ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.5038.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 5038/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce V. V. , zastoupeného JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem Hradec Králové, Veverkova 1343, proti žalovaným 1) V. P. , a 2) V. P. , zastoupeným JUDr. Danielem Novotným, advokátem se sídlem Jičín, Valdštejnovo nám. 76, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.zn. 11 C 35/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. června 2009, č.j. 25 Co 136/2009-67, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 12. 2008, č.j. 11 C 35/2008-32, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 7, nacházejícího se v domě č. 8 v Š. L. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), kterou dali žalovaní žalobci podle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák. (dále jen „Výpověď“); současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce uzavřel dne 1. 8. 2002 s právním předchůdcem žalovaných (současných vlastníků předmětného domu) smlouvu o nájmu předmětného bytu, že k žalobci se do bytu v lednu 2007 nastěhovala Z. H., že oba spolu žili jako druh a družka, že v červenci 2007 jmenovaná z bytu odešla za účelem péče o svého nemocného otce, k němuž se nastěhovala, že nyní bydlí poblíž jeho bydliště na adrese B., V. 432, kde je hlášena k trvalému pobytu, že její vztah k žalobci stále trvá, avšak z důvodu nepříznivého zdravotního stavu svého otce se nemůže do předmětného bytu vrátit, ale pouze žalobce navštěvuje asi 2x do měsíce a že zde má svůj nábytek, nádobí a osobní věci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Výpověď je platná, a že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) ve spojení s §689 odst. 2 věty první občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále též „obč.zák.“), neboť žalovaný neoznámil žalovaným změnu v počtu osob, jež s ním v bytě bydlí (odstěhování své družky).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 6. 2009, č.j. 25 Co 136/2009-67, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že Výpověď je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opakovaním výslechu svědkyně Z. H., učinil zjištění, že jmenovaná žila se žalobcem v bytě bez předem určeného časového omezení, že vydělané peníze sdružovali a hradili z nich společné potřeby, že mu pomáhala v péči o jeho nezletilého syna J., že jejich družský poměr trvá dodnes, že se nadále navštěvují a jsou spolu průběžně v kontaktu, že má v bytě své věci i nábytek, že důvodem jejího odchodu z bytu byla potřeba péče o otce, což jí její profese pečovatelky usnadňuje, že změnila trvalé bydliště z důvodu zaměstnání v Nemocnici následné péče sv. Anny v P. u M. l., kde pracuje na směny a potřebuje si po skončení práce odpočinout. Na základě toho učinil skutkový závěr, že žalobce a jeho družka projevili vůli založit a udržovat trvalé spolužití, jehož součástí bylo i spotřební společenství. Jejich společná domácnost nezanikla tím, že se družka žalobce odstěhovala (z morálně chvályhodných důvodů) ke svému otci a posléze do nedaleké obce, neboť její jednání nebylo motivováno vůlí jejich společné soužití ukončit. I nadále mezi nimi existuje společenství nesoucí znaky §115 obč.zák., a způsob jejich soužití je odvislý od objektivních okolností; dočasný pobyt jmenované mimo předmětný byt na charakteru jejich soužití ničeho nemění. Odvolací soud dovodil, že žalobci tak nevznikla povinnost stanovená v §689 odst. 2 obč.zák., a uplatněný výpovědní důvod není proto dán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Popisují právní úpravu obsaženou v ustanovení §689 odst. 2 obč.zák. a dovozují, že žalobce porušil povinnost v něm obsaženou. Namítají, že „z postoje a chování“ jeho družky je zřejmé, že se z předmětného bytu odstěhovala na trvalo, a že okolnost, že se s ním občas stýká, a má v bytě nějaké věci není důkazem o tom, že žalobce svoji zákonnou povinnost neporušil. Dovozují, že ustanovení §689 odst. 2 obč.zák. má na mysli osoby, které s nájemcem „žijí“, tedy že se jedná „o určitou délku pobytu“ a nikoliv např. o víkendovou návštěvu. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. června 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Dovolatelé uplatňují dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopominul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika se skutkovým závěrem odvolacího soudu ohledně existence soužití žalobce a jeho družky je založena na odlišném hodnocení důkazů (výpovědi svědkyně Z. H.) a z takového hodnocení pak vyplývá odlišná verze skutkového stavu věci. Pokud však odvolací soud nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů, není taková argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Za hrubé porušení povinností podle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák. se považuje i to, že nájemce nesplní svoji povinnost oznámit pronajímateli veškeré změny v počtu osob, které s ním žijí v bytě (§689 odst. 2 a 3 obč.zák.).
Úvodem považuje dovolací soud za potřebné uvést, že odvolací soud nepochybil, pokud za „změnu v počtu osob“, jež má na mysli ustanovení §689 odst. 2 obč.zák., považoval i situaci, kdy se počet osob žijících s nájemcem v bytě sníží. I když účelem uvedeného ustanovení bylo nepochybně (mimo jiné i z hlediska výše úhrady za některé služby spojené s užíváním bytu) postihnout v prvé řadě případy, kdy se do bytu k nájemci nastěhuje další osoba, míří rovněž na případy, kdy určitá osoba soužití s nájemcem ukončí. Je totiž v zájmu pronajímatele, aby měl přehled o osobách (jejich počtu), užívajících předmět jeho vlastnického práva, např. i v zájmu posouzení, zda je byt užíván řádně. Mezi osoby, které žijí s nájemcem v bytě patří nejenom osoby příbuzné – např. jeho potomci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, a z 23. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3307/2009), resp. příslušníci jeho domácnosti, ale i jiné osoby, jež s ním z určitých důvodů pobývají delší dobu v bytě. Pokud jde o příslušnost ke společné domácnosti, soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 4. 2010, sp.zn. 26 Cdo 857/2008) nezaznamenala odklon od právního názoru vyjádřeného ve zprávě bývalého Nejvyššího soudu ČR z 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, podle něhož „na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nestačí bez dalšího pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti. Trvalé opuštění společné domácnosti lze obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit.
Protože dovolatelům se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkového závěru odvolacího soudu, že družka žalobce neodešla z předmětného bytu s úmyslem trvale opustit společnou domácnost s ním v bytě vedenou a že jejich společné soužití stále trvá, obstojí i jeho právní závěr, že žalobci nevznikla povinnost upravená v §689 odst. 2 obč.zák, a že uplatněný výpovědní důvod není dán.
Protože napadený rozsudek je správný, dovolací soud podle §243a odst. 1 věty prvé a §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání bez nařízení jednání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči neúspěšným dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2011
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.,v. r.
předsedkyně senátu