ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3778.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3778/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce K. D. , bytem v P. 1, N. P. 7, zastoupeného Mgr. Alešem Hájovským, advokátem se sídlem v Tachově, nám. Republiky 57, proti žalovanému O. S. , bytem v P. 5, O. h. 2159/16, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ovčí hájek 2159/16, o zdržení se zásahu do práv nájemce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 29/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012, č. j. 13 Co 420/2011-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám JUDr. Jaroslava Buriánka, advokáta se sídlem v Praze 5, Ovčí hájek 2159/16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 21 C 29/2007-179, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zdržet se tam specifikovaných zásahů do výkonu práva nájemce vykonávaného žalobcem na základě „nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem jako nájemcem a žalovaným jako pronajímatelem dne 1. září 1992 /správně 1. května 1992/ “ (dále jen „nájemní smlouva“), včetně dodatků č. 1 – 4, a na ni navazující smlouvy o nájmu a správcovství ze dne 1. září 1994, jejímž předmětem byly „nebytové prostory v 1., 2. a 4. patře domu č. 391, na pozemku parcel. č. 485, v k. ú. S. M., obec Praha, okres Hlavní město Praha, vedené Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha“ (dále jen „nebytové prostory“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. března 2012, č. j. 13 Co 420/2011-219, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. března 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti tomuto rozhodnutí projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel v dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolacími námitkami směřujícími především proti skutkovým zjištěním rozhodným pro posouzení otázky jeho aktivní věcné legitimace. Za skutkovou je zapotřebí pokládat i otázku, k čemu směřovala vůle účastníků projevená v nájemní smlouvě, tj. otázku, jejíž řešení bylo rovněž dovolatelem zpochybněno. V této souvislosti totiž nelze opomenout, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků z 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, z 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a z 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení z 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, z 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, z 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, z 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, z 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Napadené rozhodnutí – stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně – je založeno na právním názoru, že žalobce nemůže být aktivně věcně legitimován v řízení o zdržení se zásahů do výkonu nájemního práva k nebytovým prostorám, neboť pro jejich užívání nemá žádný právní titul a není tudíž jejich nájemcem. Přitom oba soudy vyšly z právního názoru (přijatého v přecházejících řízeních mezi týmiž účastníky, byť v jednom z nich v opačném procesním postavení), že nájemní smlouva a na ni navazující smlouva o nájmu a správcovství ze dne 1. září 1994 jsou – z tam specifikovaných příčin – absolutně neplatné podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření těchto smluv (viz částečný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. dubna 2009, č. j. 47 C 107/2008-73, jímž byla žalovanému /v projednávané věci žalobci/ uložena povinnost vyklidit a vyklizené žalobci /v projednávané věci žalovanému/ odevzdat nebytové prostory, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 35 Co 344/2009-108, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 2009, č. j. 22 C 394/2006-137, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je nájemcem nebytových prostor, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 28 Co 491/2009-194).
Z uvedeného především vyplývá, že odvolací soud se otázkou žalobcova nájemního práva k nebytovým prostorám sám nezabýval a ani zabývat nemohl (a to proto, že ohledně této otázky vyšel z názoru přijatého v částečném /vyhovujícím/ rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. dubna 2009, č. j. 47 C 107/2008-73, potvrzeném rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 35 Co 344/2009-108, a v zamítavém rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 2009, č. j. 22 C 394/2006-137, potvrzeném rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 28 Co 491/2009-194). Za této situace se touto otázkou, k níž dovolatel směřoval většinu svých dovolacích námitek, nemohl zabývat ani dovolací soud.
Otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, může totiž soud, s výjimkou případů uvedených v §135 odst. 1 o.s.ř., posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§135 odst. 2 o.s.ř.). Za rozhodnutí jiného orgánu je třeba podle konstantní judikatury považovat i rozhodnutí soudu. V případě, že jde o rozhodnutí soudu, je třeba ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. vykládat v kontextu s ustanovením §159a o.s.ř. Podle §159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle §159a odst. 4 o.s.ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 666/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 26 Cdo 77/2008). Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 4. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1756, dovodil, že podle §159 odst. 2 o.s.ř. (nyní §159a odst. 1 a 4 o.s.ř.) je závazný výrok pravomocného rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je jinak nutno posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. Tím Nejvyšší soud navázal na závěry vyslovené již předtím v rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 69, v němž dovodil, že i když je podle §159 odst. 2 o.s.ř. (nyní §159a odst. 1 a 4 o.s.ř.) závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, v případě zamítavého výroku je nutno z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta či nikoliv – posoudit rozsudečný výrok s odůvodněním rozhodnutí.
Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že žalobce není v dané věci aktivně věcně legitimován (neboť s ohledem na právní názor o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy /přijatý ve shora citovaných rozhodnutích/ není nájemcem nebytových prostor), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem ustálené soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč (§2 odst. 1, §8 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 64/2012 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. března 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu