. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněném pod číslem 77/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále např. v rozsudku ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017), formuloval a odůvodnil závěr, že v situaci, kdy vzájemné pohledávky vznikly za účinnosti předcházejících právních předpisů (tj. do 31. 12. 2013), kompenzační jednání však bylo učiněno až za účinnosti o. z. (tedy až po dni 1. 1. 2014), je pro způsobilost pohledávek k započtení rozhodná právní úprava, kterou se řídí pohledávky. Protože aktivní i pasivní pohledávka měla vzniknout za účinnosti předcházejících předpisů, řídí se jejich kompenzabilita právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013. Koneckonců uvedla-li žalovaná, že započtení uplatňuje „pro případ, že by soud nevyslyšel její věcně skutkovou a právní obrannou argumentaci“, nejde o podmínku, pod níž by bylo započtení učiněno, ale jen o zcela běžnou procesní obranu.
Protože rozsudek odvolacího soudu v napadené části není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu