ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.519.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 519/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Ing. D. Č. , zastoupeného JUDr. Zlatou Májovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Krapkova 44, proti žalované I. V. , zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Mohelnice, Olomoucká 36, o zaplacení částky 142.963,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 216/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2011, č. j. 17 Co 361/2010-125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (soud prvního s t upně) rozsudkem ze dne 26. ledna 2010, č. j. 6 C 216/2008-92, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 142.304,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu dlužného podnájemného a dlužných úhrad za spotřebované energie z podnajatých nebytových prostor (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 659,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 24. února 2007 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. srpna 2011, č. j. 17 Co 361/2010-125, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Dovolací soud zastává názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) uplatnila (dovolacími námitkami, že „formální věci vytěsnila ze své paměti pro samotný provoz podnikatelské činnosti, po neúspěšném soudním řízení u soudu prvního stupně si však pod tlakem okolností vybavila, že smlouvu s žalobcem podepisovala, což si patrně ve stresu ze soudního řízení neuvědomila, ale že tuto smlouvu nemá ve své dispozici, ale že tato smlouva jako zcela důvěryhodný dokument je uložena na úřadu práce, kde byla povinnou součástí její žádosti o finanční podporu“ ).
Prostřednictvím námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka zpochybnila správnost právního názoru, že podnájemní smlouva, kterou navrhla k důkazu až v odvolacím řízení, představuje důkaz, jež byl uplatněn v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v §205a odst. 1 o.s.ř. Řešení uvedené právní otázky by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.
Dané řízení není řízením ve smyslu §120 odst. 2 o.s.ř. a je proto ovládáno zásadou neúplné apelace, což předpokládá, že spor po skutkové stránce účastník „odbude“ u soudu prvního stupně. Soud prvního stupně je tedy v těchto případech instancí skutkovou, tj. instancí, u které mají být zásadně při jediném jednání provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon účastníku ukládá povinnost tvrdit všechny pro věc rozhodné skutečnosti před soudem prvního stupně a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé je prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 100/2006, uveřejněný pod č. 114 v sešitě č. 8 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura). O této povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu řízení (§5, §101 a §118a o.s.ř.) a jmenovitě pak před rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé (§119a odst. 1 o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že ani v režimu zákonné koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o.s.ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo ve smyslu §120 odst. 3 o.s.ř. Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněný pod č. 24 v sešitě č. 2 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura). Ani v těchto případech však není soud povinen po těchto důkazech tzv. pátrat. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. nové, je rozhodné, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 3-4 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o.s.ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést, a to bez ohledu na to, zda má být tímto novým důkazem prokázána skutečnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 18. června 2009, sp. zn. III. ÚS 190/09).
V rozsudku ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněném pod č. 18 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o.s.ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. (§211a o.s.ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními §205a nebo §211a o.s.ř. (§213 odst. 3 /nyní odst. 5/ o.s.ř.), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§212a odst. 3 o.s.ř.). K uvedeným právním názorům se dovolací soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 9. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 1863/2007, a sdílí je i v dané věci.
V posuzovaném případě dovolatelka až v odvolacím řízení navrhla provedení důkazu přečtením „písemné smlouvy o podnájmu nebytových prostor, kterou uzavřely strany dne 29.7.2005“ (dále jen „podnájemní smlouva“). V dovolání v této souvislosti mimo jiné uvedla, že podnájemní smlouva v řízení před soudem prvního stupně „nebyla jako důkaz navržena proto, že si její existenci nevybavila, a to pro odstup doby, který od uzavírání smluvního vztahu s žalobcem uplynul“ , a že „formální věci vytěsnila ze své paměti pro samotný provoz podnikatelské činnosti, po neúspěšném soudním řízení u soudu prvního stupně si však pod tlakem okolností vybavila, že smlouvu s žalobcem podepisovala“ . Dodala, že „u soudů byla sice formálně správně aplikována zásada koncentrace řízení ovšem způsobem, který je v rozporu s cílem soudního řízení, konkrétně s právem na spravedlivý soudní proces, a kdy tedy formální aplikace práva se ocitla v rozporu s účelem této zásady koncentrace řízení“ … „aplikací této zásady došlo k tomu, že nebyl připuštěn zcela klíčový důkaz, a to písemná smlouva o podnájmu nebytových prostor, kterou uzavřely sporné strany dne 29.7.2005“ . Poukázala rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, jakož i na ustanovení §1 až §3 a §6 o.s.ř.
V dané věci účastníci v řízení před soudem prvního stupně opakovaně uváděli, že neuzavřeli písemnou podnájemní smlouvu, a také proto žádný z nich v této fázi řízení nenavrhl důkaz přečtením (písemně uzavřené) podnájemní smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že podnájemní smlouva je z pohledu §205a odst. 1 o.s.ř. důkazem novým (nebyla jako důkaz navržena v řízení před soudem prvního stupně), který zjevně nelze podřadit pod ustanovení §205a odst. 1 písm. a/ (netýká se podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce /přísedícího/ a ani obsazení soudu), písm. b/ (dovolatelka jí nesledovala prokázat existenci vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci), písm. e/ (dovolatelce se před soudem prvního stupně dostalo poučení podle §119a odst. 1 o.s.ř. – srov. protokol o jednání na č. l. 85-87 spisu) a ani písm. f/ o.s.ř. (zjevně nenastala /nevznikla/ po vyhlášení /vydání/ rozhodnutí soudu prvního stupně).
Zbývá posoudit, zda podnájemní smlouva může být způsobilým odvolacím důvodem z hledisek vymezených v ustanoveních §205a odst. 1 písm. c/ nebo d/ o.s.ř.
Ve smyslu §205a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jsou skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, způsobilým odvolacím důvodem proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně tehdy, má-li jimi být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž toto rozhodnutí spočívá. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (§205a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný pod č. 175 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Dovolatelka navrženým důkazem – podnájemní smlouvou, kterou jako důkaz označila až v odvolacím řízení – nezpochybnila věrohodnost důkazních prostředků, z nichž soud prvního stupně vyšel při zjišťování skutkového stavu; naopak podnájemní smlouva měla sloužit k prokázání odlišného skutkového stavu. Na tuto situaci ovšem ustanovení §205a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jak vyplývá ze shora uvedeného – nedopadá.
Závěr, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura) .
V dané věci však soud prvního stupně nezaložil své zamítavé rozhodnutí na závěru, že dovolatelka přítomná při jednání neunesla břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní. Soud prvního stupně dospěl totiž k závěru, že mezi účastníky byla ústní formou uzavřena smlouva o podnájmu nebytových prostor ve smyslu §6 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění provedeném zákonem č. 360/2005 Sb., tj. ve znění do 18. října 2005. Proto nepřicházelo v úvahu poučení dovolatelky podle §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. a z tohoto důvodu nelze přípustnost uplatnění citované podnájemní smlouvy v odvolacím řízení opřít ani o ustanovení §205a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.
Lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od výše uvedené judikatury, pokud posoudil podnájemní smlouvu jako důkaz, který byl v odvolacím řízení uplatněn v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v §205a odst. 1 o.s.ř.; vzhledem k citované judikatuře na tom nic nemění ani dovolatelkou zdůrazňovaná zásada spravedlivého soudního rozhodování, která by měla podle ní převážit nad formální správností procesního postupu soudu.
Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu