ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.645.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 645/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované H. H., zastoupené advokátkou, o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 7 C 414/2001, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 64 Co 290/2002-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.200,-Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 28. 6. 2002, č.j. 7 C 414/2001-60, zamítl návrh žalované na povolení obnovy řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp.zn. 7 C 470/2000 a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 28. 11. 2002, č.j. 64 Co 290/2002-78, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala splnění podmínek obnovy řízení dle §228 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. To, že skutečnosti a důkazy, které objektivně existovaly v době původního řízení a které by pro ni mohly přivodit příznivější rozhodnutí nemohly být v původním řízení použity, jde k tíži žalované, která tuto situaci zavinila, neboť po odchodu z bytu, k němuž svědčilo účastníkům právo společného nájmu (jehož zrušení bylo předmětem původního řízení) porušila povinnost ohlásit správnímu orgánu místo svého přechodného pobytu, a nezajistila si doručování písemností jí určených; proto jí byl soudem prvního stupně v původním řízení – poté, co soud vyčerpal všechny dostupné možnosti ke zjištění místa jejího skutečného pobytu – ustanoven z důvodu neznámého pobytu opatrovník. Pokud žalovaná zpochybňuje opodstatněnost ustanovení opatrovníka v původním řízení a snaží se žalobou na obnovu řízení zvrátit rozsudek v původním řízení vydaný, není podle názoru odvolacího soudu takovýto postup možný, neboť žalobou na obnovu řízení lze dosáhnout nápravy ve věci, kde nebyl správně zjištěn skutkový stav, a nelze se domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení či procesněprávních vad. Odvolacímu soudu proto nepřísluší, aby se při přezkumu rozhodnutí o obnově řízení zabýval (žalovanou) tvrzenými okolnostmi, které by z hlediska svého obsahu „snad spíše obstály jako důvody zmatečnosti“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a o tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. V dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru, že neprokázala splnění podmínek obnovy řízení dle §228 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že se o rozsudku soudu prvního stupně vydaném dne 7. 2. 2001 v původním řízení dozvěděla až po nahlédnutí do spisu dne 15. 8. 2001, a nemohla tudíž uplatnit v původním řízení skutečnosti a důkazy, které by pro ni mohly přivodit příznivější rozhodnutí. Za rozhodnou považuje skutečnost, že tato situace nastala výlučně vinou žalobce a vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně vyčerpal všechny možnosti ke zjištění místa jejího pobytu. Namítá, že jí opatrovník neměl být ustanoven, že „rozsah pověření opatrovníka nebyl zřejmý“, a vyjadřuje pochybnost, zda mohl proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému v původním řízení podat odvolání; z toho dovozuje existenci vad původního řízení a nedostatek svého zavinění na tom, že v tomto řízení neuplatnila skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, které pro ni mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Dovolatelka má za to, že pokud by odvolací soud (i soud prvního stupně) vzal do úvahy všechny okolnosti jejího případu a celou záležitost hodnotil ve všech souvislostech, pak by její zavinění neshledal. Namítá dále, že z napadeného usnesení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) není zřejmé „podle jakého předpisu, co do časové platnosti … postupoval“, a že toliko v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vyhlášení podle §112 a §212a občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2000, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné“; z toho dovozuje, že napadené rozhodnutí je vadné. Konečně pak namítá, že v rozhodnutích soudů obou stupňů je jako sídlo její právní zástupkyně nesprávně uvedeno „P.“ namísto správného „P.“, kam jí bylo též doručováno. Navrhla, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyvracel námitky dovolatelky o tom, že zavinil situaci, o kterou tato opírá důvody obnovy řízení a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Podle bodu 16. téže části a hlavy citovaného zákona pak platí, že návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Jestliže v původním řízení, o jehož obnovu jde, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 7. 2. 2001, pak odvolací soud musel odvolání projednat podle občanského soudního řádu ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ve znění účinném od 1. 1. 2001 (v odůvodnění napadeného rozsudku zřejmě omylem uvedeno od 1. 1. 2000), neboť postup podle části dvanácté, hlavy první, bodu 16. tohoto zákona nepřicházel v úvahu. Se zřetelem k tomu dovolací soud postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241, §241a odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, je dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238 odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nepřipadá v úvahu, neboť usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, nepředcházelo dřívější - odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238 odst. 1 písm. a), odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 ve spojení s §238 odst. 2 o.s.ř.).
Vzhledem k obsahu dovolání a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (včetně jeho obsahového vymezení), by bylo možno zásadní právní význam napadeného usnesení spojovat s otázkou, zda případné nesplnění podmínek pro ustanovení opatrovníka účastníku neznámého pobytu v původním řízení může být důvodem obnovy tohoto řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (dovolatelka netvrdí, že řádně splnila povinnost označit důkazy, avšak jí navržený důkaz nemohl být proveden - §228 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.); avšak vzhledem k tomu, že tato otázka byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nelze ve vztahu k ní shledat dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. l písm. c) o.s.ř. (ve spojení s §238 odst. 2 o.s.ř.) přípustným.
Podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. může účastník návrhem na obnovu řízení napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Výklad uvedeného ustanovení je v právní praxi (srov. Občanský soudní řád, Komentář, C.H.Beck, 6. vydání 2003, II. díl, str. 997, 998) ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad. Skutečnosti a důkazy (o „rozhodnutí“ v dané věci jít nemůže), jež má na mysli ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jsou nové tehdy, jestliže účastník řízení – přestože v době původního rozhodnutí existovaly – je nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost) použít.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2003, sp.zn. 20 Cdo 1173/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, C 1964, zaujal právní názor, podle kterého věděl-li účastník řízení zastoupený opatrovníkem ustanoveným mu soudem o skutečnostech nebo důkazech v době, kdy probíhalo původní řízení, nemůže se v návrhu na obnovu řízení dovolávat jejich novosti, i když jeho opatrovník o nich nevěděl. Námitka účastníka řízení, že mu neměl být ustanoven opatrovník, který jej v řízení zastupoval, neboť předpoklady pro takové opatření nebyly splněny, je uplatnitelná řádným opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu vydaném v řízení vedeném s opatrovníkem. V odůvodnění uvedeného usnesení je dále odkaz na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č. 45, podle něhož důvodem obnovy řízení nemůže být nesprávný procesní postup soudu (zde ustanovení opatrovníka bez náležitého vyšetření rozhodných okolností) v řízení, o jehož obnovu se žádá. V této souvislosti lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp.zn. 20 Cdo 1948/2002, v němž se uvádí, že nedostatek řádného zastoupení účastníka v původním řízení může představovat toliko procesní vadu původního řízení, jež nejenže není (jako taková) relevantně přenositelná do řízení o jeho obnovu, především však o ní platí, že „skutečnost“ ve smyslu „skutkovém“ (podle §228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) nezakládá.
Závěry shora vyjádřené, byť se týkají výkladu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000, jsou použitelné i za současné právní úpravy, tj. podle úpravy uvedeného důvodu obnovy řízení obsažené v občanském soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., neboť znění ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je - s výjimkou, týkající se odvolacího řízení (o níž v dané věci nejde) - obsahově shodné s ustanovením §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Dospěl-li tedy v souzené věci odvolací soud k závěru, že důvod obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není dán, je tento jeho závěr v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Se zřetelem k uvedenému nebylo právně významné zabývat se otázkou případného zavinění žalované ve vztahu k neuplatnění skutečností a důkazů v původním řízení. Námitka dovolatelky, že v záhlaví napadeného usnesení není uvedena skutečná adresa její právní zástupkyně, nemůže mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, zvláště když právní zástupkyni žalované bylo toto rozhodnutí doručeno.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.125,- Kč (§2 odst. 1, §10 odst. 1 a 3, §15 ve spojení s §14 ost. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16.dubna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu