ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.411.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 411/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města Ch. proti žalovaným 1) J. Š. a 2) A. Š., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 246/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. dubna 2003, č.j. 18 Co 114/2003- 23, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 1. 2003, č.j. 6 C 246/2002-9, uložil žalovaným vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt 1+2, III. kategorie, ve 4. podlaží domu ev. č. 25, ulice R. 593, Ch. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 4. 2003, č.j. 18 Co 114/2003-23, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází, že nájemci tohoto bytu manželé D. a L. Š. přenechali byt do podnájmu žalovaným bez souhlasu žalobce, že dne 14. 10. 2002 uzavřeli nájemci se žalobcem dohodu o skončení nájmu, v níž se zavázali byt vyklidit do 31. 10. 2002, že žalovaní zůstali po jejich odstěhování v bytě bydlet a jsou zde hlášeni k trvalému pobytu, že žalobce nevyhověl jejich žádosti o přidělení bytu, neuzavřel s nimi nájemní smlouvu a požádal je, aby byt vyklidili. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, a konstatoval, že jim nemohl vzniknout nájem či podnájem bytu nastěhováním se do bytu bez souhlasu žalobce ani přihlášením k trvalému pobytu, které má jen evidenční charakter; pro vznik nájemního vztahu není rozhodná ani okolnost, že do bytu investovali vlastní finanční prostředky. Na základě toho dovodil, že žalobce se právem domáhá ochrany svého vlastnického práva podle §126 odst. 2 obč. zák. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili podle „§238a odst. 1 písm. c) o.s.ř.“ s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uvádějí, že „právní otázkou je, zda rozhodnutí města v rámci hlášení o trvalém pobytu může mít vliv na založení podnájemního vztahu – resp. udělení souhlasu města jako pronajímatele“, jakož i to, „zda je povinností soudů i v případě, že by podnájemní vztah mezi žalovanými a manželi Š. nevznikl, zkoumat výkon práv žalobce s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. zda město jako vlastník domu nevykonává svá vlastnická práva v rozporu s dobrými mravy“. Uvádějí dále, že právní otázkou zásadního významu je skutečnost, že soud prvního stupně řádně nepoučil žalované o možnosti žádat o ustanovení zástupce dle §30 o.s.ř., a že označené otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu jednoznačně vyřešeny. Uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a vyjadřují přesvědčení, že jim vznikl podnájemní vztah k předmětnému bytu. V této souvislosti poukazují na to, že pro smlouvu o podnájmu není obligatorně stanovena písemná forma, že ji lze uzavřít i ústně a že písemnou formu musí mít toliko souhlas pronajímatele, přičemž není předepsán způsob udělení souhlasu s podnájmem. Namítají, že „jednali v souladu s pravidly logiky“ a dostavili se spolu s manželi Š. do sídla žalobce k legalizaci tohoto podnájemního vztahu, který jim na základě toho vyznačil trvalý pobyt v bytě; z toho dovozují, že tímto jim udělil souhlas s podnájmem. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřují též v tom, že odvolací soud (soud prvního stupně) nezkoumal, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy. Poukazují na to, že se po celou dobu chovali jako řádní nájemci a hradili nájemné a zálohy na služby, že žalobce od nich tyto platby přijímal a udělil jim souhlas s opravami a úpravami bytu; odmítl však s nimi uzavřít nájemní smlouvu, ačkoliv je jeho povinností zabezpečit bytové potřeby svých občanů z bytového fondu, který mu byl zákonem přenechán do vlastnictví. Dovolatelé mají za to, že „jednání soudů je protiústavní“, když nezkoumaly vliv svého rozhodnutí na základní lidské právo žalovaných – právo na bydlení, které je ústavně chráněno a požívá i ochrany v rámci mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Dovolatelé rovněž namítají existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jehož naplnění spatřují v tom, že je soud prvního stupně nepoučil o možnosti požádat o ustanovení zástupce; v této souvislosti poukazují na to, že jsou příslušníky romské národnosti, neumějí dobře česky, a nejsou proto schopni řádně hájit v řízení svoje práva. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen, a byla odložena jeho vykonatelnost.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání je nedůvodné a nepřípustné a navrhl, aby bylo zamítnuto. Obsáhle vyvracel dovolací námitky dovolatelů, poukázal zejména na to, že přihlášení k trvalému pobytu nelze považovat za souhlas pronajímatele s podnájmem bytu, že jde o evidenčně správní záznam podle zákona č. 133/2000 Sb., který musí být proveden za splnění určitých zákonných předpokladů a k němuž v dané věci postačil toliko souhlas nájemců bytu, aniž by jej mohl pronajímatel ovlivnit; rovněž tak vyjádřil nesouhlas s námitkou, že výkon jeho práva je v rozporu s dobrými mravy a poukázal na to, že žalovaní se do bytu nastěhovali svévolně, proti jeho vůli, a že je nemůže upřednostnit před jinými uchazeči o byt.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 23. dubna 2003, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelé označují v první řadě za otázku zásadního právního významu otázku, „zda rozhodnutí města v rámci hlášení o trvalém pobytu může mít vliv na založení podnájemního vztahu“, tj. zda jej lze pokládat za souhlas pronajímatele s podnájmem. Označená otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť jde o otázku řešenou judikaturou dovolacího soudu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněné pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002. Podle právního názoru uvedeného v citovaném rozhodnutí k projevu vůle obce (pronajímatele), jež by směřovala k udělení písemného souhlasu pronajímatele s podnájmem bytu, nemůže bez dalšího dojít postupem pracovníka obce, který v souvislosti s plněním úkolů obce při výkonu státní správy podle zákona č. 135/1982 Sb. o hlášení a evidenci pobytu občanů (od 1. 3. 2000 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a o rodných číslech a o změně některých zákonů) vyznačil přechodný pobyt občana (podnájemce) v tomto bytě.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud dovodil, že přihlášení žalovaných k trvalému pobytu v předmětném bytě má toliko evidenční charakter a nemohlo založit existenci podnájemního vztahu, je jeho právní posouzení věci v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Pro úplnost je třeba poznamenat, že ani za předpokladu, že by byl pronajímatelem (žalobcem) řádně udělen souhlas s podnájmem bytu, nemohl by tím být založen samostatný (neodvozený) právní důvod užívání předmětného bytu, který by je opravňoval byt užívat po zániku nájemního vztahu předchozích nájemců bytu manželů Š. Podnájemní vztah je totiž vztahem odvozeným od vztahu nájmu bytu, který je na tomto hlavním nájemním vztahu závislý co do svého vzniku i co do svého trvání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 877/2002). Zanikne-li tedy hlavní, nájemní vztah (aniž by došlo k přechodu práva nájmu podle §706 až §708 obč. zák.) zaniká i vztah od něho odvozený, tj. vztah podnájemní. Přitom podle §719 odst. 3 obč. zák. nemá podnájemce po skončení podnájmu právo na náhradní podnájem.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda výkon vlastnického práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V rozsudku ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v časopise Soudní judikatura č. 11/2001, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ze 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, nebo ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1215/2005) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu.
Pokud pak dovolatelé namítají existenci vady spočívající v tom, že nebyli poučeni o možnosti požádat o ustanovení zástupce, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalovaným.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu