ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.710.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 710/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobce JUDr. L. M. , bytem v P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 6, Vodňanského 538/4, proti žalovaným 1. hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, 2. A. M. , bytem v P., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 32/2010, o dovolání žalobce a 2. žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2011, č. j. 14 Co 319/2011-61, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 4. 2011, č. j. 17 C 32/2010-45 (po té, co jeho předchozí rozsudek ze dne 22. 4. 2010, č. j. 17 C 32/2010-12, kterým žalobě vyhověl, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 11. 10. 2010, č. j. 14 Co 363/2010-36, a věc mu vrátil k dalšímu řízení), určil, že výpověď z nájmu bytu o velikosti 2+1 v pátém patře domu v P., kterou dala 1. žalovaná žalobci a 2. žalované dopisem ze dne 30. 11. 2009 (dále jen „předmětný byt“, „Výpověď“), je neplatná a rozhodl o nákladech řízení.
Zjistil, že dne 23. 3. 1998 uzavřela 1. žalovaná (pronajímatelka) s žalobcem a 2. žalovanou, jeho manželkou, smlouvu o nájmu předmětného bytu, že žalobce a 2. žalovaná jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci bytové jednotky v budově v k. ú. S. (dále též jen „bytová jednotka v P.), že žalobce má v této bytové jednotce sídlo své advokátní kanceláře a pro tyto účely ji také koupil, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako spoluvlastník jedné poloviny domu v k. ú. H. (dále jen dům v H.), vlastníkem druhé poloviny domu jsou jeho rodiče. Dále zjistil, že 1. žalovaná dala žalobci a 2. žalované Výpověď, kterou odůvodnila §711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“), neboť mají kromě předmětného bytu bytovou jednotku v P. a dům v H. Na základě těchto zjištění pak dospěl k závěru, že provozuje-li žalobce v bytové jednotce v P. svou advokátní kancelář, nelze po něm spravedlivě požadovat, aby ji s 2. žalovanou užíval k bydlení a nelze ani po něm požadovat, aby se nastěhoval do domu v H., v němž bydlí jeho rodiče (spoluvlastníci domu), kteří si nepřejí, aby se k nim žalobce s 2. žalovanou nastěhovali. Uzavřel, že na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt, a proto není dán výpovědní důvod podle §711 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 10. 2011, č. j. 14 Co 319/2011-61, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, správně se zabýval naplněností uplatněného výpovědního důvodu, neboť Výpověď má všechny zákonem stanovené náležitosti, žaloba byla podána včas a řízení se účastní všichni věcně legitimovaní účastníci a za správný považoval i jeho závěr, že žalobce má dva byty. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt. Z pohledu spravedlivého uspořádání vztahu pronajímatele a nájemce není významné subjektivní rozhodnutí žalobce, že bude užívat bytovou jednotku v P. jako sídlo advokátní kanceláře, tedy k podnikání. Žalobce s 2. žalovanou, kteří jsou společnými nájemci bytu obce s regulovaným nájemným, mají objektivní možnost ji užívat - v souladu s jejím kolaudačním určením - k bydlení, tato bytová jednotka je s ohledem svůj stav a polohu objektivně vhodná uspokojit jejich bytové potřeby. Dále uzavřel, že na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že 1. žalovaná dala žalobci a 2. žalované Výpověď v období končící regulace nájemného. Pro nadbytečnost se již nezabýval užíváním domu v H.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a 2. žalovaná dovolání, namítali, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkali odvolacímu soudu, že nesprávně vymezil „spravedlnost požadavku“. Uvedli, že žalobce si bytovou jednotku v P. nepořídil k bydlení, ale proto, aby měl kde pracovat a odvolací soud za to „trestá“ žalovanou 2), „nutí“ ji, aby se přestěhovala do bytové jednotky a snášela provoz kanceláře. Mají za to, že závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3482/2010 (… po nájemcích nelze spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden byt, jestliže si rodinný dům pořídili pro rekreační účely a pro tyto účely ho dlouhodobě užívají) by se daly aplikovat na projednávanou věc tak, že po nájemcích, kteří jsou manželé, nelze spravedlivě požadovat, aby užívali k bydlení pouze jeden byt, jestliže si jiný /další/ byt pořídili pro pracovní účely a pro tyto účely ho užívají. Dále uváděli důvody, pro které po nich nelze ani spravedlivě požadovat, aby užívali dům v H. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a „potvrdil rozsudek soudu prvního stupně“.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř., za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci uvedených vad dovolatelé nenamítli a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Dovolatelé zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák.
Předpokladem naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je nejen to, že nájemce má dva byty, ale také to, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden z nich.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že dovolatelé mají – ve smyslu §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. - dva byty, neboť jsou společnými nájemci předmětného bytu a kromě toho jsou i vlastníky bytové jednotky v P. Správnost tohoto závěru, nebyla zpochybněna ani v dovolacím řízení. Dovolatelé však nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že po nich lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden z těchto bytů, který je dalším předpokladem naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák.
Protože zákon blíže nestanoví důvody, které lze považovat za „spravedlivé“, jedná se o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pořídí-li si nájemce další byt pro pracovní účely a pro tyto účely ho i užívá, může jít o situaci, kdy na něm nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Soud však musí vždy zvážit zjištěné okolnosti v konkrétní věci, přihlédnout nejen k oprávněným zájmům nájemce, ale i pronajímatele. V projednávané věci pak odvolací soud pečlivě posoudil všechny okolností významné pro posouzení, zda lze po žalobci (spolu s 2. žalovanou) spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudky ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1802/2012, ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007) přihlédl k tomu, že předmětný byt je bytem obce, že v něm žalobce platí regulované nájemné, k velikosti obou bytů, i ke skutečnosti, že bytová jednotka v P. je zkolaudována jako byt. Jeho závěr, že s ohledem na poměry účastníků lze po žalobci (s 2. žalovanou) spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt, je tak správný.
Námitkami dovolatelů, týkajících se (ne)možnosti užívání domu v H., se dovolací soud nezabýval, neboť na těchto závěrech napadený rozsudek nespočívá.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a tím, že podle obsahu spisu procesně úspěšné 1. žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu