ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2777.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2777/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) D. H., a b) R. H., proti žalovanému městu H. K., o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 181/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. února 2007, č. j. 20 Co 42/2007-44, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. února 2007, č. j. 20 Co 42/2007-44, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. října 2006, č. j. 19 C 181/2006-23, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. října 2006, č. j. 19 C 181/2006-23, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalovaného z nájmu žalobců k „bytu č. 15 ve čtvrtém podlaží domu č. p. 1836/37 v ulici Pod Zámečkem v H. K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. února 2007, č. j. 20 Co 42/2007-44, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že výpověď žalovaného z nájmu předmětného bytu byla doručena žalobkyni dne 17. května 2006 a žalobci dne 1. června 2006, že žalobci (společní nájemci předmětného bytu) mají ve společném jmění manželů dům čp. 293 v obci S. (dále jen „dům S.“), že žalobci nežijí ve společné domácnosti, že žalobkyně a její dcera z prvního manželství V. K. žijí v předmětném bytě, že V. K. má již po dobu tří let s žalobcem špatné vztahy, že stejně jako syn žalobkyně M. K. má i V. K. sklony k užívání drog, že nezletilá dcera žalobců A. žije s žalobcem v domě S., že na výchově nezletilé A. se podílí rovněž žalobkyně, která ji vyzvedává ze školy a píše s ní úkoly, že na odděleném soužití se žalobci dohodli především proto, aby nezletilá A. nepřevzala špatné vzory chování od V. K. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů mimo jiné dovodily, že výpověď z nájmu bytu je neplatná proto, že byť žalobci mají dva byty, tj. vedle předmětného bytu ještě dům S., není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Podle názoru soudů obou stupňů je tomu tak proto, že v možnosti negativního ovlivnění dcery žalobců A. starší dcerou žalobkyně V. K. lze spatřovat důvody, pro něž nelze na žalobcích spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt (§711 odst. 2 písm. c/, věta za první větnou čárkou obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání především zpochybnil správnost právního závěru, že v možnosti negativního ovlivnění dcery žalobců A. starší dcerou žalobkyně V. K. lze spatřovat důvody, pro něž nelze na žalobcích spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Má za to, že k jeho tíži nelze klást takovéto „subjektivní problémy žalobců a zcela soukromé problémy rodinného života řešit prostřednictvím pronajímatele a nájemního práva k bytu v jeho vlastnictví“. Dodal, že nelze považovat za „zcela společensky standardní a správné“ oddělené soužití rodinných příslušníků jen proto, aby dítě s problémovým chováním bylo odděleno od bezproblémových dětí. Dále uvedl, že dům S. je dostatečně velký pro bydlení celé rodiny žalobců, a namítl, že by se zřejmě dalo uvažovat i o jeho rozdělení na „samostatné jednotky“. Kromě toho rozebral některé z provedených důkazů a uvedl, že problémy v chování V. K. jsou – z tam uvedených důvodů – „značně zveličené“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládali rovněž právní závěry, které na jeho základě přijaly soudy obou stupňů. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů „potvrdil“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím pověřeného zaměstnance s právnickým vzděláním (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalovaný) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen (rovněž) na právním závěru, že v daném případě není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. proto, že na žalobcích, ačkoliv mají dva byty, nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden z nich. Správnost posléze uvedeného právního závěru dovolatel v dovolání napadl. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu.
Podle §711 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), mohl pronajímatel vypovědět nájem bytu z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných jen s přivolením soudu. Podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou pak mohl pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, měl-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Ze stejného důvodu (od 31. března 2006 obsaženého v ustanovení §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), avšak již bez přivolení soudu, může pronajímatel vypovědět nájem bytu i po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pro účely naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. bude i od 31. března 2006 využitelná judikatura, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou.
Protože odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil, lze – vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. – přisoudit jeho rozhodnutí zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci uvedených vad dovolatel nenamítl a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. proto, že na žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden ze dvou bytů, které mají. Zbývá dodat, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že žalobci mají ve smyslu §711 odst. 2 písm. c), věty před první větnou čárkou obč. zák. dva byty, tj. předmětný byt a dům S. Pro úplnost se sluší připomenout, že uvedený závěr je v souladu s ustálenou soudní praxí, která dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006).
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Zároveň rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu.
Z uvedeného vyplývá, že otázku, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska; proto subjektivní zájmy a pocity nájemce nejsou v tomto ohledu právně významné.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že důvody, pro něž nelze na žalobcích spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, spočívají v možnosti negativního ovlivnění dcery žalobců A. starší dcerou žalobkyně V. K. Pak se ovšem lze ztotožnit s názorem dovolatele, že uvedenou otázku neposoudil z objektivního hlediska a naopak zohlednil pouze subjektivní problémy žalobců a soukromé problémy jejich rodinného života. Dovolateli lze přisvědčit i v tom, že uvedené problémy nelze řešit na jeho úkor, tj. užíváním jeho nájemního bytu, byť žalobci by mohli – z objektivního hlediska – uspokojovat svou bytovou potřebu pouze v domě S. V uvedených souvislostech nelze přehlédnout ani to, že v posuzovaném případě je pronajímatelem obec (město), která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů zde žijících. Z pohledu ustálené judikatury jsou proto pro skutkovou podstatu upravenou v ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. (dříve §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou) právně bezvýznamné ryze subjektivní okolnosti zmiňované žalobci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002; ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 81/04). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl použit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu