ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3407.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3407/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Ivanou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nad Krocínkou 13, proti žalované městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Táborská 350/32, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 308/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2011, č. j. 11 Co 500/2010-95, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2011, č. j. 11 Co 500/2010-95, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. září 2010, č. j. 56 C 308/2009-69, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. září 2010, č. j. 56 C 308/2009-69, určil, že je neplatná výpověď žalované ze dne 23. dubna 2009 (správně zřejmě ze dne 24. března 2009) z nájmu žalobce k „bytu č. 4, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, nacházejícímu se v 1. nadzemním podlaží domu č. p. , k. ú. N., ul. N. P. 18, P. 4“ (dále jen „výpověď z nájmu bytu, resp. „výpověď“ a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. května 2011, č. j. 11 Co 500/2010-95, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně z následujícího skutkového stavu. Předmětný byt žalobce užívá k bydlení od roku 2001 (kdy se stal jeho nájemcem v důsledku přechodu nájmu). Dne 6. října 2007 uzavřel manželství se S. Š., roz. M. Jeho manželka těsně před sňatkem potratila, manželé se vzájemně odcizili a po neúspěšném pokusu o obnovení vztahu skončilo manželství rozvodem dne 22. července 2009. Již před uzavřením manželství nabyla manželka žalobce dne 15. srpna 2005 členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu a stala se nájemkyní družstevního bytu č. 5 o velikosti 3+1 v domě čp. v ul. P. v P. 4 (dále jen „družstevní byt“), přičemž od srpna 2005 v družstevním bytě bydlela a platila úhradu za služby spojené s užíváním tohoto bytu (dále jen „úhrada za služby“) za svou osobu; bytové družstvo nepožadovalo úhradu za služby za dvě osoby, neboť žalobce se v tomto bytě zdržoval pouze zřídka. V předmětném bytě, v němž bydlel žalobce, manželé nikdy nevedli společnou domácnost, do počátku roku 2009 žalobce manželku v družstevním bytě pouze navštěvoval a na nájemné a úhradu za služby jí nepřispíval. Od léta 2007 do konce roku 2008 umožnil žalobce užívání předmětného bytu kamarádům – kolegům policistům D. F. a jejímu příteli A. P., které přihlásil u správcovské firmy pro účely úhrady za služby, a to proto, že dům, v němž se nacházel předmětný byt, byl situován blízko jejich pracoviště a oni pak nemuseli pobývat na ubytovně. Oba mu přispívali na stravu, energie a teplou vodu částkou 5.000,- Kč měsíčně. Při místním šetření konaném koncem roku 2008 bylo zjištěno, že do předmětného bytu docházejí tři osoby, tj. vedle žalobce také D. F. a A. P., kteří měli svá jména rovněž na poštovní schránce náležející k bytu. Dne 1. dubna 2009 doručila žalovaná žalobci a S. Š. výpověď z nájmu bytu z důvodů podle §711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanovením §719 a §711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především předběžně dovodil, že – z důvodů rozvedených v citovaném rozsudku – nevzniklo žalobci a jeho tehdejší manželce S. Š. právo společného nájmu nejen k předmětnému bytu, nýbrž ani k družstevnímu bytu; nemá-li (ve smyslu citovaného ustanovení) žalobce dva byty, nemohl být naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Poté rovněž dovodil, že nebyl naplněn ani výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanovením §719 obč. zák. Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že úmyslem žalobce nebylo přenechat předmětný byt do podnájmu třetím osobám, neboť pouze umožnil bydlení v bytě svým kolegům – policistům a důvodem toho byla blízká vzdálenost jejich pracoviště od předmětného bytu. Za této situace odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Zpochybnila především správnost předběžného právního názoru, že žalobci a jeho tehdejší manželce nevzniklo právo společného nájmu k předmětnému bytu a ani k bytu družstevnímu, a v závislosti na tom i právního názoru, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Namítla, že ve vztahu k soužití žalobce a jeho tehdejší manželky se odvolací soud nevypořádal s tam specifikovanými tvrzeními S. Š. obsaženými v žalobě o rozvod manželství a také v protokolu o jednání; vytkla mu, že v tomto směru vyšel z pouhé účelové výpovědi žalobce a jeho bývalé manželky, tyto výpovědi nehodnotil ve vzájemné souvislosti s jejich faktickým jednáním a ani s listinnými důkazy, jakými je bezesporu rozvodový spis. Trvala pak na tom, že žalobci a jeho bývalé manželce vzniklo právo společného nájmu k oběma bytům a je proto naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Nesouhlasila ani s právním názorem, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanovením §719 obč. zák. Poskytl-li žalobce D. F. a jejímu příteli A. P. bydlení v předmětném bytě po dobu jednoho a půl roku bez písemného souhlasu pronajímatele, je podle jejího názoru naplněn i posléze uvedený výpovědní důvod; zde odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 3733/2008. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), jednající v dovolacím řízení prostřednictvím své zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 1 a 2 písm. b/ o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že dovolatelka zpochybnila správnost předběžného právního názoru, že žalobci a jeho bývalé manželce nevzniklo právo společného nájmu nejen k předmětnému bytu, nýbrž ani k družstevnímu bytu, a současně i správnost právních názorů, že nebyly naplněny uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanovením §719 a §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Ve vztahu k předběžnému právnímu názoru týkajícímu se vzniku práva společného nájmu k předmětnému bytu a také ve vztahu k právnímu názoru vztahujícímu se k naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. však použila pouze nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Z těchto příčin nelze uvedené otázky pokládat za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.; pro jejich řešení nelze tudíž dovolání shledat přípustným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanovením §719 obč. zák. Uvedená otázka je totiž soudy stále rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu (v poměrech občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.) vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V rozsudku ze dne 13. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 28/2009, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že výpovědní důvod upravený nyní v §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je zjevně sankční povahy a jeho cílem je postihnout hrubé porušení povinností nájemcem bytu, a to stejně jako tomu bylo u obdobně formulovaného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“).
Soudní praxe se již za účinnosti občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. ustálila v názoru, že právo uzavřít smlouvu o podnájmu je jedním z dispozičních oprávnění nájemce bytu; nesvědčí osobě, jejíž nájemní vztah zanikl, a která v bytě bydlí do zajištění bytové náhrady (srov. §712a obč. zák. před novelou). Podnájemní vztah je v podstatě zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému – podnájemci své nájemní právo k bytu (jeho části). O podnájem nejde proto tehdy, pronajímá-li byt (jeho část) jinému vlastník domu (bytu). Pronajme-li byt vlastník, jde o vztah nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. před novelou. Podnájemní vztah je vztahem mezi nájemcem a podnájemcem; nedochází zde tedy ke vzniku právního vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem. Nájemce odpovídá pronajímateli za řádné užívání bytu (jeho části) podnájemcem; v úvahu přichází i odpovědnost nájemce za závady a poškození bytu a domu podnájemcem (srov. §693 obč. zák. před novelou), příp. uplatnění výpovědního důvodu pronajímatelem vůči nájemci podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. před novelou pro porušování dobrých mravů podnájemcem. Podnájem vzniká smlouvou mezi nájemcem a podnájemcem. Zákon nestanoví obligatorně její písemnou formu; může být tedy uzavřena i ústně, příp. konkludentně. Smlouvu o podnájmu lze uzavřít jen s písemným souhlasem pronajímatele. Nedá-li k ní pronajímatel písemný souhlas, bude smlouva o podnájmu absolutně neplatná (§719 odst. 1 věta první, §39 obč. zák. před novelou); přenechání bytu (jeho části) do podnájmu (bez písemného souhlasu pronajímatele) je současně výpovědním důvodem podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou (§719 odst. 1 věta druhá obč. zák. před novelou). Projev vůle pronajímatele s uzavřením smlouvy o podnájmu již nelze – na rozdíl od právní úpravy platné do 31. prosince 1994 – nahradit rozhodnutím soudu ve smyslu §161 odst. 3 o.s.ř. Naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 obč. zák. před novelou nelze podmiňovat tím, že toto v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení) výpovědi, resp. ke dni vyhlášení rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V rozsudcích ze 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 250/99, a ze 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000, pak Nejvyšší soud České republiky dovodil, že o porušení povinnosti nájemcem ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 věty první a druhé obč. zák. před novelou jde i v případě, přenechá-li nájemce byt (jeho část) do podnájmu jiného, aniž by za to získal od podnájemce úplatu. K obsahově stejnému závěru dospěl rovněž Ústavní soud České republiky v usnesení ze dne 23. září 2004, sp. zn. II. ÚS 142/04, jímž byl odmítnuta ústavní stížnost podaná mimo jiné také proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1137/2003. V této souvislosti nelze ani opomenout, že Krajský soud v Hradci Králové již v rozsudku ze dne 1. března 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 – 2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že za důvody k podání výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou nelze zpravidla považovat to, že nájemce (který sám v bytě bydlí) bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti, že podnájem se může týkat jak celého bytu, tak i části bytu, že smlouva o podnájmu může být uzavřena písemně, ústně i konkludentně a že písemný souhlas pronajímatele musí být dán vždy (§719 odst. 1 obč. zák. před novelou). Z toho vyplývá, že souhlas nájemce „s užíváním bytu, resp. jeho části” postačí (a není tudíž zapotřebí písemného souhlasu pronajímatele, jako je tomu v případě podnájmu bytu podle §719 obč. zák. před novelou ), jde-li o přijetí jiné osoby do bytu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil například i v rozsudcích z 21. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 2588/99, a ze 14. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 1331/2000, a sdílí je i v projednávané věci, tedy i v poměrech současné právní úpravy.
Vzhledem k výslovnému znění zákona (§719 odst. 1 věta první a druhá ve spojení s ustanovením §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou a nyní §719 odst. 1 věta první až čtvrtá ve spojení s ustanovením §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.) je třeba přenechání bytu (jeho části) nájemcem do podnájmu jinému bez písemného souhlasu pronajímatele kvalifikovat jako „hrubé“ porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 710/2000, a ze 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1933/99, a dále R 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě nelze ze zjištěného skutkového stavu dovozovat, že v případě pobytu D. F. a jejího přítele A. P. v předmětném bytě by šlo o jejich krátkodobou návštěvu či dokonce o soužití žalobce s uvedenými osobami ve společné domácnosti. Podle názoru dovolacího soudu ze zjištěného skutkového stavu tedy nutně vyplývá, že žalobce přenechal uvedeným osobám minimálně část bytu k bydlení bez písemného souhlasu pronajímatelky. Za této situace se lze ztotožnit s názorem dovolatelky, že v daném případě byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ ve spojení s ustanovením §719 obč. zák. Z řečeného vyplývá, že v tomto ohledu byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu