ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3621.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3621/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně M. Š., bytem Č. B., J. K. 14, zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Kněžská 11, proti žalovanému JUDr. J. Š., bytem Č. B., Č. L. 17, zastoupenému JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 36, o zrušení společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 54/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. ledna 2011, č. j. 19 Co 2423/2010-41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 7. 2010, č. j. 16 C 54/2010-21, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, ve III. podlaží domu v Č. B. (dále též jen „ předmětný byt“, resp. „byt“) a určil, že výlučnou nájemkyní a členkou družstva bude žalobkyně; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 1. 2011, č. j. 19 Co 2423/2010-41, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že za trvání manželství byl účastníkům přidělen předmětný (družstevní) byt, že jejich manželství dosud trvá, avšak nežijí spolu nejméně od roku 2006, kdy se žalovaný odstěhoval, že předmětný byt v současné době užívá žalobkyně, že žalovaný je vlastníkem rodinného domu, který přenechal k užívání dceři, a dále nájemcem družstevního bytu, a že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2007, č. j. 9 C 96/2007-27, který nabyl právní moci dne 25. 8. 2007, bylo společné jmění účastníků zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti.
Na tomto skutkovém podkladě dospěl soud prvního stupně k závěru, že v důsledku zúžení společného jmění účastníků rozhodnutím soudu podle §148 odst. 2 obč. zák. se členská práva účastníků k předmětnému bytu stala předmětem nevypořádané masy majetku bývalého společného jmění manželů, kterou je třeba vypořádat (§149 a §150 obč. zák.). Konstatoval, že „členská práva k družstevnímu bytu jsou vypořádávána, nedojde-li k dohodě, v řízení o vypořádání společného jmění manželů, je však také nutno, opět nedojde-li k dohodě, přistoupit k žalobě na zrušení společného nájmu bytu a určení výlučného nájemce a člena družstva“. Postupoval proto analogicky (§853 obč. zák.) podle ustanovení §705 odst. 2 obč.zák. a žalobě vyhověl, neboť jinak by bylo žalobkyni upřeno její právo domoci se vypořádání části bývalého společného jmění jinak než podle §150 odst. 4 obč. zák. Určil, že bude výlučnou nájemkyní a členkou družstva, neboť v předmětném bytě bydlí a nemá – na rozdíl od žalovaného – jinou možnost bydlení.
Naproti tomu odvolací soud dovodil, že ustanovení §705 odst. 2 obč. zák. nelze v daném případě použít, a to ani analogicky (viz např. Dvořák, T.: K některým dalším otázkám členství v bytovém družstvu, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006), neboť zrušit společný nájem družstevního bytu a společné členství účastníků v družstvu lze pouze za podmínky, že manželství je rozvedeno a účastníci neuzavřeli dohodu o zrušení společného nájmu družstevního bytu. Dále uvedl, že ze zákona nelze dovodit, že zúžení společného jmění manželů má za následek zánik společného členství v družstvu (ten je vázán výhradně na zánik manželství, ne na zánik, či zúžení společného jmění manželů). V případě zúžení společného jmění manželů tak do něj již členský podíl náležet nemůže, nepatří však ani do výlučného majetku některého z manželů, zbývá tak (bez ohledu na způsob vypořádání společného jmění manželů) pouze jediná možnost, že členský podíl se stane předmětem podílového spoluvlastnictví obou manželů – společných členů družstva. V daném případě nepřipadá v úvahu ani použití §702 odst. 2 obč. zák., jelikož u družstevních bytů řeší zánik společného nájmu bytu manžely ustanovení §705 odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Poté co, shrnula obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě nelze (a to ani analogicky) aplikovat ustanovení §705 odst. 2 obč. zák., a ztotožňuje se v tomto směru s rozhodnutím soudu prvního stupně. Uvádí, že použití analogie se v občanském právu zásadně připouští, jak plyne z ustanovení §853 obč. zák., a že ani odvolacím soudem zmiňovaná kogentnost ustanovení §705 odst. 2 obč. zák. nevylučuje možnost uplatnit citované ustanovení i na jiné, výslovně neupravené případy, tj. na situace, kdy se jedná o nerozvedené manžele. Je toho názoru, že v daném případě nelze použít právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006 (že dohodu podle §705 obč. zák. mohou uzavřít pouze rozvedení manželé), neboť s projednávanou věcí má společné pouze to, že se jedná o dosud nerozvedené manžele, přičemž poukazuje na skutečnost, že účastníci, ač nejsou rozvedeni, spolu již více než šest let nežijí, a že žalovaný (který ji opustil, aby založil společnou domácnost s jinou ženou, s níž má dítě) je vlastníkem rodinného domu a členského podílu vážícího se k družstevnímu bytu v Č. B.). Uvádí, že zánik společného nájmu družstevního bytu u nerozvedených manželů není v zákoně řešen, to však neznamená, že byl zakázán. Domnívá se, že nastalou situaci je možno řešit analogicky i za pomoci právního institutu přechodu nájmu podle §708 ve spojení §707 odst. 1 obč. zák. (ustanovení §707 odst. 2 obč. zák. sice upravuje odchylnou úpravu přechodu nájmu pro družstevní byty, ta se však vztahuje „pouze na dědické řízení“), neboť žalovaný trvale opustil společnou domácnost vedenou v bytě, vyklidil ho a veškeré náklady spojené s jeho užíváním hradí výlučně ona. Dále poukazuje rovněž na ustanovení §702 odst. 2 obč. zák., které dává soudu možnost, aby v případech zvláštního zřetele hodných na návrh společného nájemce zrušil právo společného nájmu bytu, vznikne-li jím nezaviněný stav, který brání společnému užívání bytu nájemci a zároveň určil, kdo bude byt nadále užívat. Okolnosti dosvědčující vznik nezaviněného stavu na její straně byly (a to i s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.) nejen tvrzeny, ale i prokázány. Ostatně rozhodnutí soudu prvního stupně (byť to v jeho odůvodnění nebylo výslovně zmíněno) bylo vydáno i s ohledem na ustanovení §3 obč. zák. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence uvedených vad nebyla dovolatelkou namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá.
Dovolatelka formálně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolatelka však nic takového odvolacímu soudu nevytýká, omezuje se toliko na výše uvedené tvrzení bez toho, že by je nějak blíže zdůvodnila; nelze tudíž učinit závěr, že by dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. byl použit opodstatněně. Pokud pak poukazuje na některé – dle jejího názoru významné – skutečnosti, jde obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) o námitky směřující proti právnímu posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že pokud manželství účastníků nebylo rozvedeno, nelze zrušit právo společného nájmu družstevního bytu za analogického použití ustanovení §705 odst. 2 věty druhé obč. zák., a to ani za situace, kdy rozhodnutím soudu bylo podle §148 odst. 2 obč.zák. společné jmění účastníků zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti.
Ve smyslu ustanovení §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. nedohodnou-li se rozvedení manželé (společní nájemci družstevního bytu, jimž svědčí též společné členství v družstvu) o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že nezbytnými předpoklady pro zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely rozhodnutím soudu podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. jsou existence práva společného nájmu bytu manžely, rozvod jejich manželství a absence dohody rozvedených manželů o zrušení práva společného nájmu bytu. Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek ke dni rozhodování soudu splněna, musí být žaloba o zrušení práva společného nájmu bytu zamítnuta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2274/2010, či Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II, §460 až 480 Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1898).
V citované i mnohé další literatuře i soudní praxi je opakovaně zdůrazňován závěr, že dohodu podle ustanovení §705 obč. zák., a tedy i dohodu o tom, kdo bude dalším výlučným členem bytového družstva, mohou uzavřít pouze rozvedení manželé (viz dále např. rozhodnutí z 21. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3031/2007, z 31. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006 /proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 3. 11. 2008, sp.zn. I. ÚS 2578/08/), a z 29. 5. 202, sp. zn. 20 Cdo 2254/2010), včetně ústavní (viz nález sp. zn. II. ÚS 216/99, uveřejněný ve sv. č. 16 pod poř. č. 177), tak v literatuře (např. Vlastnictví a nájem bytů, Linde Praha, 2000, s. 230).
Jestliže tedy odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že pokud manželství účastníků dosud trvá, nelze zrušit společný nájem předmětného družstevního bytu podle §705 odst. 2 věty druhé obč.zák., nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Taktéž je třeba přisvědčit jeho názoru, že citované ustanovení nelze použít ani analogicky (§853 obč. zák.). Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že společné jmění účastníků bylo rozhodnutím soudu zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Není pochyb (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 31 Cdo 855/2008, uveřejněný pod č. 85/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že členský podíl v bytovém družstvu je majetkovou hodnotou, nelze však přehlédnout, že členská práva a povinnosti v bytovém družstvu nejsou výlučně majetkovými právy (členství bývá často spojeno s nájmem družstevního bytu či s právem na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu). Společné členství manželů v bytovém družstvu je zvláštní a specifický institut, který vzniká ex lege bez ohledu na vůli manželů, jeho vznik, existenci a zánik upravují kogentní ustanovení občanského zákoníku a nelze je smluvně ovlivnit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2115/2005, ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1284/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1865/2000). Otázku vzniku, existence a zániku členství v družstvu a společného nájmu bytu je třeba vždy posoudit podle úpravy v §703 - §709 obč. zák. (popř. podle obchodního zákoníku); není rozhodné, co případně obsahují stanovy družstva, neboť od této úpravy se nelze odchýlit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 98/2011, obdobný názor je zastáván i právní teorií – např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 480. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 1085 s., str. 1884). Ostatně Nejvyšší soud ve svém již citovaném rozsudku ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 98/2011, vyslovil názor, že kogentní dikce §703 odst. 2 obč. zák. (vznik společného členství manželů a společného nájmu) a §705 odst. 2 a §707 odst. 2 obč. zák. (o způsobech jeho zániku) brání přeměně společného členství na individuální členství některého z manželů dohodou podle §143a odst. 1 obč. zák. Přestože ustanovení §143a obč. zák. nabylo účinnosti později než ustanovení §703 odst. 2 obč. zák., platí (s přihlédnutím k §703 - §709 obč. zák.), že §703 odst. 2 obč. zák. je speciálním ustanovením (lex specialis) k §143a obč. zák. (srov. obdobný závěr zastávaný právní teorií – např. Dvořák, T. Bytové družstvo: převody družstevních bytů a další aktuální otázky. 1. vydání. Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 52 – 54).
Rovněž tak není příhodný odkaz dovolatelky na ustanovení §708 ve spojení §707 odst. 1, resp. odst. 2 obč.zák. týkající se přechodu nájmu. Soudní praxe je totiž ustálena v názoru, že podle §708 obč. zák. u družstevních bytů zakládá trvalé opuštění společné domácnosti zánik nájemního vztahu toliko pro společného nájemce – nečlena bytového družstva (srov. Zprávu Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 24. 6. 1983, sp. zn. Cpj 182/82, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 34/1983 civ. nebo též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 105/99, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2271/2001, ze dne
7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 885/2008, a ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3936/2009). Uvedené jinými slovy znamená, že u společných členů družstva je neužívání bytu samo o sobě irelevantní.
Ustanovení §702 odst. 2 obč. zák. týkající se zrušení společného nájmu bytu soudem, jehož použití se rovněž domáhá dovolatelka, pak nelze v daném případě použít, neboť společný nájem družstevního bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu, který se – pokud jde o jeho zrušení rozhodnutím soudu – řídí speciálním ustanovením §705 odst. 2 obč. zák. Aplikaci citovaného ustanovení §702 odst. 2 obč. zák., resp. rozhodnutí o zrušení společného nájmu podle §705 odst. 2 věty druhé obč. zák. za trvání manželství nemůže odůvodnit ani ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodů a jeho obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému v dovolacím řízení (podle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu