ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4018.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4018/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce Dopravního podniku hl. m. Prahy, a.s. , IČO 00005886, se sídlem Praha 9, Sokolovská 217/42, proti žalované M. D. , zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6 – Hradčany, K Brusce 124/6, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 234/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2014, č. j. 72 Co 360/2013-199, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2014, č. j. 72 Co 360/2013-199, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 3. 2014, č. j. 72 Co 360/2013-199, změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 9. 5. 2013, č. j. 6 C 234/2011-166, tak, že zamítl žalobu na vyklizení nebytového prostoru označeného č. 19 na plánku, který je přílohou rozsudku soudu prvního stupně, a umístěného v areálu stanice linky metra B – Luka, stavby bez č. p., nacházející se na pozemku parc. č. 2160/302 a č. 2166/60 v k.ú. S., obec P. (dále též „předmětný nebytový prostor“); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud sice přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nájemní smlouva uzavřená dne 24. 2. 1994 mezi žalobcem (jako pronajímatelem) a právním předchůdcem žalované (jako nájemcem) je neplatná, na rozdíl od něho však dovodil, že žalovaná (na niž přešlo právo nájmu po smrti nájemce /jejího manžela/) není ve věci pasivně věcně legitimována, neboť předmětný nebytový prostor fakticky neužívá, nemá v něm umístěny svoje věci a přenechala jej do podnájmu společnosti Krijcos CS, a.s. Zaujal názor, že nebylo-li prokázáno, že by neoprávněně zasahovala do vlastnického práva žalobce, není naplněn jeden z předpokladů vindikační žaloby (v případě nemovitosti žaloby na vyklizení), a žalobě v dané věci proto nelze vyhovět. Námitku žalobce, že žalovaná neuvolnila předmětný nebytový prostor „právně“, když mu jej nepředala a neodevzdala od něho klíče, neshledal důvodnou, neboť ho užívala bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle §237 o. s. ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované v daném sporu a argumentuje proti nim právními názory vyjádřenými v jím citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu. Dovolatel má za to, že skutečnost, že předmětný nebytový prostor užívají třetí osoby se souhlasem žalované (byť na základě neplatných smluv), nemají vliv na vztah mezi ním a žalovanou. Je nesporné (uvádí se dále v dovolání), že žalovaná přijímala na základě neplatné nájemní smlouvy od žalobce plnění a s tímto plněním dále disponovala a je proto povinna předmětný nebytový prostor vyklidit; mezi žalobcem a třetí osobou žádný vztah nevznikl. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (Čl. II bod 2 a 9 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále „o. s. ř.“ a zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky pasivní věcné legitimace žalované), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen podle věty druhé citovaného ustanovení přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci uvedených vad dovolatel nenamítl a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení z 31. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1790/2002, uveřejněné pod C 1602 v Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, usnesení z 13. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 899/2008, z 15. 12. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4903/2008, a rozsudek z 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2471/2010) je ustálena v názoru, že užíváním nebytového prostoru (nemovitosti) je i jeho nevyklizení po skončení doby nájmu. Užíváním pronajaté nemovitosti je nejen situace, kdy nájemce konzumuje plnění z nájemní smlouvy tak, že ji sám užívá, ale i situace, kdy umožní, aby předmět nájmu užívala třetí osoba tím, že ji přenechá do podnájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, usnesení z 19. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 1108/2004, a rozsudek z 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2084/2010).
Již v rozsudku ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98, uveřejněném pod č. 4 v časopise Soudní judikatura 1/2001, Nejvyšší soud dovodil, že subjekt oprávněný z podnájmu není v přímém vztahu k pronajímateli; proto má postavení toho, za umístění jehož věcí ve vyklizované nemovitosti odpovídá nájemce. V usnesení ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1957/2008, pak Nejvyšší soud vyjádřil názor, že užívaly-li třetí osoby předmět nájmu (šlo o nemovitost) se souhlasem nájemce a odvozovaly tedy titul užívání věci od jeho osoby, bylo na něm, aby zajistil, že tyto třetí osoby nemovitosti ke dni skončení nájmu vyklidí. Pokud tak neučinil a tyto osoby nemovitosti užívaly s jeho souhlasem i po skončení doby nájmu, nelze uzavřít, že nájemce povinnost vyklidit nemovitosti splnil. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 30. 5. 2012, sp. zn 32 Cdo 2471/2012.
Uvedené závěry se uplatní i v poměrech, kdy nájemní (podnájemní) smlouva je neplatná.
Jestliže tedy v souzené věci předmětné nebytové prostory užívala žalovaná (zprostředkovaně, prostřednictvím třetí osoby) – byť na základě neplatné nájemní smlouvy – pak je pasivně věcně legitimována v řízení o žalobě na jejich vyklizení; právní posouzení věci odvolacím soudem není tudíž správné.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu