ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5114.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5114/2017-121
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. V. , P., zastoupeného Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem v Praze 9, Náchodská 760/67, proti žalované městské části Praha 9 , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 324/14, zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu a o vzájemném návrhu na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 429/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017, č. j. 54 Co 177/2017-92, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017, č. j. 54 Co 177/2017-92, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 27. listopadu 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 9 (soudu prvního stupně) se žalobce (nájemce „bytu, o velikosti 0+2, nacházejícího se v 1. nadzemním podlaží domu, v k. ú. P. na adrese P.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) domáhal určení, že je neoprávněná výpověď z nájmu ze dne 29. září 2015 (dále jen „výpověď ze dne 29. září 2015“, resp. „Výpověď“), kterou mu dala žalovaná (pronajímatelka bytu) a která mu byla doručena dne 3. října 2015. Žalovaná se pak vzájemným návrhem domáhala, aby žalobci byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. února 2017, č. j. 14 C 429/2015-64, ve spojení s usnesením ze dne 3. dubna 2017, č. j. 14 C 429/2015-75, zamítl žalobu na určení, že „výpověď ze dne 29. 8. 2015“ (správně výpověď ze dne 29. září 2015) je neoprávněná (výrok I.), uložil žalobci povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalované do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. června 2017, č. j. 54 Co 177/2017-92, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením) změnil ve výroku I. tak, že vyhověl žalobě a určil, že „výpověď ze dne 29. 8. 2015“ (správně výpověď ze dne 29. září 2015) je neoprávněná (výrok I.), a ve výroku II. tak, že zamítl vzájemný návrh žalované na vyklizení bytu (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud zjistil shodně se soudem prvního stupně mimo jiných i následující skutečnosti. Žalovaná jako pronajímatelka a žalobce jako nájemce uzavřeli dne 23. června 2010 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „Nájemní smlouva“), v níž si mimo jiné sjednali, že nájemce může přenechat byt nebo jeho část do podnájmu jinému pouze s písemným souhlasem pronajímatelky (čl. VIII odst. 3 Nájemní smlouvy). Žalovaná dala žalobci výpověď ze dne 29. září 2015 podle §2288 odst. 1 písm. a/ zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a odůvodnila ji konstatováním, že hrubě porušil svou povinnost vyplývající z nájmu bytu tím, že bez jejího souhlasu dal byt do podnájmu Š. I. a R. H. Výpověď obsahovala rovněž poučení o právu nájemce vznést proti ní námitky a navrhnout přezkoumání její oprávněnosti soudem do dvou měsíců od jejího doručení. Výpověď byla dne 3. října 2015 doručena žalobci, který vůči ní vznesl námitky dopisem, jejž doručil žalované dne 5. října 2010. Součástí zjištěného skutkového stavu bylo rovněž zjištění, že od léta 2015 užívá předmětný byt žalobce společně s R. H. jako podnájemcem. Za správný pokládal závěr soudu prvního stupně o včasnosti žaloby podle §2290 o. z. Na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že Výpověď je neoprávněná. V této souvislosti zdůraznil, že vypoví-li pronajímatel nájem bytu nájemci z některého z důvodů uvedených v §2288 o. z., musí ve výpovědi popsat výpovědní důvod po skutkové stránce tak, aby byl nezaměnitelný s jiným výpovědním důvodem (§2288 odst. 3 o. z.). Jestliže uvedené povinnosti nedostojí, vezme soud tuto skutečnost na zřetel při úvaze o oprávněnosti výpovědi (zde odkázal na výklad citovaného ustanovení podaný v publikaci Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§2055–3014/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 457 a násl.). V návaznosti na to připomněl, že v souzené věci vypověděla žalovaná nájem bytu žalobci s odůvodněním, že bez jejího souhlasu dal předmětný byt do podnájmu Š. I. a R. H. Z provedených důkazů však vyšlo najevo, že ve skutečnosti byt užívá žalobce a jako podnájemce pouze R. H. (nikoli také Š. I.). Uzavřel, že byl-li v řízení podle §2290 o. z. prokázán jiný skutek, než který byl vylíčen ve Výpovědi, pak nebyl naplněn takto uplatněný výpovědní důvod podle §2288 odst. 1 písm. a/ o. z., a proto považoval Výpověď za neoprávněnou. Současně shledal, že je-li Výpověď neoprávněná, nemohla vyvolat zamýšlené právní účinky, tedy přivodit zánik nájmu bytu (uplynutím výpovědní doby); nájemní poměr účastníků k předmětnému bytu, založený Nájemní smlouvou, tudíž nadále trvá. Za tohoto stavu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že Výpověď je neoprávněná, a zároveň zamítl vzájemný návrh žalované na vyklizení bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř. a odůvodnila tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva (tam blíže specifikovaných), které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly – přinejmenším v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 – dosud vyřešeny. Především nesouhlasila s názorem, že ve Výpovědi byl jako výpovědní důvod uveden jiný skutek, než který byl následně prokázán v daném řízení podle §2290 o. z. Měla za to, že při porovnání skutku, který měl naplňovat použitý výpovědní důvod, a skutku, který vyplynul z provedeného dokazování, je zřejmé, že žalobce porušil svou povinnost vyplývající z nájmu bytu způsobem shodným nebo alespoň velmi se blížícím skutku popsanému ve Výpovědi. Podle jejího mínění není zapotřebí, aby skutek, z něhož byla dána výpověď nájemci, do nejmenšího detailu odpovídal skutečnosti, resp. skutkovému stavu zjištěnému v řízení podle §2290 o. z.; postačí, vystihuje-li podstatu ve výpovědi použitého výpovědního důvodu. Z toho dovozovala, že bylo-li v řízení prokázáno, že žalobce dal byt (resp. jeho část) do podnájmu osobě, která byla ve Výpovědi jmenována, pak nebrání nic tomu, aby Výpověď byla co do její „podstaty“ uznána za oprávněnou, neboť i tímto jednáním se dopustil hrubého porušení povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Podotkla, že uvedený závěr nikterak neodporuje ani požadavku na nezaměnitelné vylíčení výpovědního důvodu, jak naznačoval odvolací soud; uplatněný výpovědní důvod totiž byl ve Výpovědi specifikován dostatečně a i nájemce měl možnost se jí účinně bránit. Dodala, že nepochybně není spravedlivé poskytovat na úkor pronajímatele ochranu nájemci, který prokazatelně hrubě porušil svoji povinnost vyplývající z nájmu bytu (zde odkázala na nález Ústavního soudu vydaný ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04). Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu. Měl rovněž za to, že Výpověď je neurčitá a nesrozumitelná ve smyslu §553 odst. 1 o. z., neboť tam specifikovaný výpovědní důvod není v souladu „se skutečností“ . Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalované (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na řešení právní otázky (otázky totožnosti skutku /skutkového děje/, z něhož dal pronajímatel výpověď nájemci, a skutku, který zjistil soud v řízení podle §2290 o. z., a v konečném důsledku otázky naplněnosti použitého výpovědního důvodu), která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla – v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 – dosud (výslovně) vyřešena.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2290 o. z. nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla. V řízení podle citovaného ustanovení soud rozhoduje o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, tedy zejména o tom, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod; pro úplnost zbývá dodat, že neoprávněná je i výpověď, která je neplatná či zdánlivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V soudní praxi není pochyb o tom, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným hmotněprávním úkonem a musí tudíž splňovat obecné náležitosti právního jednání (viz §545 a násl. o. z.). Kromě toho výpověď pronajímatele musí obsahovat rovněž zvláštní náležitosti specifikované zejména v §2286 a §2288 odst. 3 o. z. (ve vztahu k výpovědi bez výpovědní doby viz též §2291 odst. 3 o. z.) – ze shora citovaných ustanovení vyplývá, že vedle dalších zde uvedených náležitostí v ní musí být uveden výpovědní důvod. Tomuto zákonnému požadavku pronajímatel dostojí nejen tím, že v písemné výpovědi odkáže na ustanovení §2288 odst. 1 a 2 o. z. (příp. ustanovení §2291 odst. 1 a 2 o. z.), nýbrž především tím, že použitý výpovědní důvod skutkově vymezí (uvede skutečnosti, které v poměrech dané věci individualizují podmínky v zákoně uvedeného a ve výpovědi použitého výpovědního důvodu, tj. skutečnosti, které ho v daném případě zakládají) tak, aby tento skutek – zejména z důvodu perfektnosti výpovědi jako hmotněprávního jednání pronajímatele a také z důvodů právní jistoty a možnosti obrany ze strany nájemce – byl nezaměnitelný s jiným skutkem (v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 dospěl k obsahově shodnému závěru Nejvyšší soud např. v rozsudku z 15. července 2010, sp. zn. 26 Cdo 2950/2009, uveřejněném pod č. 77/2011 časopisu Soudní judikatura). Skutkovým vymezením výpovědního důvodu jsou vázáni jak subjekty nájemního vztahu, tak i soud v řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi (a to z příčin, které již v minulosti – v poměrech řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 5 /později odst. 4/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. října 2011 /resp. do 31. prosince 2013/ – vyložil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 21. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 3260/2009). V řízení podle §2290 o. z. není tedy soud oprávněn uplatněný výpovědní důvod (jeho skutkové vymezení) doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (může jej toliko vyložit postupem podle §555 a násl. o. z.) a v konečném důsledku uznat výpověď za oprávněnou („formou“ zamítnutí žaloby podle §2290 o. z.) z jiného důvodu, než který v ní byl uplatněn. Výpověď ovšem může být oprávněná i tehdy, jestliže skutkové okolnosti, které mají zakládat v ní použitý výpovědní důvod, nebyly v řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi prokázány přesně v té podobě, v jaké je vymezil pronajímatel, avšak za předpokladu, že navzdory zjištěné odchylce od skutečného stavu nebyla zasažena (změněna) podstata skutku vymezeného ve výpovědi (spočívající zejména v tam specifikovaném jednání a následku, který jím byl způsoben) a současně v řízení učiněná skutková zjištění odůvodňují závěr, že byl naplněn v zákoně uvedený a ve výpovědi použitý výpovědní důvod; i v takovém případě totiž zůstane zachována totožnost skutkového děje, z něhož dal pronajímatel výpověď nájemci a který zjistil soud v řízení podle §2290 o. z.
V posuzovaném případě dovolatelka dala žalobci výpověď ze dne 29. září 2015, kterou odůvodnila – s odkazem na ustanovení §2288 odst. 1 písm. a/ o. z. – konstatováním, že hrubě porušil svou povinnost vyplývající z nájmu bytu tím, že bez jejího souhlasu dal byt do podnájmu Š. I. a R. H. (kteréžto konstatování nepochybně představuje určité a srozumitelné skutkové vymezení uplatněného výpovědního důvodu podle citovaného ustanovení). Součástí zjištěného skutkového stavu pak bylo rovněž zjištění, že od léta 2015 užívá žalobce předmětný byt společně s R. H. jako podnájemcem, aniž měl k podnájmu písemný souhlas dovolatelky. Třebaže vyšlo v řízení najevo, že předmětný byt neužívají jako podnájemci obě osoby jmenované ve Výpovědi, nemění to nic na tom, že žalobce přenechal byt (jeho část) do podnájmu bez písemného souhlasu pronajímatelky a je nerozhodné, že pouze jedné ze dvou osob označených ve Výpovědi; i když dovolatelka skutkově vymezila použitý výpovědní důvod „šířeji“, není pochyb o tom, že v něm bylo zahrnuto i toto žalobcovo jednání. Se zřetelem k řečenému zastává dovolací soud názor, že v souzené věci lze považovat za zachovanou totožnost mezi skutkovými okolnostmi, jimiž dovolatelka odůvodnila Výpověď, a v řízení učiněnými skutkovými zjištěními. Ačkoliv žalobce přenechal předmětný byt (příp. jeho část) do podnájmu pouze R. H., a nikoli též Š. I., a společně s ním jej nadále užíval, tímto svým jednáním, neměl-li k němu dovolatelčin souhlas (viz čl. VIII odst. 3 Nájemní smlouvy), přivodil stejný následek jako v případě, že by se dopustil jednání vymezeného ve Výpovědi v celé jeho úplnosti (šíři), tedy – řečeno jinak – hrubě porušil svou povinnost vyplývající z nájmu bytu (viz §3074 odst. 1 věta první před středníkem, §2276 ve spojení s §2274 za přiměřeného použití §2272 odst. 2 o. z. a §2276 ve spojení s §2275 odst. 2 o. z.) a současně založil oprávnění dovolatelky mu nájem bytu vypovědět podle §2288 odst. 1 písm. a/ o. z.
Z uvedeného vyplývá, že není správný právní názor, že výpověď ze dne 29. září 2015 je neoprávněná proto, že v daném řízení podle §2290 o. z. byl prokázán jiný skutek, než který byl vylíčen ve Výpovědi, a že tudíž nebyl naplněn takto uplatněný výpovědní důvod podle §2288 odst. 1 písm. a/ o. z. Zbývá dodat, že není-li uvedený právní názor správný, neobstojí ani na něj navazující právní závěry, že Výpověď nemohla vyvolat zamýšlené právní účinky, tedy přivodit zánik nájmu bytu (uplynutím výpovědní doby), a že nájemní poměr účastníků k předmětnému bytu, založený Nájemní smlouvou, tudíž nadále trvá.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a není tedy správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř. ) a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu