ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.354.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 354/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P. proti žalovaným 1) M. R. a 2) D. R., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 49/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2003, č. j. 13 Co 255/2003-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. dubna 2003, č. j. 20 C 49/2002-36, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu 4+1 s přísl., II. kategorie, v II. NP domu č. p. 582 v P. – N., K. 23“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím šestiměsíční lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. září 2003, č. j. 13 Co 255/2003-54, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výpovědní lhůta činí tři měsíce a že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a vyšel tudíž rovněž ze skutkového zjištění, že předmětný byt byl po dobu několika let přenecháván bez písemného souhlasu žalobkyně do užívání dalších osob. Na základě uvedeného zjištění shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaní (jimž svědčí právo společného nájmu bytu manžely) přenechali byt do podnájmu jiným osobám bez písemného souhlasu žalobkyně (pronajímatelky bytu), a stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že tím došlo k naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), uplatněného žalobci ve výpovědi z nájmu bytu; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v tomto ohledu potvrdil. Podle jeho názoru je v naznačených souvislostech bez právního významu, zda k přenechávání bytu jiným osobám docházelo na základě písemných či ústních smluv; rovněž okolnost, že žalovanému byl vydán živnostenský list za účelem poskytování ubytovacích služeb, nemá žádný právní význam proto, že živnostenský list nelze pokládat za výslovný písemný souhlas pronajímatele s podnájmem bytu ve smyslu §719 odst. 1 obč. zák. Citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o výpovědní lhůtě (neboť byla podle jeho názoru stanovena v rozporu s ustanovením §710 odst. 1 obč.) a dále také – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – ve výroku o bytové náhradě.
Proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, podali žalovaní dovolání, neboť mají za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Za otázky zásadního právního významu pokládají otázku, zda provozování živnosti v soukromí lze považovat za poskytování podnájmu ve smyslu občanského zákoníku, dále otázku, zda ustanovení článku 9 nájemní smlouvy ze dne 14. února 2000 podmiňovalo podání výpovědi z nájmu bytu „předchozím varováním“, poté také otázku, zda při společném nájmu bytu manžely může „být odpovědný jeden z manželů za jednání manžela druhého“, a nakonec rovněž otázku, zda žalobkyně je v dané věci aktivně věcně legitimována. V dovolání především uvedli, že podnájem bytu a poskytování ubytování podle živnostenských předpisů jsou zcela odlišné pojmy a že provozování živnosti v bytě nelze považovat za porušení zákazu podnájmu (bez písemného souhlasu pronajímatele). V případě ubytovacích služeb nejde podle dovolatelů o trvalé nerušené svobodné užívání bytu nebo jeho části, jak je tomu v případě nájmu či podnájmu bytu, kdy si nájemce či podnájemce byt sám zařizuje, využívá jej pro soukromé účely atd. Rozšiřující výklad, podle něhož by provozování živnosti v podobě poskytování ubytovacích služeb bylo podnájmem bytu, by podle názoru dovolatelů vedl k nežádoucím důsledkům; ohrozil by právo nájemců poskytnout po kratší dobu ubytování příbuzným, známým, osobám postiženým živelní pohromou apod. Z uvedených důvodů trvají žalovaní na tom, že předmětný byt nebyl (nedovoleně) podnajímán (§719 odst. 1 obč. zák.) a že nebyl proveden žádný důkaz svědčící pro tento závěr. Dále namítli, že jakkoliv jde v případě článku 9 platné nájemní smlouvy o neplatné ujednání, měl jim pronajímatel před podáním výpovědi z nájmu bytu (ve smyslu citovaného článku nájemní smlouvy) přece jen zaslat výstrahu. Mají také za to, že v případě společného nájmu bytu manžely nelze přivolit k výpovědi z nájmu bytu vůči tomu z manželů, který nájemní smlouvu neporušil, tj. v daném případě vůči žalované. Je-li nepochybné, že vlastníkem předmětného domu je hlavní město Praha, nemůže být žalobkyně podle jejich názoru v dané věci aktivně věcně legitimována; žalobu mohla podat toliko jménem hlavního města Prahy. Nakonec odvolacímu soudu vytkli, že „neprovedl žádné nové důkazy, ani důkazy soudu předem doručené, ani jakékoliv jiné důkazy, ani nedal účastníkům prostor takové důkazy navrhnout“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem. Uvedla, že nezpochybňuje právo nájemce poskytnout po kratší dobu ubytování v bytě známým či příbuzným; v daném případě však šlo o situaci, kdy žalovaní byt vůbec neužívali a pronajímali jej cizím osobám, včetně prostitutek. Podle jejího názoru vydání živnostenského listu místně příslušným živnostenským úřadem nelze pokládat za udělení souhlasu s přenecháním bytu do podnájmu, neboť souhlas s podnájmem vydává městská část v rámci své samostatné působnosti, zatímco vydávání živnostenského oprávnění spadá do přenesené působnosti. Jde-li o otázku zpochybněné aktivní věcné legitimace, odkázala na ustanovení §17 vyhlášky hlavního města Prahy č. 55/2000, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy, podle něhož městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. také dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. (posledně zmíněným dovolacím důvodem brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelé zpochybňují rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Přitom vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobě žalobkyně městské části P. na přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 obč. zák. bylo v konečném důsledku vyhověno vůči oběma žalovaným, ačkoli žalobkyně nezaslala žalovaným před podáním výpovědi z nájmu bytu tzv. předchozí výstrahu a jednání naplňujícího znaky uvedeného výpovědního důvodu se měl dopouštět pouze žalovaný. Z toho vyplývá, že ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, je rozhodnutí odvolacího soudu založeno nejen na (výslovném) právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 obč. zák.; soudy, byť nikoli výslovně, totiž také dovodily, že žalobkyně je v dané věci aktivně věcně legitimována a že je na místě přivolit k výpovědi z nájmu bytu vůči oběma žalovaným, a to bez předchozí výstrahy ze strany žalobkyně. Správnost zmíněných právních závěrů dovolatelé v dovolání napadli. Uvedené závěry by proto mohly být pokládány za otázky zásadního právního významu z pohledu napadeného rozsudku. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Ustálený výklad institutu podnájmu bytu vychází z toho, že právo uzavřít smlouvu o podnájmu je jedním z dispozičních oprávnění nájemce bytu; nesvědčí osobě, jejíž nájemní vztah zanikl, a která v bytě bydlí do zajištění bytové náhrady (srov. §712a obč. zák.). Podnájemní vztah je v podstatě zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému – podnájemci své nájemní právo k bytu (jeho části). O podnájem nejde proto tehdy, pronajímá-li byt (jeho část) jinému vlastník domu (bytu). Pronajme-li byt vlastník, jde o vztah nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. Podnájemní vztah je vztahem mezi nájemcem a podnájemcem; nedochází zde tedy ke vzniku právního vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem. Nájemce odpovídá pronajímateli za řádné užívání bytu (jeho části) podnájemcem; v úvahu přichází i odpovědnost nájemce za závady a poškození bytu a domu podnájemcem (srov. §693 obč. zák.), příp. uplatnění výpovědního důvodu pronajímatelem vůči nájemci podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. pro porušování dobrých mravů podnájemcem. Podnájem vzniká smlouvou mezi nájemcem a podnájemcem. Zákon nestanoví obligatorně její písemnou formu; může být tedy uzavřena i ústně, příp. konkludentně. Smlouvu o podnájmu lze uzavřít jen s písemným souhlasem pronajímatele. Nedá-li k ní pronajímatel písemný souhlas, bude smlouva o podnájmu absolutně neplatná (§719 odst. 1 věta první, §39 obč. zák.); přenechání bytu (jeho části) do podnájmu (bez písemného souhlasu pronajímatele) je současně výpovědním důvodem podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (§719 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Projev vůle pronajímatele s uzavřením smlouvy o podnájmu již nelze – na rozdíl od právní úpravy platné do 31. prosince 1994 – nahradit rozhodnutím soudu ve smyslu §161 odst. 3 o.s.ř. Naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 obč. zák. nelze podmiňovat tím, že toto v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení) výpovědi, resp. ke dni vyhlášení rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V rozsudcích ze 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 250/99, a ze 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000, pak Nejvyšší soud České republiky dovodil, že o porušení povinnosti nájemcem ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 věty první a druhé obč. zák. jde i v případě, přenechá-li nájemce byt (jeho část) do podnájmu jiného, aniž by za to získal od podnájemce úplatu. K obsahově stejnému závěru dospěl rovněž Ústavní soud České republiky v usnesení ze dne 23. září 2004, sp. zn. II. ÚS 142/04, jímž byl odmítnuta ústavní stížnost podaná mimo jiné také proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1137/2003. V této souvislosti nelze ani opomenout, že Krajský soud v Hradci Králové již v rozsudku ze dne 1. března 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 – 2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že za důvody k podání výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nelze zpravidla považovat to, že nájemce (který sám v bytě bydlí) bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti, že podnájem se může týkat jak celého bytu, tak i části bytu, že smlouva o podnájmu může být uzavřena písemně, ústně i konkludentně a že písemný souhlas pronajímatele musí být dán vždy (§719 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k výslovnému změní zákona (§719 odst. 1 věta první a druhá ve spojení s ustanovením §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) je třeba přenechání bytu (jeho části) nájemcem do podnájmu jinému kvalifikovat jako „hrubé“ porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, a to rozsudek ze dne 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 710/2000, a usnesení ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1933/99, a dále R 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud České republiky rovněž dovodil, že za hrubé porušování povinností ve smyslu §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. lze považovat také užívání bytu k jiným účelům než k bydlení, např. k podnikání, jímž je podle §2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, soustavná činnost prováděná podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (obdobně též §2 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů). Užívá-li však nájemce byt řádně k uspokojování své bytové potřeby a provozuje-li podnikatelskou činnost (živnost) nikoli v bytě, ale ve svých provozovnách, není pouhé uvedení místa bydlení jako sídla či místa podnikání hrubým porušením povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1846/2000, a ze dne 31. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2836/99; ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu České republiky ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 230/01, a ze dne 15. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 495/01).
Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že předpokladem pro uplatnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ a §719 odst. 1 obč. zák. není předchozí výzva pronajímatele k odstranění protiprávního stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný podle 40 v sešitě č. 6 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; citovaný rozsudek byl uveřejněn také pod č. 131 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).
Také otázka přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy se protiprávního jednání dopustil jeden z manželů – společných nájemců bytu, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud totiž dovodil, že mají-li manželé – společní nájemci bytu podle §703 a násl. obč. zák. – v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu postavení nerozlučných společníků (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, a ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněné pod č. 56 a 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura), je – vzhledem k jejich nerozlučnému společenství – nerozhodné, který z nich se protiprávního jednání měl dopustit, resp. že se tohoto jednání nedopustila žalovaná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 1537/2000).
Soudní praxe se ustálila také v názoru, že městská část je – vedle obce hlavního města Prahy – věcně pasivně legitimována v restitučním sporu o vydání nemovitostí, s nimiž hospodaří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 748/97, uveřejněný pod č. 64 v sešitě č. 9 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 70 v sešitě č. 7 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). Dovolací soud zastává názor, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedený závěr neplatil při řešení otázky aktivní věcné legitimace městské části v řízení o její žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu nacházejícího se v domě ve vlastnictví hlavního města Prahy, s nímž městská část hospodaří jako se svěřeným majetkem. Zbývá pouze připomenout, že uvedený závěr přijal Nejvyšší soud v poměrech tehdy platného zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze; byť se postavení městských částí hlavního města Prahy změnilo zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, jenž nabyl účinnosti dne 10. listopadu 2000 (citovaným zákonem byl zrušen předešlý zákon č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze – §128 bod 1. zákona č. 131/2000 Sb.), nemají tyto změny vliv na závěry vyslovené v citovaném uveřejněném rozhodnutí.
V posuzovaném případě vzal odvolací soud stejně jako soud prvního stupně z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt (jehož společnými nájemci jsou žalovaní) byl po dobu několika let přenecháván do užívání jiných osob bez písemného souhlasu žalobkyně (pronajímatelky bytu, který se nachází v domě ve vlastnictví hlavního města Prahy a který byl svěřen do správy městské části P. – žalobkyně). Jestliže na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně žalobě žalobkyně městské části P. na přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 obč. zák. v konečném důsledku vyhověl vůči oběma žalovaným, ačkoli žalobkyně nezaslala žalovaným před podáním výpovědi z nájmu bytu tzv. předchozí výstrahu a jednání naplňujícího znaky uvedeného výpovědního důvodu se měl dopouštět pouze žalovaný, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovaným právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu