ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.421.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 421/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ K. V. a b/ D. V. , obou O., zastoupených Mgr. Martinem Lorencem, advokátem se sídlem v Olomouci, Nové Ulici, Krapkova 452/38, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Wolkerova 793/30, 794/30A, 795/32 Olomouc – Nová Ulice , se sídlem v Olomouci, Nové Ulici, Wolkerova 793/30, IČO: 26800489, zastoupenému Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek žalovaného konaného dne 28. dubna 2011, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 35 Cm 91/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2013, č. j. 5 Cmo 14/2013-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. září 2012, č. j. 35 Cm 91/2011-120, zamítl žalobu na určení neplatnosti usnesení shromáždění žalovaného, konaného dne 28. dubna 2011, pod bodem II. ve znění: „ShVJ schválilo, že zápis shromáždění povede pan P. V.“ , pod bodem III. ve znění: „ShVJ bylo schváleno rozdělení nákladů za revitalizaci domu a nezapočítání částky 1.895,- Kč paní P., jako podíl z úhrady za uzavření úvěrové smlouvy, kdy tato částka bude paní P. vrácena v opravném vyúčtování za rok 2010“ , pod bodem IV. ve znění: „ShVJ schválilo rozúčtování cen služeb za rok 2010 na jednotlivé vlastníky jednotek“ , pod bodem IV. ve znění: „ShVJ byla schválena předložená účetní závěrka za rok 2010“ , pod bodem V. ve znění: „ShVJ bylo schváleno, že opravu chodníku za domem našeho SVJ provede firma Topmont dle předložené cenové nabídky v celkové výši 189.742,- Kč“ ; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. července 2013, č. j. 5 Cmo 14/2013-137, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a změnil v nákladovém výroku; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Zdůraznil, že k posouzení námitek žalobců směřujících do vlastního řešení a posuzování jednotlivých sporných otázek, lze přistoupit až poté, co soud dospěje k závěru, že jde o důležitou záležitost, o níž může rozhodovat ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném v době konání shromáždění společenství – dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“ Shodně se soudem prvního stupně pak dovodil, že žádný z napadených bodů usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek (dále jen „společenství“) nepředstavuje důležitou záležitost ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. V této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že při posuzování usnesení, kterým byl jako zapisovatel shromáždění žalovaného zvolen jeho předsedající, který je současně předsedou výboru, nejde o důležitou záležitost dotýkající se jakýmkoliv způsobem vlastnického práva žalobců; dodal, že na úpravu shromáždění společenství nelze přiléhavě aplikovat ustanovení o rozhodování v obchodních společnostech, která jsou svou povahou zcela odlišná. Ani v případě usnesení, jímž bylo schváleno rozdělení nákladů na revitalizaci domu, nešlo o rozhodnutí, které by přímo zasahovalo do samotného právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví; byť se rozhodnutí dotklo finanční sféry vlastníků jednotek, šlo přece jen o pouhou obvyklou opravu domu. Usnesení shromáždění žalovaného o schválení rozúčtování služeb se podle jeho názoru týkalo finančního vyúčtování běžných nákladů na provoz domu, jejichž výše nebyla zásadní. Obdobně (tj. jako běžné nakládání s finančními prostředky žalovaného při správě domu) posoudil i rozhodnutí, jímž byla schválena účetní závěrka a provize za sjednání úvěrové smlouvy. Za důležitou záležitost nepovažoval ani usnesení o opravě chodníku kolem domu, neboť se i v tomto případě jednalo o obvyklou opravu (realizovanou žalovaným při správě domu), jejíž provedení nezasahovalo do samotného právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví.
Dovolání žalobců (dovolatelů) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., tj. ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „o.s.ř.“) – viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Předně dovolací soud zdůrazňuje, že zpochybňovali-li dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – právní posouzení věci odvolacím soudem i prostřednictvím skutkových námitek, které směřovaly do vlastního řešení a posuzování jednotlivých sporných otázek, pak v tomto směru uplatnili nepřípustný dovolací důvod. Stejně tak uplatnili nepřípustný dovolací důvod prostřednictvím dovolacích námitek, jejichž prostřednictvím soudům vytýkali, že neprovedly „konkrétní důkazy – důkazní návrhy žalobců (zejména důkazy listinami, ale i účastnickou výpovědí žalobců)“ a že „nepřihlédly k tvrzením žalobců, že jednáním na daném shromáždění, jakož i na předchozích shromážděních žalovaného, byl vyvolán dlouhodobý a neudržitelný stav, který nutně vyvolal potřebu podrobit postupy žalovaného soudnímu přezkumu“ .
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
V uvedených souvislostech nelze především ztratit ze zřetele, že postupem podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním, že naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí a že citované ustanovení brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek posuzována v jiném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom však nelze přehlédnout, že v tomto případě jde o zásah veřejné moci do soukromoprávních vztahů, a proto je třeba vykládat takto upravený institut restriktivně a připustit jej pouze ve zcela odůvodněných a výjimečných případech. Dovoláním zpochybněný právní závěr, že napadená usnesení shromáždění společenství nejsou v poměrech projednávané věci důležitou záležitostí ve smyslu §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. a že proto přehlasovaným vlastníkům nevzniklo právo požádat soud o jejich přezkum postupem podle citovaného ustanovení, je pak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 60/09/ či z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněného pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nad rámec uvedeného lze snad dodat, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000).
Směřuje-li dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku, není objektivně přípustné (§237, §238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), neboť takto napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a z 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 a 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž nejde o žádný z případů vylučujících podle §238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. nastavené omezení.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu