ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3536.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3536/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. b. d. N. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. U., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 57 C 214/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2004, č.j. 11 Co 661/2004-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 7. 2002, č.j. 57 C 214/2000-24, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 13, v O. – V., na ulici 29. dubna 19/252 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a uložil žalovanému povinnost vyklidit byt po skončení nájemního poměru do 15 dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č.j. 11 Co 661/2004-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, po té, co doplnil dokazování listinnými důkazy, vzal za prokázáno, že původní nájemkyní bytu byla matka žalovaného A. U., žalovaný nabyl jako dědic členský podíl ve S. b. d. N. H. (dále „bytové družstvo“), že v bytě bydlí sám a nemá jinou možnost bydlení, že ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu dlužil na nájemném a na úhradách za služby spojené s užíváním bytu za období od listopadu 1999 do srpna 2000 celkem částku 15.240,- Kč, kterou začal po vydání rozsudku soudu prvního stupně (od 9. 9. 2002) splácet ve splátkách od 200,- Kč do 600,- Kč (v jednom případě 2.000,- Kč), že ke dni 31. 3. 2004 zbývalo doplatit částku 2.912,- Kč, a že poplatek z prodlení k datu 31. 10. 2004 činil částku 49.211,- Kč. Dále vycházel ze zjištění, že žalovaný byl v době od 5. 11. 1997 do 12. 7. 1998 v pracovní neschopnosti, poté až do 1. 7. 1999 pracoval pro Č. r. v O., od března 2000 byl veden v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání (od 15. 3. 2000 mu bylo přiznáno hmotné zabezpečení ve výši 1.310,- Kč po dobu prvních tří měsíců, resp. 1.048,- Kč po zbývající dobu), a od 1. 6. 2001 byl v předčasném starobním důchodu, jehož výše činila 5.170,- Kč. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný jako nájemce předmětného bytu hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že neplatil řádně nájemné po dobu delší než tři měsíce, čímž naplnil výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. ( dále jen „obč.zák.“). Rovněž tak neshledal výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák. Dospěl k závěru, že mu nelze jeho zákonem stanovené právo odepřít jen z toho důvodu, že nepříznivá finanční a osobní situace žalovaného mu neumožnila platit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu. V této souvislosti přihlédl i k tomu, že žalovaný po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně sice začal dluh splácet, v době rozhodování odvolacího soudu však dluh na nájemném nebyl zcela uhrazen, navíc poplatek z prodlení překračoval částku 49.000,- Kč. Povinnost žalovaného k vyklizení vázal podle §712 odst. 5 věty první obč.zák. na zajištění přístřeší s odůvodněním, že s ním nežije ve společné domácnosti žádné nezletilé dítě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (nezastoupen advokátem) dovolání, které doplnil prostřednictvím advokátky ustanovené soudem. Uvádí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, který spatřuje v posouzení otázky, zda skutečnost, že nájemce po určitou dobu neplatí nájemné pouze z důvodu objektivně špatné sociální situace (v jeho případě spočívající v tom, že od roku 1999 nevykazoval žádný příjem, byl nemocen a teprve od 1. 6. 2001 pobírá starobní důchod), má či nemá vliv na posouzení nároku žalobce s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Poukazuje na to, že nyní již celý dluh na nájemném zaplatil a dluží pouze poplatky z prodlení, jejichž způsob výpočtu a celková výše – je dle jeho názoru – likvidační. Namítá dále, že dlužil nájemné jen za 10 měsíců, a to pouze z toho důvodu, že v případě jeho placení by neměl z čeho žít, a že po řadu let je řádným členem družstva. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s posouzením otázky, zda skutečnost, že po určitou dobu neplatil nájemné pouze z důvodu objektivně špatné sociální situace má či nemá vliv na posouzení nároku žalobce z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi
z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. má své místo úvaha, zda výpověď
z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí, uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, v němž byl vysloven názor, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen pro posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Uvedený právní názor vyplývá dále např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 3. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 386/2003. Ve dvou posléze citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud (ve shodě se svým rozhodnutím ze dne 21. 4. 1998, sp.zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 8, z roku 1998, str. 425) dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč.zák.) z důvodu objektivně existující tíživé situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Při úvaze o aplikaci §3 odst. 1 obč.zák. však nelze přehlédnout, že placení nájemného náleží k základním povinnostem nájemce bytu, takže po pronajímateli není možno zpravidla spravedlivě žádat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití §3 odst. 1 obč.zák., jestliže nájemce povinnost platit nájemné neplnil dlouhodobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003) a jestliže ke dni rozhodování soudu nezaplatil (vedle dluhu na nájemném) také dluh z titulu poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V projednávané věci se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zabýval aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. a dospěl k závěru, že žalobci nelze jeho právo odepřít jen z toho důvodu, že nepříznivá finanční a osobní situace neumožnila žalovanému platit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, a to za situace, kdy dluh na nájemném a úhradách za služby spojené s užíváním bytu nebyl dosud zcela uhrazen a žalovaný stále dluží žalobci značnou částku na poplatku z prodlení. Uvedený právní názor odvolacího soudu koresponduje s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. K tvrzení žalovaného, že dluh na nájemném (vyjma poplatku z prodlení) již uhradil, soud nemohl přihlédnout, neboť se jednalo o novou skutečnost uplatněnou až v dovolacím řízení (§241a odst. 4 o.s.ř.), která navíc nemohla na shora uvedeném právním závěru dovolacího soudu nic změnit.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká,CSc., v. r.
předsedkyně senátu