ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.53.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 53/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné A. M. K. , proti povinnému T. K. , zastoupenému JUDr. Mgr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mělníku, Jiráskova č. 236/10, pro dlužné výživné 386.000,- Kč a běžné výživné 6.000,- Kč měsíčně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE 2522/2010, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2014, č. j. 14 Co 290/2014-233, takto:
Dovolání povinného se zamítá.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24. 8. 2010, č. j. 67 EXE 2522/2010-21, nařídil exekuci na majetek povinného podle „vykonatelného“ rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 1. 2009, č. j. 14 Nc 228/2001-652, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2009, č. j. 58 Co 378/2009-681, k uspokojení přednostní pohledávky oprávněné pro dlužné výživné od 1. 3. 2002 do 31. 5. 2010 ve výši 386.000,- Kč a pro běžné výživné ve výši 6.000,- Kč měsíčně od 1. 6. 2010 a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9.
Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 28. 9 2010, č. j. 087 EX 7877/10-16, rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného a to pozemku p. č. 2060, o výměře 145 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p. č. 2061, o výměře 818 m2, zahrada, pozemku p. č. 2062, o výměře 111 m2, ostatní plocha, pozemku p. č. 2064/8, o výměře 32 m2, zeleň, a stavby č. p. 559, bydlení, na pozemku p. č. 2060, to vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro obec P., katastrální území K., na listu vlastnictví č. 1041 (dále jen „nemovitosti povinného“).
K návrhu povinného ze dne 9. 5. 2013, doplněného dvěma podáními shodně datovanými dnem 10. 5. 2013, na částečné zastavení exekuce a odklad jejího provedení v rozsahu, v jakém je prováděna exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9, s nímž oprávněná nesouhlasila, Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 25. 3. 2014, č. j. 67 EXE 2522/2010-184, návrh povinného na částečné zastavení exekuce, pokud je tato vedena prodejem nemovitostí povinného, podle exekučního příkazu ze dne 28. 9. 2010, č. j. 085 EX 7877/10-16, a návrh povinného na částečný odklad provedení exekuce, pokud je tato vedena shora uvedeným způsobem, zamítl. Vzal za prokázané, že ke dni 6. 5. 2013 u pověřeného soudního exekutora probíhají proti témuž povinnému další tři exekuční řízení. Ani v jednom z těchto řízení doposud nedošlo k dobrovolnému plnění ze strany povinného a povinný nedisponuje účty s postižitelným majetkem či jiným zabavitelným majetkem. V každém z těchto řízení bylo soudním exekutorem rozhodnuto o provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného, fakticky je však prodej nemovitostí povinného realizován v exekuci vedené soudním exekutorem pod sp. zn. 085 EX 3091/09, v níž bylo o tomto způsobu vedení exekuce rozhodnuto nejdříve. Budou-li zde nemovité věci povinného vydraženy a přihlásí-li se do dražby pohledávky všichni soudu známí věřitelé, nebude případný nepoměr mezi vymáhanou částkou a cenou nemovitostí tak nepřiměřený. Z počítačového informačního systému (ISAS) totiž bylo zjištěno, že „kromě shora uvedených 4 exekucí, jejichž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek, je u zdejšího soudu vedeno dalších 5 exekucí“. Důvodnost návrhu povinného na částečné zastavení exekuce a odklad jejího provedení nezakládá ani tvrzení povinného, že „zajišťuje prostředky na dobrovolnou úhradu exekuce“.
K odvolání povinného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 25. 3. 2014, č. j. 67 EXE 2522/2010-184, Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 8. 2014, č. j. 14 Co 290/2014-233, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že v otázce přiměřenosti způsobu provedení exekuce vzhledem k výši vymáhané částky v poměru k ceně nemovitosti souhlasí s argumentací soudu prvního stupně. Povinný nedoložil svou schopnost zaplatit exekuovanou částku jiným způsobem provedení exekuce, netvrdí ani, že by vlastnil konkrétní movitý majetek, z něhož by bylo možné exekuovanou částku vymoci. „Majetkovou situaci povinného je třeba řešit komplexně v souvislosti s jinými exekučními řízeními. Zejména při provádění exekuce právě prodejem nemovitostí se totiž uspokojuje nejen oprávněný, ale i ostatní věřitelé povinného“. Ve vztahu k návrhu povinného na částečný odklad exekuce dospěl k závěru, že nebyly kumulativně splněny předpoklady uvedené v ustanovení „§266 odst. 1 o. s. ř.“, neboť povinný se v nepříznivém postavení neocitl bez své viny, když jeho zdravotní potíže způsobuje právě postup v exekučních řízeních, přičemž exekuce byly nařízeny, protože povinný řádně a dobrovolně nesplnil to, co mu ukládají příslušné exekuční tituly. Nepříznivé postavení nemá ani přechodnou povahu.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním, z obsahu dovolání však vyplývá, že zpochybňuje pouze usnesení odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce. Tou částí výroku usnesení odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrh povinného na odklad exekuce, se proto dovolací soud nezabýval. Povinný namítá, že exekuce je vedena k vymožení pohledávky ve výši 386.000,- Kč, včetně „dlužného“ běžného výživného. Cena nemovitostí povinného zjištěná znalcem v exekuci vedené soudním exekutorem pod sp. zn. 085 EX 3091/09 je 9.060.000,- Kč, tj. více než 23 krát vyšší než je hodnota vymáhané pohledávky. Zvolený způsob provádění exekuce je proto nepřiměřený. Přiměřenost zvoleného způsobu provádění exekuce je přitom nutné zkoumat výhradně z hlediska poměru vymáhané pohledávky v tomto exekučním řízení, nikoliv ve vztahu k dalším na majetek povinného vedeným exekucím, jejichž stav soud v tomto řízení nemá možnost posoudit. „Celkový úhrn vymáhaných závazků povinného činí podle závěrů soudu cca 2 mil. Kč“, i kdyby tedy soud mohl zohlednit existenci jiných pohledávek, nemohl by dospět k závěru o přiměřenosti prodeje nemovitostí povinného, neboť hodnota těchto nemovitostí je stále více než čtyřnásobná. Exekuce prodejem nemovitostí má subsidiární povahu a je možné k ní přikročit pouze tehdy, pokud jiné způsoby provedení nevedou k uspokojení vymáhané pohledávky. „Proto je nutné nadále předpokládat, že pohledávku lze vymoci přinejmenším prodejem movitých věcí povinného“, „to, jaké movité věci se nacházejí v držení povinného, jaká je jejich hodnota a zda postačí na úhradu vymáhané pohledávky, přitom exekutor mohl zjistit až postupem na základě exekučního příkazu k prodeji movitých věcí a na základě jejich soupisu, který učiněn nebyl“. K tíži povinného nemůže jít, že soudní exekutor k postižení movitých věci povinného dosud nepřistoupil, ani to, že povinný sám movité věci neprodal a dobrovolně pohledávku neuspokojil. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí, případně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanský soudní řád) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva [zda exekuci, nařízenou podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), prodejem nemovitých věcí s cenou značně převyšující výši vymáhané pohledávky musí vždy předcházet exekuce prodejem movitých věcí], která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §58 odst. 1 ex. řádu lze exekuci provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Zajistit majetek k provedení exekuce lze nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce.
Podle ustanovení §58 odst. 2 ex. řádu nepostačuje-li jeden ze způsobů provedení exekuce k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit současně nebo postupně. Nebrání-li to účelu exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky přikázáním pohledávky, srážkami ze mzdy a jiných příjmů, správou nemovité věci, pozastavením řidičského oprávnění nebo zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech (tzv. primární způsoby provedení exekuce). Pokud způsoby provedení exekuce podle věty třetí nepostačují k uhrazení vymáhané peněžité pohledávky, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky prodejem movitých věcí a nemovitých věcí nebo postižením závodu (tzv. subsidiární způsoby provedení exekuce).
Podle ustanovení §58 odst. 3 ex. řádu způsob provedení exekuce určí exekutor.
V posuzované věci bylo zjištěno, že k datu 6. 5. 2013 nebylo na v tomto řízení vymáhanou pohledávku ve výši 386.000,- Kč (dlužné výživné) a 6.000,- Kč měsíčně od 1. 6. 2010 (běžné výživné) s příslušenstvím jinými způsoby exekuce, včetně dobrovolného splnění vymáhané povinnosti přímo povinným, nic vymoženo. Soudní exekutor nezjistil žádný exekučně postižitelný majetek povinného kromě nemovitých věcí povinného. Provedení exekuce jiným způsobem než prodejem movitých věci anebo zmiňovaných nemovitých věcí tak zjevně není možná.
Při posuzování vhodnosti navrženého způsobu provedení výkonu rozhodnutí je případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí pouze jedním, v zákoně výslovně uvedeným, kritériem vhodnosti. Samo zjištění takového nepoměru proto nemůže odůvodnit zamítnutí návrhu na nařízení výkonu (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 352/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1281/2004). Uvedená zásada přitom platí i pro exekuce, neprojeví se však již při nařízení exekuce soudem, resp. pověření exekutora jejím provedením, ale teprve při vydání exekučního příkazu soudním exekutorem (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3642/2012). Ani skutečnost, že cena nemovitostí povinného, z jejichž prodeje má být oprávněná uspokojena, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím, sama o sobě nepostačuje k závěru, že zvolený způsob provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného je zřejmě nevhodný, jestliže pohledávku oprávněné nelze buďto vůbec nebo v přiměřené době uspokojit jiným způsobem. V žádném případě se nevyžaduje, aby rozhodnutí o způsobu provedení exekuce prodejem nemovitých věcí předcházela neúspěšná či jen částečně úspěšná exekuce jiným způsobem, v tomto případě prodejem movitých věcí povinného. Jinak řečeno, exekuci prodejem nemovité věci s cenou značně přesahující výši vymáhané pohledávky lze nařídit i tehdy, pokud před tím nebyl zajištěn soupis movitých věcí (provedena exekuce prodejem movitých věcí).
Způsobilou obranou proti nepřiměřenému rozsahu exekuce pak je návrh povinného na částečné zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 4 o. s. ř., případně návrh na odklad exekuce podle ustanovení §266 o. s. ř. (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 14 Co 98/2003, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 77/2003), v němž, pokud toto již nevyplývá z obsahu spisu, je primárně na povinném, aby tvrdil a prokázal, že zvolený způsob provedení exekuce je zřejmě nevhodný a že zde existuje jiný exekučně postižitelný (movitý) majetek povinného (a kde se tento nachází), jehož postižení bude účinnější a povede v kratší době k naplnění účelu exekučního řízení, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby, tj. uspokojení vymáhané pohledávky. Nepostačuje tedy pouhé tvrzení bez dalšího, že se soudní exekutor nepokusil provést exekuci prodejem movitých věcí povinného, aniž by povinný konkrétní exekuovatelný majetek příslušným způsobem specifikoval a jeho existenci doložil, a že „povinný zajišťuje prostředky na dobrovolnou úhradu exekuce“.
Jestliže se z námitek (návrhu) povinného nebo z úřední činnosti soudního exekutora, event. soudu, podávají konkrétní okolnosti o vhodnosti zvoleného způsobu provedení exekuce, který povede k účinnému a včasnému vydobytí vymáhané pohledávky, je k nim soudní exekutor při rozhodování o konkrétním způsobu provedení exekuce, event. soud při rozhodování o návrhu povinného, povinen přihlížet, v opačném případě jsou bezcenné. Souhlasit lze se závěrem odvolacího soudu, že při posuzování přiměřenosti doby, v níž lze pohledávku oprávněného za povinným reálně uspokojit, je nutné zohlednit majetkovou situaci povinného komplexně. Při prodeji nemovitých věcí povinného jsou v rozvrhovém řízení z rozdělované podstaty kromě oprávněného uspokojováni i další věřitelé povinného. Jestliže tedy z posuzovaného exekučního spisu vyplývá, že exekuce byla nařízena již v srpnu 2010, proti povinnému jsou u pověřeného soudního exekutora vedena další dříve zahájená a dosud neskončená exekuční řízení pro částky nikoliv zanedbatelné, v nichž obdobně jako v posuzované věci soudní exekutor dospěl ke zjištění, že vedle exekuovaných nemovitých věcí povinný nemá jiný disponibilní majetek, z něhož by bylo možné nároky oprávněných, a to vždy v přiměřené lhůtě uspokojit, aniž by provedl soupis movitých věcí povinného, a v jednom z těchto řízení byl již dříve nařízen způsob provedení exekuce prodejem nemovitých věcí povinného, nejedná se okolnost bezvýznamnou. Neboli jestliže je vedeno proti povinnému u téhož soudního exekutora více - dříve zahájených - exekučních řízení, zjevně nevhodným způsobem není provedení exekuce prodejem nemovitých věcí povinného, dojde-li jím účinněji a rychleji k vydobytí všech vymáhaných pohledávek za povinným než při použití jiného způsobu provedení exekuce. Jinak řečeno, jedním z kritérií pro posouzení vhodnosti zvoleného způsobu provedení exekuce, resp. pro posouzení přiměřenosti doby, v níž lze závazek oprávněného za povinným vymoci, je i existence dalších - dříve zahájených a dosud neskončených - exekučních řízení proti povinnému.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je v části napadené dovoláním z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243d písm. a), o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2015
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu