ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.899.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 899/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 13, zastoupené advokátem, proti žalované R., p. c. s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 86.713,- Kč se smluvní pokutou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 22/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2007, č. j. 68 Co 297/2007-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.516,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. února 2007, č. j. 19 C 22/2006-29, zastavil řízení v části, v níž žalobkyně požadovala smluvní pokutu ve výši 1 % denně z částky 86.713,- Kč od 27. ledna 2005 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci usnesení (správně rozsudku) částku 78.860,- Kč se smluvní pokutou ve výši 1 % denně z tam specifikovaných částek za tam stanovená období (výrok II.), žalobu zamítl ohledně zaplacení částky 7.853,- Kč a smluvní pokuty ve výši 1 % denně z tam specifikovaných částek za tam stanovená období (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok IV.).
K odvolání obou účastnic řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. září 2007, č. j. 68 Co 297/2007-52, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku I., jímž bylo řízení zčásti zastaveno, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn.
28 Cdo 1790/2002 – mimo jiné dovodil, že užívala-li žalovaná pronajaté nebytové prostory i po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (do 31. prosince 2003), tj. po datu 31. prosince 2003, a nepodala-li žalobkyně (ve lhůtě třiceti dnů) žalobu na jejich vyklizení, obnovila se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně (§676 odst. 2 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“), v daném případě na dobu jednoho roku (§676 odst. 2 věta druhá obč. zák.).
V dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku žalovaná – prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – především namítla, že „věc měla být správně posouzena podle
§35 o výkladu projevu vůle a dále mělo být posuzováno uplatnění §3 odst. 1 (zřejmě obč. zák.)“. Vyjádřila rovněž přesvědčení, že bylo nesprávně aplikováno ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. namísto §676 odst. 1 obč. zák., neboť „doba nájmu byla sjednána na dobu určitou, přesně stanovena, ohraničena a nebyla … změněna“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že „se nejedná o spor zásadního právního významu“. Zdůraznila, že je bezpředmětné, jaké ustanovení zákona se pro přiznání jejího nároku použije, neboť jí žalovaná pronajaté prostory vrátila až 12. února 2004. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Přitom dospěl k závěru, že v dovolání nastolenou právní otázku vyřešil Nejvyšší soud české republiky již v usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 28 Cdo 1790/2002, uveřejněném pod C 1602 ve svazku 23 z roku 2003 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž především dovodil, že ustanovení §676 odst. 2 obč. zák.
o obnovení nájmu po uplynutí doby, na kterou byl sjednán, se za zde stanovených podmínek uplatní i v případě nájmu nebytových prostor. Dále rovněž dovodil, že pokračujícím užíváním nebytových prostor po uplynutí dohodnuté doby je i jejich nevyklizení (konstantní judikatura tedy nijak blíže nerozlišuje intenzitu, s jakou nájemce nadále /i po skončení sjednané doby/ užívá předmět nájmu, a lze tedy mít oprávněně za to, že pokračujícím užíváním nebytových prostor je i jejich nevyklizení). V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu
a podnájmu nebytových prostor, neobsahuje úpravu konkludentního prodlužování nájemní smlouvy, a proto nezbývá než dovodit, že při absenci určitého ustanovení ve zvláštním předpisu je nutno použít předpis obecný – v daném případě obecná ustanovení o skončení nájmu obsažená v občanském zákoníku.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že správnost napadeného rozhodnutí nemůže být zvrácena obecnou (nijak dále nekonkretizovanou) dovolací námitkou, že „věc měla být správně posouzena podle §35 o výkladu projevu vůle a dále mělo být posuzováno uplatnění §3 odst. 1 (zřejmě obč. zák.)“.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005, dovodil, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany pronajímatele mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Uvedený právní názor sdílí dovolací soud i v projednávané věci a dodává, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro nějž by tento názor nebyl využitelný i ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení dlužného nájemného
a úhrady za služby spojené s užíváním nebytových prostor.
Vzhledem k uvedenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.176,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 1.040,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. května 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu