ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.728.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 728/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) V. H., a B) J. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. J., a 2) P. J., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 180/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. září 2003, č. j. 23 Co 364/2003-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. listopadu 2001, č. j. 9 C 180/2000-54, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost, aby do třiceti dnů od právní moci rozsudku vyklidili „byt č. 11, I. kategorie, sestávající z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím v III. nadzemním podlaží domu čp. 2594 v P. na pozemku p. č. 7302 v k. ú. P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. září 2002, č. j. 24 Co 320/2002-67, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. května 2003, č. j. 9 C 180/2000-89, žalobě opětovně vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. září 2003, č. j. 23 Co 364/2003-105, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt byl rozhodnutím ze dne 24. července 1979 přidělen otci žalobců V. H. staršímu jako byt podnikový, že konkludentně byla sjednána dohoda o odevzdání a převzetí bytu, že dne 23. června 1999 byla mezi otcem žalobců a žalovanými uzavřena smlouva o podnájmu předmětného bytu maximálně na dobu jednoho roku, že k uvedené smlouvě udělil dne 24. května 1999 písemný souhlas pronajímatel bytu, že v listině s názvem „Čestné prohlášení“ ze dne 12. července 1999 (dále jen „čestně prohlášení“) otec žalobců prohlásil, že ke dni 30. října 1998 opustil společnou domácnost a trvale se odstěhoval s úmyslem se tam již nevrátit, že čestné prohlášení stvrdil svým podpisem, že v místě, kde je uvedeno „Podpis ověřen“, je čestné prohlášení mimo jiné opatřeno otiskem úředního razítka města P., že žalobci písemně prohlásili, že ke dni odstěhování otce (ke dni 30. října 1998) s ním vedli společnou domácnost a nemají jinou možnost bydlení, že dne 6. prosince 1999 byla mezi městem P. jako pronajímatelem a žalobci jako nájemci uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 6. prosince 1999“) a že v nájemní smlouvě ze dne 6. prosince 1999 je mimo jiné rovněž uvedeno, že v návaznosti na přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 – 708 občanského zákoníku vzniklo nájemci (nájemcům) právo na uzavření této smlouvy o nájmu. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů mimo jiné dovodily, že ke dni 1. ledna 1992 neměl předmětný byt charakter bytu služebního a že za této situace se právo osobního užívání bytu svědčící pouze otci žalobců k uvedenému dni transformovalo (podle §871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění) na právo nájmu bytu otce žalobců. Soud prvního stupně – zejména s odkazem na čestné prohlášení a svědeckou výpověď otce žalobců – rovněž dovodil, že právo nájmu bytu otce žalobců zaniklo písemnou dohodou podle §710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), neboť čestné prohlášení bylo podle jeho názoru opatřeno podpisem obou smluvních stran, a proto šlo o písemnou dohodu o zániku nájmu bytu. Naproti tomu odvolací soud v této souvislosti uvedl, že otisk úředního razítka a podpis příslušného zaměstnance jsou na čestném prohlášení umístěny z důvodu ověření podpisu V. H. staršího a že především proto čestné prohlášení neobsahuje vůbec žádný projev vůle pronajímatele bytu. Za této situace nemůže jít o písemnou dohodu o zániku práva nájmu bytu jako dvoustranný právní úkon, nýbrž jde o písemnou výpověď V. H. staršího z nájmu bytu jako jeho jednostranný právní úkon směřující k zániku práva nájmu bytu. Poté soudy obou stupňů shodně dovodily, že žalobci jsou v dané věci aktivně věcně legitimováni, neboť nájemní smlouva ze dne 6. prosince 1999 (dvoustranný hmotněprávní úkon) byla uzavřena ohledně bytu tehdy již právně volného a obsahuje ty náležitosti, které občanský zákoník pro vznik smlouvy o nájmu bytu vyžaduje (§686 odst. 1 obč. zák.); proto žalobcům vzniklo na jejím základě právo nájmu bytu. Z hlediska naplnění předpokladů vzniku smlouvy o nájmu bytu není (podle odvolacího soudu) rozhodující to, co pronajímatele k uzavření smlouvy vedlo. Za této situace žalobě vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Namítli v něm, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedli, že odvolací soud posoudil obě listiny (čestné prohlášení a nájemní smlouvu ze dne 6. prosince 1999) v rozporu s hmotným právem. Zde – s odkazem na ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. – namítli, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, a pokračovali, že nelze-li ani za použití výkladového pravidla podle §35 odst. 2 obč. zák. zjistit, jakou vůli chtěla jednající osoba v právním úkonu projevit, jde o absolutně neplatný právní úkon podle §37 odst. 1 obč. zák. se všemi z toho plynoucími důsledky, k nimž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Podle dovolatelů odvolací soud pokládal čestné prohlášení za výpověď V. H. staršího z nájmu bytu, aniž použil výkladové pravidlo uvedené v §35 odst. 2 obč. zák. Dovolatelé zastávají názor, že z čestného prohlášení a ze svědecké výpovědi V. H. staršího vyplývá vůle trvale opustit společnou domácnost, z bytu se odstěhovat a již se do něj nevrátit, avšak není zde ani náznak toho, že by nájem bytu vypovídal nebo jej chtěl nějak ukončit. Považoval-li proto odvolací soud čestné prohlášení za výpověď z nájmu bytu, došlo tím přímo ke změně projevu vůle obsaženého v čestném prohlášení, neboť napadený rozsudek s ním spojil účinky, které jednající osoba neměla vůbec v úmyslu. Stejnou interpretační vadou je podle dovolatelů postižen i výklad nájemní smlouvy ze dne 6. prosince 1999. Je-li totiž v nájemní smlouvě obsažen odkaz na „přechod práva nájmu bytu ve smyslu §706 – 708 občanského zákoníku“, pak nešlo podle dovolatelů o novou nájemní smlouvu s novými nájemci, ale pouze o stvrzení přechodu nájmu podle citovaných ustanovení občanského zákoníku. Nevzal-li odvolací soud v uvedených souvislostech v úvahu prohlášení V. H. staršího, prohlášení žalobců z července 1999, zprávy magistrátu města P., směrnice města P. pro uzavírání nájemních smluv, samotný text nájemní smlouvy ze dne 6. prosince 1999 a ani skutečnou vůli účastníků v době uzavření nájemní smlouvy, jde o výklad právního úkonu, který je v rozporu s výše uvedenými interpretačními pravidly. Pokud by uvedené okolnosti vzal v úvahu, musel by dospět k závěru, že „žádná smlouva nevznikla, neboť nedošlo k souhlasnému projevu vůle stran“. I kdyby v případě čestného prohlášení šlo o výpověď z nájmu bytu, pak je pravděpodobné, že návrh nájemní smlouvy, resp. jeho přijetí, byly učiněny v době, v níž – vzhledem k běhu nějaké výpovědní lhůty – ještě nájem bytu V. H. staršího trval; šlo by tedy o neplatný právní úkon. Odvolacímu soudu také vytkli, že se nezabýval otázkou, zda návrh nájemní smlouvy ze dne 25. srpna 1999 nezanikl podle §43b odst. 1 písm. c/ obč. zák. uplynutím přiměřené doby pro jeho přijetí. Na existenci vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usoudili z toho, že odvolací soud při hodnocení čestného prohlášení nevycházel ze zjištěného skutkového stavu věci, a dále také z toho, že v napadeném rozsudku – z důvodů uvedených v dovolání – nerespektoval závěry uvedené ve zrušujícím usnesení ze dne 25. září 2002, č. j. 24 Co 320/2002-67. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek (popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně) a věc vrátil odvolacímu soudu (popřípadě soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Už na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tedy vady, jejichž existenci dovolatelé namítli, (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným) rozsudkem nerozhodl soud prvního stupně jinak než ve svém předcházejícím (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu směřovala vůle V. H. staršího obsažená v čestném prohlášení a stejně tak vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 6. prosince 1999, je proto otázkou skutkovou.
Zpochybňují-li tedy dovolatelé závěry odvolacího soudu týkající se otázky zániku práva nájmu V. H. staršího k předmětnému bytu, dále otázky vzniku nájemního poměru žalobců k předmětnému bytu a s tím související otázky aktivní věcné legitimace žalobců v projednávané věci poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků obsažené v čestném prohlášení a v nájemní smlouvě ze dne 6. prosince 1999, a dále na to, jak měla být tato vůle interpretována, napadají tím správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů odvolacího soudu.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Lze uzavřít, že pokud dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozují nesprávnost závěrů, že V. H. staršímu zaniklo na základě výpovědí z nájmu právo nájmu k předmětnému bytu a že žalobcům nájemní smlouvou ze dne 6. prosince 1999 vznikl k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu