ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.922.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 922/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně P. s. n., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované Z. M., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 398.299,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 963.977,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 66/2000, o dovolání žalované proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. května 2004, č. j. 12 C 66/2000-66, a Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 20 Co 363/2004-82, ve spojení s usnesením ze dne 3. ledna 2005, č. j. 20 Co 363/2004-87, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. května 2004, č. j. 12 C 66/2000-66, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 20 Co 363/2004-82, ve spojení s usnesením ze dne 3. ledna 2005, č. j. 20 Co 363/2004-87, se zamítá.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 12. května 2003, č. j. 12 C 66/2000-48, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni z titulu dlužného nájemného a úhrad za plnění poskytovaných s užíváním bytu částku 398.299,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 963.977,- Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. září 2003, č. j. 13 Co 396/2003-58, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 3. května 2004, č. j. 12 C 66/2000-66, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 20 Co 363/2004-82, ve spojení s usnesením ze dne 3. ledna 2005, č. j. 20 Co 363/2004-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dne 3. února 1995 byla mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovanou jako nájemkyní uzavřena nájemní smlouva (dále jen „nájemní smlouva ze dne 2. února 1995“) ohledně bytu o velikosti 1+1 v P., O. 3 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), že v nájemní smlouvě ze dne 3. února 1995 bylo sjednáno nájemné z bytu v částce 5.000,- Kč měsíčně, že v lednu 1996 přestala žalovaná sjednané nájemné platit a že za dobu od ledna 1996 do února 2002 dlužila na nájemném a úhradách za služby částku 398.299,- Kč. Vzaly rovněž za prokázáno, že ve věci sp. zn. 31 C 95/98 Obvodního soudu pro Prahu 1 probíhalo řízení o přivolení k výpovědi pronajímatelky z nájmu nájemkyně k předmětnému bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“ (v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce), že v tomto řízení nebyly shledány důvody pro odepření výkonu tohoto práva pronajímatelky podle §3 odst. 1 obč. zák., a že proto soud k výpovědi z nájmu bytu přivolil. Nad to vzal soud prvního stupně také za zjištěno, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 3. února 1995 by podle tehdy platné vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradách za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, nájemné z předmětného bytu činilo 620,- Kč měsíčně, že žalovaná za dobu od února 1995 do ledna 1996 zaplatila na nájemném a zálohách na služby částku 57.860,- Kč, že při nájemném v částce 620,- Kč měsíčně měla za tuto dobu zaplatit pouze částku 6.820,- Kč, že předmětný byt podstatně zhodnotila a že mezi účastnicemi bylo v tomto směru dohodnuto, že veškeré rekonstrukční práce a stavební úpravy zůstávají po skončení platnosti smlouvy ve vlastnictví pronajímatele a nájemce není oprávněn vyžadovat jejich úhradu či náhradu v jakékoliv formě“. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že v daném případě je výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Přitom při posouzení věci podle citovaného ustanovení zohlednil to, že žalovaná za dobu od února 1995 do ledna 1996 zaplatila na nájemném a zálohách na služby částku 57.860,- Kč, ačkoli při nájemném v částce 620,- Kč měsíčně měla za tuto dobu zaplatit pouze částku 6.820,- Kč; nepřehlédl ani to, že žalovaná na své náklady byt podstatným způsobem zhodnotila. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že „žalobci nelze ani na podkladě §3 odst. 1 o. z. nájemné odepřít, neboť žalovaná v plném rozsahu využívala užitnou hodnotu bytu“. Dále rovněž dovodil, že sjednané nájemné v částce 5.000,- Kč měsíčně nelze pokládat za „nemravné“, neboť předmětem řízení je dluh na nájemném a na službách poskytovaných s užíváním bytu až za období od ledna 1996, kdy „již platila pro sjednání nájemného podle §2 odst. 2 vyhl. č. 176/93 Sb., ve znění vyhl. č. 30/95 Sb. smluvní volnost“. Poté uvedl, že bylo-li pro neplacení nájemného přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., aniž byly shledány důvody pro odepření práva pronajímatelky podle §3 odst. 1 obč. zák., tím spíše nelze takové důvody shledat u nároku na zaplacení dlužného nájemného. Ve vztahu k nároku na zaplacení příslušenství v podobě poplatku z prodlení dodal, že dílčí závěr, že žalovaná byt podstatným způsobem zhodnotila, nemá oporu v provedeném dokazování; navíc taková okolnost – podle jeho názoru – „by však sama o sobě k odepření právní ochrany nároku žalované nepostačovala“.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání. Uvedla v něm, že „odvolací soud nesprávně posoudil skutkový právní stav a odvodil nesprávné právní závěry“. Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/) – zpochybnila správnost právního závěru, který odvolací soud učinil ve vztahu k žalované částce a k poplatkům z prodlení s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti namítla, že odvolací soud nevzal náležitě v úvahu, že dluh, který vzhledem k současné sociální situaci ani není schopna zaplatit, vznikl i přičiněním žalobkyně, která „vystavila nájemní smlouvu … v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a stanovila výši nájemného, které nebyla dovolatelka povinna ani schopna platit, a nájemní smlouvu uzavřela jen v naprosté tísni …“. Dodala, že „včas od nájemní smlouvy odstoupila, avšak pouze z neznalosti práva neučinila tak způsobem, který zákon vyžaduje …“. Navrhla, „aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze změnil tak, že žaloba se zamítá“.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. listopadu 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. května 2004, č. j. 12 C 66/2000-66, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání. Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. května 2004, č. j. 12 C 66/2000-66, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, který odvolací soud učinil ve vztahu k žalované částce a k jejímu příslušenství s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. právního závěru, že ve vztahu k nároku na zaplacení dlužného nájemného a s tím souvisejícího poplatku z prodlení není aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vyloučena, avšak vzhledem ke zjištěným okolnostem nepřipadá v daném případě v úvahu.
Podle §685 odst. 1 věty první obč. zák. nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. Podle §686 odst. 1 obč. zák. nájemní smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Nájemní smlouva musí mít písemnou formu. Podle §696 odst. 2 obč. zák. se úhrada za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo záloha na ně platí spolu s nájemným, nebude-li účastníky dohodnuto nebo právním předpisem stanoveno jinak. Nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení (§697 obč. zák.). Podle §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výše poplatku z prodlení činí za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. §685 a násl. obč. zák.). Splnění této povinnosti nelze přitom podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, ze 7. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, z 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, a usnesení z 25. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002). Této povinnosti tudíž není nájemce zbaven ani v případě, že pronajímatel nesplní svoji povinnost odstranit kvalifikované závady bránící řádnému užívání bytu (drobné opravy v bytě /srov. §687 odst. 2 a §5 a §6 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník/ hradí nájemce). Z toho vyplývá, že ani v případě nesplnění povinnosti pronajímatele odstranit závady v bytě není nájemce oprávněn přestat platit nájemné (jinak řečeno ani tato okolnost jej nezbavuje povinnosti platit nájemné), nýbrž je zde pro něj k dispozici režim upravený v ustanovení §691 obč. zák.
Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon ani od názoru, že neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno jako hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a rozhodnutí ze dne 12. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000). Přitom neplacením nájemného (ve smyslu §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) je vedle situace, kdy z titulu nájemného není placena žádná částka, rovněž situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, uveřejněné pod C 1693 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně významné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., jak to Nejvyšší soud dovodil rovněž v rozsudcích z 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, a sp. zn. 26 Cdo 514/2001.
Placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu náleží tedy mezi základní povinnosti nájemce, který není této povinnosti zbaven ani v případě, že pronajímatel neplní svou povinnost odstranit kvalifikované závady bránící řádnému užívání bytu. Navíc je neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu sankcionováno povinností zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení. Kromě toho je zákonem výslovně označováno jako hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.; tak je tomu i v případech, kdy nájemné není placeno v plné výši. Přitom okolnosti, pro něž nájemce nájemné neplatil, nejsou právně významné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Z uvedeného podle názoru dovolacího soudu vyplývá jediný možný právní závěr, totiž závěr, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany pronajímatele mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.).
Lze – vzhledem k výše uvedenému – uzavřít, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení dlužného nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu je i v tomto případě vyloučena úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Jestliže tedy odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na zaplacení dlužného nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, jejichž výše sporná nebyla, vyhověl, lze jeho rozhodnutí o tomto nároku – v konečném důsledku – pokládat za správné.
Soudní praxe připustila, že ve vztahu k požadavku na zaplacení úroků z prodlení není vyloučena úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, uveřejněném pod C 1046 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, totiž dovodil, že uplatnění práva věřitele na zaplacení úroků z prodlení vůči dědicům dlužníka není samo o sobě zneužitím práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud rovněž dovodil (srov. rozsudek ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod C 375 ve svazku 4 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/), že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. V rozsudku ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že uvedené právní závěry lze bez dalšího vztáhnout i na povinnost zaplatit poplatek z prodlení v případě nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu; ohledně tohoto nároku není proto vyloučena úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., a to zcela výjimečně především tehdy, přispěl-li k neplacení nájemného či úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu podstatným způsobem samotný pronajímatel, jak to Nejvyšší soud dovodil v naposledy citovaném rozhodnutí.
O takový případ však v projednávané věci podle názoru dovolacího soudu nejde. Při úvahách o použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze totiž především ztratit ze zřetele, že v daném případě šlo o nájemní vztah založený již nájemní smlouvou ze dne 3. února 1995, že ačkoliv žalovaná předmětný byt k bydlení užívala, tak od počátku roku 1996 přestala platit nájemné (z titulu nájemného neplatila žádnou částku) a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a že takto si počínala dlouhodobě, jestliže nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu neplatila do února 2002. Za této situace nelze podle názoru dovolacího soudu v její prospěch zohledňovat to, že dluh na nájemném a úhradách za plnění poskytovaná s užíváním bytu vznikl i přičiněním žalobkyně, která „vystavila nájemní smlouvu … v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a stanovila výši nájemného, které nebyla dovolatelka povinna ani schopna platit, a nájemní smlouvu uzavřela jen v naprosté tísni …“, a že „včas od nájemní smlouvy odstoupila, avšak pouze z neznalosti práva neučinila tak způsobem, který zákon vyžaduje …“.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně. Jelikož se žalované prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §150 a §151 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení (nákladů vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání) nepřiznal. Důvody hodné zvláštního zřetele (ve smyslu §150 o.s.ř.) spatřuje – shodně s odvolacím soudem – v poměrech žalované.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu