ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3591.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3591/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. R. , zastoupené JUDr. Danielem Novotným, advokátem se sídlem v Jičíně, Husova 820, proti žalovanému J. R. , zastoupenému JUDr. Josefem Haškem, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého tř. 223/5, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 177/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2008, č. j. 23 Co 549/2008-79, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.800,- Kč k rukám JUDr. Josefa Haška, advokáta se sídlem v Nymburce, Palackého tř. 223/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. září 2008, č. j. 6 C 177/2008-62 (správně 58), zastavil řízení o žalobě na obnovu řízení (ve věci zrušení práva společného nájmu družstevního bytu vedené pod sp. zn. 5 C 1001/98 Okresního soudu v Nymburce a skončené rozsudkem tohoto soudu ze dne 29. srpna 2003, č. j. 5 C 1101/98-138, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 6. dubna 2004, č. j. 23 Co 121/2004-156); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 17. prosince 2008, č. j. 23 Co 549/2008-79, citované usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené (ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“). V této souvislosti konstatoval, že o žalobě na obnovu řízení (vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 1101/98) bylo mezi týmiž účastníky již jednou pravomocně rozhodnuto, a to zamítavým usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. října 2006, č. j. 15 C 4/2006-35, ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 26 Co 75, 76/2007-79. V této souvislosti zdůraznil, že v tehdejší žalobě na obnovu řízení označila žalobkyně za „nové skutečnosti“ „Směrnice ČSBD, rozhodnutí o přidělení bytu vydané SBD Nymburk, Vzorové stanovy SBD, Vzorový jednací řád bytových družstev a další listiny“ , a že v současném řízení jako „nový důkaz“ opětovně nabízí „Směrnice ČSBD, důvodovou zprávu a Výklad k Vzorovým stanovám SBD“ . K námitce žalobkyně, že soud měl řízení zastavit pro překážku věci pravomocně rozhodnuté před nařízením jednání, pak – s odkazem na ustanovení §103 o.s.ř. – dodal, že po zjištění nedostatku podmínky řízení, který nelze odstranit, může soud řízení zastavit kdykoliv.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně – nezastoupena advokátem – dovolání, které následně nahradila obsahově shodným podáním sepsaným zvoleným advokátem. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Soudu prvního stupně nejprve vytkla, že v rozporu s procesními předpisy nařídil jednání v dané věci dne 9. července 2008 (na 25. září 2008), ačkoliv vyjádření žalovaného k žalobě na obnovu řízení obdržel až dne 18. července 2008. V této souvislosti uvedla, že jednání ve věci lze nařídit až na základě výsledků přípravné fáze, kdy je již známo, zda jsou splněny podmínky řízení, okruh sporných skutečností mezi účastníky a rozsah potřebného dokazování. Dodala, že v citovaném vyjádření žalovaný vznesl „námitku překážky řízení – tj. věci pravomocně rozsouzené“ , přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, zda se jí tento soud „v souladu se svojí povinností a s ust. §103 a §114 o.s.ř.“ vůbec zabýval. Měla za to, že ustanovení §103 o.s.ř. je nutno vykládat jako povinnost soudu zkoumat splnění podmínek řízení během celého řízení z úřední povinnosti a bezprostředně po uplatnění dané námitky jednou z procesních stran; soud prvního stupně postupoval v rozporu se zásadami hospodárnosti řízení, předvídatelnosti práva a zákazu soudní libovůle, pokračoval-li v řízení i poté, co se s citovanou námitkou seznámil, a řízení – z důvodu existence neodstranitelné překážky řízení – zastavil teprve během jednání (dále jen „první vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.“). Vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatelka spatřovala také v tom, že soudy obou stupňů neměly k dispozici spisy Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 5 C 1101/98 a sp. zn. 15 C 4/2006 přesto, že zákon a soudní praxe ukládá soudu povinnost zjišťovat splnění podmínek řízení z celkového obsahu spisů a žalobních návrhů a nikoli jen z odůvodnění příslušných rozhodnutí, v dané věci z usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. října 2006, č. j. 15 C 4/2006-35, a z usnesení odvolacího soudu ze dne 26. září 2007, č. j. 26 Co 75, 76/2007-79 (dále jen „druhá vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.“). Na existenci vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usoudila rovněž z toho, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, podle kterých ustanovení posoudil „zjištěný skutkový stav“ , a navíc vůbec nezmínil ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř.; v důsledku toho je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Podle jejího názoru tak nedostál zásadě vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99, podle níž v rámci právního posouzení věci musí soud v odůvodnění rozhodnutí konkrétně poukázat na právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Dovolatelka měla také za to, že odvolací soud „ vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně“ , a to aniž postupoval podle §213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, čímž rovněž zatížil řízení vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. V tomto ohledu uvedla, že soud prvního stupně vycházel z toho, že v posuzované věci předložila jako nový důkaz či skutečnost pouze Vzorové stanovy SBD; odvolací soud však naproti tomu konstatoval, že opětovně nabídla jako nový důkaz „Směrnice ČSBD, důvodovou zprávu, Výklad k Vzorovým stanovám SBD a odbornou publikaci JUDr. M. Holuba: Byty a právo“ . V této souvislosti odvolacímu soudu vytkla, že opomenul zopakovat dokazování, jak mu to ukládá občanský soudní řád v ustanovení §213 odst. 3, a že současně porušil její právo jednat před soudem, neboť pro zákonem předepsané dokazování ve smyslu posledně uvedeného ustanovení byl povinen nařídit (ústní a veřejné) jednání. Podle jejího mínění trpí řízení v důsledku tohoto postupu zmatečnostní vadou podle §229 odst. 3 o.s.ř. (dále jen „zmatečnostní vada podle §229 odst. 3 o.s.ř.“). Dále namítla, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř., jelikož nevycházely z rozhodnutí příslušného orgánu o předběžné otázce, v tomto případě z „rozhodnutí SBD Nymburk, že žádné rozhodnutí o přidělení družstevního bytu do užívání účastníkům nevydalo“ (dále jen „čtvrtá vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.“). Odvolacímu soudu dále vytkla, že nevyvodil žádné důsledky z toho, že soud prvního stupně nepřerušil řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. přesto, že mu bylo známo, že u něj probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, totiž „řízení o splnění povinnosti SBD Nymburk vydat rozhodnutí o přidělení družstevního bytu účastníkům řízení pod sp. zn. 12 C 167/2008“ . Zdůraznila, že soud prvního stupně o jejím návrhu na přerušení řízení z uvedeného důvodu vůbec nerozhodl, a to v rozporu s §167, §168 a §169 o.s.ř. Dodala, že rozhodnutí soudu prvního stupně pak v rozporu s ustanoveními §135 odst. 2 a §152 o.s.ř. „neobsahuje žádné posouzení této předběžné otázky“ a že v tomto směru ani odvolací soud nesjednal nápravu (dále jen „pátá vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.“). Na naplněnost dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka usuzovala především z toho, že oba soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §103 a 114 o.s.ř. „na zjištěný skutkový stav“ a že nesprávně vyložily ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř. Uvedla, že překážka věci pravomocně rozsouzené je dána tehdy, jestliže v novém řízení jde o tentýž nárok či stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto a týká-li se stejného předmětu řízení a stejných osob. Pokračovala, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž je uplatněn (ze stejného skutku). Dodala, že takovými skutkovými tvrzeními jsou pro žalobu na obnovu řízení tvrzení o existenci nových skutečností, rozhodnutí a důkazů, které navrhovatel obnovy nemohl bez své viny použít v původním řízení (§228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě důkazy, které v původním řízení k prokázání svých tvrzení označil, avšak tyto důkazy nemohly být provedeny pro existenci překážky objektivní povahy (§228 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), a to za současného splnění podmínky, že mohou pro navrhovatele obnovy přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Ve vztahu k uvedenému poté zdůraznila, že z porovnání obsahu žaloby na obnovu řízení ve věcech sp. zn. 15 C 4/2006 a sp. zn. 6 C 177/2008 vyplývá, že v obou případech šlo o zcela jiné skutečnosti a důkazy, tedy jiné důvody k obnově. Konstatovala, že v posléze uvedeném řízení šlo o „zcela jiné směrnice ČSBD z hlediska jejich obsahu a působnosti, dále důvodové zprávy a Výklad k Vzorovým stanovám SBD, odbornou publikaci Byty a právo …, které dosud v řízení 5 C 1101/98 a 15 C 4/2006 nebyly uplatněny“ (dále jen „námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.“). Nadto poznamenala, že v daném řízení navrhla také provedení důkazu výslechem svědka Ing. P. R., a to mimo jiné za účelem doložení, „v čem v řízení předložené důkazy a skutečnosti jsou nové oproti důkazům a skutečnostem předloženým v řízení 15 C 4/2006 a 5 C 1101/98“ ; soudy však tento důkaz neprovedly, aniž by svůj postup odůvodnily. Rovněž namítla, že právní normě, na jejímž základě bylo rozhodnuto, tj. normě, že je zde překážka věci pravomocně rozsouzené, soudy podřadily pouze některé z právně významných skutečností, přičemž měla za to, že to byly výhradně „skutečnosti předložené žalovaným dne 25. 9. 2008“ . Uvedla, že soud prvního stupně provedl při jednání dne 25. září 2009 řadu důkazů, avšak „při svém hodnocení a rozhodování“ přihlédl pouze k důkazům, které během tohoto jednání předložil žalovaný, a to bez toho, že by se jakkoli vypořádal s důkazy provedenými z jejího podnětu, z nichž vyplývala odlišná skutková zjištění. Z toho dovozovala, že při „provádění dokazování“ nebyl dodržen občanský soudní řád a příslušné procesní předpisy a je proto naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (dále jen „šestá vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.“). Konečně vyjádřila přesvědčení, že v posuzovaném případě byly soudy obou stupňů nesprávně obsazeny ve smyslu §229 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. V tomto směru poznamenala, že podle §235a o.s.ř. „o žalobě na obnovu řízení rozhoduje soud I. stupně a odvolací soud ve stejném složení, v jakém rozhodl ve věci samé“ , a že „všeobecně uznávaný výkladový komentář k §14 a 235a o.s.ř. autorů Bureš, Drápal, Krčmář a kol.“ ve vztahu k §14 o.s.ř. zdůrazňuje, že žalobu na obnovu řízení má projednat a rozhodnout soudce, který věc projednával a vydal rozhodnutí napadené žalobou na obnovu, neboť právě tento soudce může lépe posoudit, zda ve světle přípustných skutkových a důkazních novot obstojí skutková zjištění a skutkový závěr, na němž je vybudováno napadené rozhodnutí. K podpoře uvedených názorů rovněž odkázala na čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho interpretaci obsaženou v nálezech Ústavního soudu vydaných ve věcech sp. zn. I. ÚS 383/98 a sp. zn. III. ÚS 200/98. Podle jejího mínění tudíž zakládá zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. skutečnost, že o žalobě na obnovu řízení v dané věci rozhodovala v prvním stupni soudkyně JUDr. M. Havránková a v odvolacím řízení senát složený ze soudců JUDr. G. Buriánové, JUDr. J. Vítové a JUDr. T. Kučery přesto, že ve věci vedené u Okresního soudem v Nymburce pod sp. zn. 5 C 1101/98 rozhodovala v prvním stupni soudkyně Mgr. B. Jirsáková a v odvolacím řízení senát Krajského soudu v Praze složený ze soudců JUDr. J. Hráchové, JUDr. V. Provazníkové a JUDr. T. Kučery. (dále jen „zmatečnostní vada podle §229 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.“). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a „věc podstoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému soudu“ .
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zastával – s poukazem na ustanovení „§238 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §237 o.s.ř.“ – názor, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a že namítané vady řízení neexistují a i kdyby byly dány, samy o sobě by nemohly založit přípustnost dovolání. Uvedl, že zákon nepředepisuje, aby v řízení o obnově věc rozhodoval stejný soudce, který rozhodoval v původním řízení. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Na vyjádření žalovaného reagovala dovolatelka podáním ze dne 22. února 2010, v němž zdůraznila, že přípustnost jejího dovolání vyplývá z ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., a zopakovala některé námitky uplatněné v dovolání. Ve vztahu k námitce nesprávného obsazení soudů obou stupňů, kterou podrobněji rozvedla, navrhla, aby si dovolací soud u Okresního soudu v Nymburce ověřil, že v době podání této žaloby působili a nadále působí u soudu prvního stupně a u odvolacího soudu soudci, kteří vydali rozhodnutí napadená žalobou na obnovu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. Je proto bez právního významu námitka žalovaného učiněná ohledně přípustnosti dovolání s odkazem na ustanovení „§238 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §237 o.s.ř.“ a současně také poučení o nepřípustnosti dovolání (s výjimkou tam uvedenou) obsažené v napadeném usnesení.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelka namítla mimo jiné i existenci vad podle §229 odst. 1 písm. f, odst. 3 o.s..ř a dále také vad podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dovolací soud se tedy především zabýval posouzením, zda řízení před odvolacím soudem je namítanými vadami postiženo.
K otázce namítané zmatečnostní vady podle §229 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. dovolací soud uvádí, že v citovaném ustanovení jde o situace, kdy místo senátu rozhodoval samosoudce (předseda senátu), kdy věc projednal a rozhodl jiný senát nebo samosoudce, než stanovil rozvrh práce příslušného soudu, nebo kdy věc projednal a rozhodl vyšší soudní úředník, justiční čekatel nebo soudní tajemník, aniž k tomu byl podle zvláštních předpisů oprávněn. S přihlédnutím k uvedenému a k charakteru dovolacích námitek uplatněných s odkazem na ustanovení §229 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. nemůže být řízení danou vadou postiženo. Nad rámec toho dovolací soud dodává, že žalobu na obnovu řízení zásadně projedná a o ní rozhodne soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni (§235a odst. 1 věta první o.s.ř.). O této žalobě pak rozhoduje soud prvního stupně ve stejném složení, v jakém rozhoduje podle §36a odst. 1 a 2 o.s.ř. ve věci samé; obsazení odvolacího soudu se řídí ustanovením §36a odst. 3 věty za středníkem o.s.ř. Z řečeného vyplývá, že zákon (v ustanovení §235a odst. 1 o.s.ř.) nepřikazuje (a ani přikazovat nemůže, neboť v některých případech by to vzhledem k plynutí času ani nebylo možné), aby žalobu na obnovu řízení projednal a o ní rozhodl senát v tom personálním složení, v jakém rozhodoval v původní věci, o jejíž obnovu jde, či totožný samosoudce.
V posuzovaném případě byl tedy k projednání a rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení příslušný Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně, u něhož ji projednal a o ní rozhodl samosoudce, jemuž připadla podle rozvrhu práce platného v době, kdy žaloba napadla. Nebylo-li v dovolání namítáno, že podle aktuálního rozvrhu práce neměla věc projednávat a rozhodovat u soudu prvního stupně samosoudkyně JUDr. Marie Havránková a u odvolacího soudu senát ve složení JUDr. Gordana Burianová (předsedkyně senátu) a JUDr. Jaroslava Vítová a JUDr. Tomáš Kučera (soudci), nelze usoudit na existenci namítané zmatečnostní vady podle §229 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. (srov. zrušující usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 19. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1537/09, vydané ve věci sp. zn. 15 C 4/2006 Okresního soudu v Nymburce – dále jen „citované rozhodnutí ÚS“).
Podle §229 odst. 3 o.s.ř. může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Z citovaného ustanovení především vyplývá, že na zmatečnostní vadu v podobě tzv. odnětí možnosti jednat před (odvolacím) soudem lze usuzovat pouze tehdy, jde-li o pravomocný rozsudek odvolacího soudu či jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. V dlouhodobě ustálené soudní praxi však není pochyb o tom, že usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, není usnesením ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 154/2002). Proto už z tohoto důvodu je v daném případě vyloučena úvaha o postiženosti řízení vadou ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř.
V naznačených souvislostech nelze ani přehlédnout, že ve smyslu §214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. není třeba nařizovat odvolací řízení, jestliže odvolání – jako v posuzovaném případě – směřovalo proti usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé (srov. rozhodnutí citované v předchozím odstavci). Nehodlal-li odvolací soud v dané věci provádět žádné dokazování, postupoval v souladu s procesním předpisem, pokud odvolací jednání nenařídil. Proto i z tohoto důvodu nelze usuzovat na existenci zmatečnostní vady ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř.
K vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. je zapotřebí uvést, že z hlediska citovaného ustanovení není relevantní jakákoliv vada řízení; právně významné jsou pouze takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že i kdyby pochybení namítaná v rámci první, druhé a páté vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. bylo možno pokládat za vady řízení, zastává dovolací soud názor, že rozhodně nešlo o takové vady, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle §159a odst. 5 o.s.ř.
V otázce předpisů týkajících se bytového družstevnictví a dopisu – „rozhodnutí SBD Nymburk, že žádné rozhodnutí o přidělení družstevního bytu do užívání účastníkům nevydalo“ (viz čtvrtá vada řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), lze odkázat na odůvodnění citovaného rozhodnutí ÚS.
Řízení však není postiženo ani dalšími (třetí a šestou) vadami, které dovolatelka podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud potvrdil jako věcně správné (§219 o.s.ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté a v této souvislosti dodal, že „po zjištění nedostatku podmínky řízení, který nelze odstranit, může soud zastavit řízení kdykoliv“. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy objektivně pochopitelné a tudíž netrpí nedostatkem přezkoumatelného odůvodnění. Ani z tohoto důvodu tedy nemůže být řízení postiženo (třetí) vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
K šesté vadě řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. lze uvést, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.). Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
Dovolací soud je toho názoru, že v posuzovaném případě provedl soud prvního stupně dokazování v dostatečném rozsahu a z provedených důkazů také zjistil všechny okolnosti rozhodné pro posouzení věci podle §159a odst. 5 a §104 odst. 1 o.s.ř. Proto mu ani nelze úspěšně vytýkat, že popřípadě neprovedl i další důkazy a že odvolací řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud odvolací soud nijak nezhojil namítané nedostatky v postupu soudu prvního stupně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka napadla správnost právního názoru, že projednání této věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř.
Podle §159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu §159a odst. 4 o.s.ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu (§159a odst. 5 o.s.ř.).
V ustanovení §159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a 4) o.s.ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány – projednávána znovu. Přitom ustanovení §103 o.s.ř. soudu ukládá, aby k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci rozsouzené) přihlížel kdykoli za řízení.
Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle §103 o.s.ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. Naopak existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozsouzené (§103 o.s.ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud (prvního stupně) nově zahájené řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
O stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník 2001).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. října 2006, č. j. 15 C 4/2006-35, ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 26 Co 75,76/2007-79 (dovolání podané proti citovanému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. dubna 2009, č. j. 26 Cdo 772/2008-104), byla pravomocně zamítnuta žaloba na obnovu řízení. Dne 30. června 2008 podala žalobkyně u soudu prvního stupně další žalobu na obnovu řízení proti témuž žalovanému na základě téhož skutkového stavu. Lze se proto ztotožnit s názorem, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, kterou představuje usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. října 2006, č. j. 15 C 4/2006-35, ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 26 Co 75,76/2007-79 (v době rozhodování soudů obou stupňů o nové žalobě na obnovu řízení pravomocným). Na tom nic nemění ani to, že citované potvrzující usnesení odvolacího soudu (a odmítací usnesení Nejvyššího soudu České republiky) bylo zrušeno usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 19. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1537/09; ostatně odvolací soud usnesením ze dne 28. dubna 2010, č. j. 26 Co 75/2007, 26 Co 76/2007-161, zamítavé usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. října 2006, č. j. 15 C 4/2006-35, opětovně potvrdil.
Z uvedeného vyplývá, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Vzhledem k tomuto neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení soud prvního stupně řízení správně podle §104 odst. 1 věty první o.s.ř. zastavil.
Potvrdil-li tedy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno podle §104 odst. 1 o.s.ř., lze – vzhledem k řečenému – pokládat jeho rozhodnutí za správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o.s.ř. usnesením zamítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.500,- Kč (§2 odst. 1, §10 odst. 1 a 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu