ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.503.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 503/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. J., zastoupenému advokátem, o vydání klíčů od bytu a umožnění užívání bytu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 98/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. září 2003, č.j. 12 Co 430/2003-58, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. září 2003, č.j. 12 Co 430/2003-58, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 1. 2003, č.j. 15 C 98/2002-38, ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. 3. 2003, č.j. 15 C 98/2002-43, uložil žalovanému vydat žalobci klíče od družstevního bytu č. 9 sestávajícího ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícího se ve 4. podlaží domu č. 21 na T. ulici v Š. (dále „předmětný byt“ resp. „byt“) a umožnit žalobci užívání předmětného bytu, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce a jeho bývalá manželka J. J. byli společnými členy družstva a nájemci předmětného bytu, že rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 1. 1995, č.j. 15 C 112/94-9, který nabyl právní moci dne 6. 3. 1995, bylo zrušeno jejich právo společného nájmu, určeno, že dalším nájemcem bytu bude jako členka družstva J. J. a žalobci (v daném sporu žalovanému) bylo uloženo byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, že náhradní byt nebyl žalobci zajištěn, že bývalá manželka žalobce ještě před vydáním rozsudku ve věci zrušení práva společného bytu vyměnila u předmětného bytu zámek poté, co žalobce navázal známost s paní M., u níž bydlel, že poté žalobce navázal známost s paní G., s níž užíval nejprve byt zajištěný na dobu určitou jeho bývalou manželkou a posléze byt rodičů jmenované, z něhož na jaře roku 2002 odešel a začal se vůči žalovanému domáhat užívání předmětného bytu, že nemá žádnou možnost bydlení, jakož i ze zjištění, že dohodou ze dne 18. 12. 1999 převedla J. J. členská práva a povinnosti v družstvu na žalovaného, který následně uzavřel s družstvem smlouvu o nájmu předmětného bytu. Soud prvního stupně dovodil, že podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, došlo-li ke změně poměrů a výkon práva na bydlení je v rozporu s dobrými mravy; o takový případ se však v souzené věci nejedná, neboť výkon práva žalobce v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a nedošlo ani ke změně poměrů. Na základě toho dospěl k závěru, že právo žalobce v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady přiznané pravomocným soudním rozhodnutím trvá a že povinným strpět výkon tohoto práva je žalovaný, jako právní nástupce J. J.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 9. 2003, č.j. 12 Co 430/2003-58, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zpřístupnění předmětného bytu a vydání klíčů od něj zamítl, a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl na rozdíl od něho k závěru, že žaloba není důvodná. Zaujal názor, že „podstatnou pro právní posouzení věci není v tomto případě otázka, zda výkon práva žalobce na bydlení je v rozporu s dobrými mravy, …. nýbrž otázka, zda žalobci nadále právo bydlení v předmětném bytě svědčí či nikoliv“. Dovodil, že i za stávající právní úpravy (§559 odst. 1, §710 odst. 2 obč. zák.) je využitelný právní závěr vyjádřený v rozhodnutí uveřejněném pod „číslem 8/1987 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSR“, podle něhož jestliže se ten, jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit, z bytu dobrovolně vystěhoval, splnil tím svou povinnost a došlo k zániku závazku splněním. Pod pojmem „dobrovolně se odstěhoval“ (uvedl odvolací soud) je třeba rozumět „chování původního nájemce, který vyřeší, lhostejno jakým způsobem, svou situaci, …“ a „je nepodstatné, kam a do jakých prostor se povinná osoba dobrovolně vystěhovala a z jakého právního titulu bude nadále svou bytovou potřebu uspokojovat …..“. Podstatné pro posouzení žaloby v tomto případě je (uvedl dále odvolací soud), „zda povinná osoba – žalobce předmětný byt vyklidila dobrovolně a zda se tak stalo v důsledku právního úkonu, který odpovídá ustanovení §37 odst. 1 obč. zákoníku a §34 odst. 1 obč. zákoníku, když přitom může jít i o jednání konkludentní (§35 odst. 1 obč. zákoníku)“. Podle názoru odvolacího soudu tak tomu bylo i v tomto případě na straně žalobce, který se „fakticky z předmětného bytu odstěhoval a svoji bytovou potřebu řešil bydlením zčásti v bytech svých přítelkyň a v jednom případě v bytě, kde mu bydlení zajistila jeho bývalá manželka J. J.“. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě „došlo k zániku práva na zajištění bytové náhrady pro žalobce tím, že žalobce dobrovolně splnil svou povinnost z předmětného bytu se vystěhovat a po dobu prakticky devíti let řešil svou bytovou potřebu jiným způsobem“; z tohoto důvodu je irelevantní zkoumat, zda výkon práva žalobce je či není v rozporu s dobrými mravy (v této souvislosti odkázal na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, č.j. 28 Cdo 2217/2002-120“). Na základě toho odvolací soud uzavřel, že žaloba není důvodná, když žalobci k bytu nesvědčí žádné právo a není ve věci aktivně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Naplnění posléze uvedeného dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v tom, že skutkové zjištění odvolacího soudu, na základě kterého dospěl k závěru, že se žalobce z předmětného bytu dobrovolně odstěhoval, nemá oporu v provedeném dokazování. Namítá, že odvolací soud, ačkoliv se formálně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, interpretoval tato zjištění odlišně a vycházel ze skutkového stavu podstatně odlišného, než který vyplývá ze spisu. V této souvislosti poukazuje na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce byt neužíval nikoliv proto, že by jej dobrovolně opustil, ale proto, že mu jeho bývalá manželka přístup do bytu znemožnila (přičemž vycházel nejen z obsahu spisu Okresního soudu v Šumperku sp.zn. 15 C 112/94, jímž provedl důkaz, ale i z výpovědi žalobce a svědkyně J.), avšak odvolací soud tuto skutečnost nevzal v úvahu. Dovolatel má za to, že okolnost, že přestal byt užívat poté, co mu to bylo znemožněno, nelze interpretovat jako „dobrovolné vystěhování, resp. vyklizení bytu“, a že v dané věci nelze aplikovat právní názory vyjádřené v rozhodnutích, na něž odkázal odvolací soud, neboť je zde zcela odlišný skutkový stav. Nesprávné právní posouzení věci dovozuje dovolatel i z toho, že okolnosti, které měly podle názoru odvolacího soudu vést k zániku právního důvodu bydlení žalobce, nastaly v době, kdy mu trvalo dosud právo společného nájmu bytu; i kdyby se odstěhoval dobrovolně, nemohlo dojít k zániku závazku podle §559 obč. zák., neboť závazek žalobce byt vyklidit dosud neexistoval. Dovolatel závěrem zpochybnil i výrok o nákladech řízení a navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žalobci zaniklo jeho právo v bytě bydlet na základě toho, že se z bytu dobrovolně vystěhoval, vyvracel argumenty dovolatele směřující proti neúplnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 29. 9. 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovoláním takovéto vady namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud opřel svůj zamítavý rozsudek o právní závěr, že právo žalobce v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady zaniklo v důsledku toho, že dobrovolně splnil svou povinnost byt vyklidit, čímž došlo k zániku jeho závazku splněním. Z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem bylo podstatné, zda ze strany žalobce došlo – poté, co mu byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady – k jednání, které lze kvalifikovat jako dobrovolné splnění povinnosti k vyklizení bytu, tedy skutkové zjištění, zda se z bytu v uvedeném období odstěhoval dobrovolně, s úmyslem se do něho již nevrátit. Skutková zjištění odvolacího soudu, že se „žalobce z předmětného bytu odstěhoval a že svoji bytovou potřebu řešil bydlením zčásti v bytech svých přítelkyň a v jednom případě v bytě, kde mu bydlení zajistila jeho bývalá manželka J. J.“, však nejsou pro skutkový závěr o tom, že ze strany žalobce šlo o jednání směřující ke splnění existující povinnosti k vyklizení postačující; odvolací soud nadto (ačkoliv uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) opomenul skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, resp. jež vyšly v řízení najevo (zejména okolnosti týkající časového určení odchodu žalovaného z bytu a okolnost, že jeho bývalá manželka vyměnila zámek v bytě).
Dovolateli lze tedy přisvědčit v tom, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování; dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. byl uplatněn důvodně.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( §243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.).
Vzhledem k důvodu, pro který byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, bylo předčasné zabývat se správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Pro úplnost lze dodat, že k právnímu názoru vyjádřenému v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1987, se Nejvyšší soud přihlásil např. ve svých rozhodnutích ze dne 10. 2. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1372/99 a ze dne 27. 6. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1330/98.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu